Článek
On je jako píseň, ze které znám jen refrén
a kterou slyším tak dvakrát do měsíce.
On je jako oceán, trochu tajemný jako sen,
co chci snít, když utichne silnice!
Kouzlo by zmizelo,
kdybych se s ním víc sblížila.
Být přestalo by malebno, začalo by šero,
poezie ze srdce i z rukou by se mi vytratila.
Oči má modré jako moře
a já asi raději nechci tam plavat.
A v tom moři šílené dějí se bouře,
chci se jen koukat, složitost obdivovat.
To, co mě přitahuje,
by mě zlomilo, kdybych se přiblížila.
Netrápí mě vůbec, zda a koho on miluje,
stačí, když pohlédneme na sebe, a nejsem už zasmušilá!
On je jako oheň, kterému není radno se vystavit,
a přesto dá se vycítit jeho jiskřivý žár!
Vím datum, kdy zvládla jsem ho po prstech pohladit.
Čím méně, tím lépe, ale taková chvíle byla dar!
On je jako hudba, která se mění s každou notou!
On je jako rychlé záblesky světla v tmavém lese!
Ďábel, ale má něco, co činí jeho přítomnost svatou!
A srdce mé se třese, zda to snese, být na duševním plese!
