Článek
Když došlo k napadení, bylo Martině Izingové pětadvacet let a pracovala jako personalistka v pracovní agentuře. Ve volném čase ráda cestovala, věnovala se sportu a pečovala o poraněná zvířata v záchranné stanici.
„Pamatuju si to, jako by to bylo dneska,“ vzpomíná na okamžik, který jí navždy změnil život.
18. listopadu 2013 se Martina chystala jako každé ráno odjet do práce. Jakmile nasedla do auta, k vozidlu přiskočil neznámý útočník. Otevřel dveře na straně řidiče a polil ji kyselinou sírovou. Žena později vypověděla, že pachateli do obličeje neviděla.
Neznámý pachatel zaútočil na Martinu Izingovou 18. listopadu 2013, když se chystala odjet do práce.
„Měla jsem skloněnou hlavu, klíče v zapalování. Když se otevřely dveře, otočila jsem se,“ řekla Izingová policistům. „První, čeho jsem si všimla, byly boty. Byly to outdoorové kotníčkové boty Salomon. Měly vytlačené logo na straně a šedomodrou až šedozelenou barvu,“ doplnila.
Kromě toho popálená žena zaregistrovala ještě jeden detail, útočník měl na sobě tmavé oblečení a byl vyšší postavy. „Přes metr osmdesát, sportovní typ,“ vybavila si. Jenže pak už ji tekutina začala nesnesitelně pálit v obličeji.
„Byl to mžik a strašná bolest,“ dodala Martina, která začala bojovat o život.
„Vystoupila z vozidla, přestávala vidět a volala o pomoc. Vnímala, že k ní přibíhají nějací lidé, kteří jí na obličej lili vodu,“ popsal bývalý kriminalista a spisovatel František Müller.
Nebylo jisté, jestli mladá žena přežije
Následky útoku byly pro mladou dívku fatální. Skončila v plzeňské fakultní nemocnici, měla popálený obličej, krk, končetiny i vnitřní orgány, protože v leknutí část kyseliny vdechla.
„Nejdřív nebylo jisté, jestli to vůbec přežiju, a pokud ano, jaké mi zůstanou následky,“ vypráví Martina, která se později léčila v popáleninovém centru ve vinohradské nemocnici.
Kvůli žíravině přišla o kus ucha a nosu a prodělala několik transplantací kůže. Protože ale nemohla podstupovat narkózu, k zákrokům docházelo při plném vědomí.
Mladá žena skončila v plzeňské fakultní nemocnici, kde prvních čtrnáct dní bojovala o život.
Informace, že bude mít jizvy napořád a trvale přijde o zrak, jí lékaři raději dávkovali postupně. Nějakou dobu byla v péči psychologa a psychiatra a brala antidepresiva. „Cítila jsem se po nich lehce utlumená, což bylo myslím dobře. Kdybych si všechny dopady svých popálenin připustila hned, tak bych to pravděpodobně nezvládla,“ uznala.
Martina si sama nedokázala dojít na toaletu nebo vyčistit zuby a stala se absolutně odkázanou na ostatních. A musela se naučit orientovat v prostoru jinak, než byla doposud zvyklá.
Po několika měsících mohla alespoň nakrátko opustit kliniku. Nastěhovala se zpátky k rodičům, bez jejichž pomoci by se neobešla. Tehdy prožívala nejhorší období. „Bála jsem se jezdit autem, bála jsem se lidí i mužských hlasů. Když někdo hlasitěji promluvil, začala jsem se celá nekontrolovatelně třást. Pořád se mnou musel někdo být,“ vylíčila.
Bývalý přítel během výslechů neustále lhal
Hned zpočátku kriminalisté pracovali s možnostmi, že ženu mohl napadnout její současný partner nebo některý ze zahraničních dělníků, s nimiž jako personalistka pracovala.
Podle další z vyšetřovacích verzí si Martinu vyhlédl psychicky narušený pachatel nebo jiný násilník jako náhodnou oběť. Nic z toho se ale nepotvrdilo.
Policisté se proto zaměřili na dívčina bývalého přítele Jana Dubského. Ten se živil jako taxikář, hrál squash a v okrajové čtvrti Plzně, kde bydlel, choval dravé ptáky. Martina ovšem nebyla jeho jedinou partnerkou, sedmnáct let udržoval vztah s další ženou.
Když se s ním Izingová rozešla, začal jí vyhrožovat a hrubě nadávat. „Posílal mi sprosté smsky a e-maily. Také mi psal, ať si na něj dám pozor, že kdybychom se někde potkali, nemusí to dobře dopadnout,“ podotkla.
K zákeřnému útoku došlo v plzeňské čtvrti Lobzy, kde Martina bydlela s tehdejším přítelem.
Dubský během výslechů neustále mlžil a prokazatelně si vymýšlel.
Policistům například tvrdil, že v době útoku odjel z domova, aby si mohl obstarat snídani. Vyšetřovatelé proto detailně zkoumali, jakým způsobem se muž stravuje. A nestačili se divit. Podezřelý muž totiž nikdy nevařil a na snídaně, obědy i večeře chodil do restaurací a kaváren.
Jasný důkaz o tom, že nikam nakupovat nejel, našli experti i v jeho počítači. Ve skutečnosti totiž horečnatě vyhledával články, které jako první informovaly o „neznámém útočníkovi, který polil v Plzni ženu kyselinou“.
Kromě toho zadával do internetového prohlížeče dotazy, které souvisely s kyselinou sírovou. Tu ostatně policisté našli na jeho botách, sportovních polobotkách značky Salomon, které dívka tak spolehlivě popsala.
Pachatel je narcista a chce ovládat ostatní
Vyšetřování brutálního útoku se několikrát dostalo do slepé uličky. Bezprostředně po napadení agresora vidělo hned několik svědků. Jenže jejich výpovědi byly natolik nekonkrétní, že nedokázali s jistotou říci, jestli šlo o muže, nebo ženu.
„Podezřelá osoba měla přes hlavu přetaženou kapuci a obličej zamaskovaný nějakou textilií. Na tom se shodovali všichni,“ řekl František Müller.
Koncem léta 2014 si policisté byli už téměř jistí, že pachatelem musel být Dubský. A to přesto, že proti němu shromáždili pouze nepřímé důkazy. „Jako jediná zjištěná osoba měl motiv ke spáchání činu a zároveň na dobu útoku neměl alibi,“ poznamenal spisovatel.
Jan Dubský se nikdy nepřiznal, Krajský soud v Plzni ho přesto na základě nepřímých důkazů uznal vinným z pokusu o vraždu a poslal do valdické věznice na třiadvacet let.
Když se Dubský 18. srpna 2014 společně se svým advokátem dostavil na policejní stanici, aby doplnil podání vysvětlení, kriminalisty znovu překvapil. „Měl s sebou igelitovou tašku s hygienickými potřebami a náhradním oblečením,“ dodal někdejší vyšetřovatel. Podezřelý muž zřejmě tušil, že na svobodě příliš dlouho nezůstane. A měl pravdu, už za dva dny putoval do vazby.
Během soudního líčení neustále opakoval, že si s Martinou ve všem rozuměli a měl ji rád. Nikdo mu ale neuvěřil.
Svědci i soudní znalec potvrdili, že obviněný muž je narcista a při prosazování svých vlastních zájmů se chová agresivně. „Inklinuje k dominanci a ovládání ostatních. Pokud někdo zpochybní jeho grandiozitu, je rozladěný a může reagovat labilně,“ uvedl odborník.
Za pokus o vraždu poslal plzeňský krajský soud Dubského na třiadvacet let do vězení. Předseda senátu Tomáš Bouček rozhodoval na základě nepřímých důkazů, všechny ale prokázaly, že útočil právě zhrzený taxikář.
Martina se nevzdala a pomáhá ostatním
I když si Martina prošla obrovským utrpením, nakonec se nevzdala. V plzeňském Tyfloservisu, který pomáhá nevidomým, se naučila používat počítač. Udělala si masérský kurz, i když s prací masérky musela později skončit. Ukázalo se totiž, že trpí silnou alergií na masážní oleje.
Prostřednictvím válečné fotografky a dokumentaristky Jarmily Štukové se seznámila se Simonou Riedlovou. Ta jako náctiletá ze zvědavosti vylezla na odstavený vagon, kde si s kamarádkami chtěla pořídit několik fotografií. Dívku zasáhl elektrický proud, přišla o vlasy a ucho a zjizvené má celé tělo.
Obě ženy se rychle spřátelily. „Mám prima rodiče a ségry. Říkáme si otevřeně hodně věcí. Ale všechno jsem jim svěřit nemohla, protože by se tím trápili,“ prozradila Martina.
Společně založily projekt Burn Fighters, k Martině a Simoně se později přidala ještě Karolína Dolečková, která utrpěla popáleniny třetího stupně při autonehodě.
Tříčlenný tým publikuje články, videa a rozhovory s odborníky. Ženy pořádají setkání pro lidi s popáleninami nebo jezdí do základních a středních škol, kde studentům přibližují svoje příběhy.
„Snažíme se ukázat, že jizvami život nekončí. My jsme toho důkazem,“ říká Izingová, která za svoji práci získala Cenu Olgy Havlové.
Štěstí po boku manžela a malého synka
V pětadvaceti letech bylo pro Martinu důležité to, jak vypadá. „Když pak zničehonic skončíte v nemocnici, kde jste odkázaní na pomoc druhých, životní hodnoty se vám dost zpřehází,“ objasňuje sedmatřicetiletá žena.
„Samozřejmě jsem řešila, jestli se ještě někdy budu někomu líbit, jestli se mnou půjde někdo na rande nebo jestli se mě lidi na ulici nebudou bát,“ pokračuje Izingová, která přestala obviňovat sebe i svoje okolí a začala si uvědomovat svoji hodnotu.
Martina založila organizaci Burn Fighters a dneska pomáhá lidem s popáleninami. Pořádá školení pro zdravotníky a přednáší na základních i středních školách.
Pořád ji baví se líčit a hezky se oblékat, už to ale nepovažuje za nejpodstatnější. „Po všem, co se mi stalo, jsem se naučila být k ostatním i sobě laskavější, nebýt na sebe tak tvrdá,“ myslí si.
Dneska má po svém boku milujícího manžela a je šťastnou maminkou dvaapůlletého syna Matyáše. „Neměli jsme k němu úplně snadnou cestu, takže jsem vděčná, že máme krásné zdravé dítě. Naštěstí dnes existuje celá řada pomůcek a vychytávek pro nevidomé rodiče. Stará se samozřejmě i manžel,“ pochvaluje si.
Fotografka a dokumentaristka Jarmila Štuková o Martině natočila dokumentární film Moje nová tvář. Snímek měl v říjnu 2023 premiéru na filmovém festivalu v Jihlavě, kde získal Cenu publika a v hlasování online publika se umístil na druhém místě.
Zdroje:
Novinky.cz | Novinky.cz | Novinky.cz | Zena.aktualne.cz | iDNES.cz | iDNES.cz | iDNES.cz | Whatnews.cz | Prozeny.cz | Blesk.cz | Wikipedia.org | Burnfighters.com | Skutečné zločiny na Plzeňsku 2, František Müller, nastole, 2024
