Článek
Americký fotograf Eddie Adams přijel do Vietnamu jako reportér agentury AP koncem roku 1967. V té době sever země ovládali komunisté, zatímco na jihu se americké jednotky snažily zabránit tomu, aby se komunistický režim dále šířil do proamerické části státu.
Když po několika týdnech severovietnamské síly zahájily mohutnou ofenzivu Tet, svého nepřítele dokonale zaskočily. Komunističtí bojovníci využili toho, že 31. ledna začínal nový lunární rok (Tet), nejvýznamnější svátek všech Vietnamců.
Během oslav se scházejí celé rodiny, připravují tradiční pokrmy a chodí na hřbitovy, kde vyjadřují úctu svým předkům. Jsou to dny klidu, radosti a přátelství. V lednu 1968 se obě válčící strany domluvily na formálním příměří, které mělo trvat šestatřicet hodin.
Snímku se říká „Saigonská poprava“ a stal se symbolem krutosti vietnamské války. Fotografie přispěla k tomu, že lidé v USA začali zpochybňovat nasazení amerických vojáků ve válečném konfliktu.
Tisíce vojáků jihovietnamské armády uvěřily, že o svátcích nebudou muset bojovat, a odjely domů. Jenže komunisté ze severu už dávno věděli, že uzavřenou dohodu nikdy nedodrží. Nový rok oslavili dopředu a zůstali v blízkosti jihovietnamských měst, kde čekali na skrytých pozicích.
Doufali, že když zaútočí na jihu země, dojde ke všeobecnému povstávání a podaří se jim svrhnout nenáviděné Američany.
Severovietnamští bojovníci i příslušníci Vietkongu se na překvapivý útok chystali dlouhé měsíce. Pašovali tuny čínských a sovětských zbraní ve falešných dodávkách, vozících na květiny nebo na sampanech, tradičních asijských lodích.
„Vydávali jsme se za farmáře nebo úředníky loutkové vlády,“ vyprávěl bývalý voják severovietnamské armády Le Van Cho. „Dostali jsme rozkaz, abychom se oblékali za ženy a kalašnikovy jsme schovávali pod oblečením,“ přiblížil utajené přípravy.
Mladý vězeň působil jako příslušník Vietkongu
V noci ze 30. na 31. ledna pak 80 tisíc mužů zaútočilo na desítky amerických základen a šestatřicet velkých měst Jižního Vietnamu včetně Hue nebo Saigonu.
Dva dny po začátku ofenzivy se reportéři agentury AP, která sídlila přímo v hlavním městě, doslechli, že v čínské čtvrti Cholon dochází k ostrým střetům.
Eddie Adams byl válečný fotograf, dříve působil v americké námořní pěchotě a začátkem padesátých let fotografoval korejskou válku. Měl pověst nebojácného člověka, snímky pořizoval v mimořádně nebezpečných situacích a často byl „ve správný čas na správném místě“. Do Vietnamu se pravidelně vracel už od roku 1965.
Eddie Adams fotografoval dvanáct válečných konfliktů. Pracoval pro známou agenturu AP a působil i v časopise Time.
Zkušený fotoreportér se domluvil s redaktorem stanice NBC Howardem Tucknerem, dvěma místními kameramany a zvukařem a společně odjeli na místo bojů.
Jakmile se přiblížili k buddhistickému chrámu, který byl známým sídlem odporu proti vládě, vysedli z auta a pokračovali pěšky. Pagodu nějakou dobu okupoval Vietkong, jihovietnamští mariňáci ji ale dobyli zpátky a z budovy se ozývala střelba.
Novináři se rozeběhli k chrámu, z jehož dveří jihovietnamští vojáci právě vyváděli mladého vězně. Působil jako bojovník Vietkongu, na sobě měl ale kostkovanou košili, tmavé šortky a byl bosý. Ruce měl spoutané za zády.
Fotograf si o vraždě nic nemyslel a šel na oběd
Reportér Adams později vzpomínal, že vojáci dovedli zajatce kousek od prostranství, kde postával s ostatními. „Když od nás byli asi na metr a půl, vojáci se obrátili a ustoupili,“ popsal dramatickou událost, k níž došlo 1. února 1968.
Vlevo stál štíhlý muž ve vojenské košili s vyhrnutými rukávy. Jmenoval se Nguyen Ngoc Loan a byl náčelníkem jihovietnamské policie a brigádním generálem. Chvíli se dohadoval se svými podřízenými a pak vytáhl zbraň. „Neměl jsem ponětí, že bude střílet. Vojáci při výsleších často drželi zajatcům pistoli u hlavy. Připravil jsem se, že to vyfotím,“ pokračoval fotograf.
Jenže policejní náčelník Loan nechtěl vyděšenému vězni jen vyhrožovat. „Muž namířil a střelil zajatce do spánku. V tu chvíli jsem zmáčkl spoušť,“ vybavil si Adams.
Helikoptéry námořní pěchoty odváží zraněné americké vojáky během bojů ve městě Hue.
Fotograf nečekaně zachytil okamžik, kdy kulka prošla mužovou lebkou, zkřivila mu obličej a rozcuchala vlasy. „Někteří lidé říkají, že na snímku je vidět, jak projektil vychází na druhé straně hlavy. Těžko říct,“ uvedl novinář Michael E. Ruane.
Muž v kostkované košili se skácel na zem a zemřel přímo na ulici. Útočník pak přišel přímo k Adamsovi. „Zabili mnoho mých lidí a vašich taky,“ řekl. „Doufám, že mi Buddha odpustí,“ prohodil, když procházel kolem kameramana NBC.
Adams vyfotografoval ještě několik snímků zavražděného vězně a odjel zpátky do kanceláře. „Nic jsem si o tom nemyslel. Nějaký chlap zkrátka zastřelil jiného chlapa. A šel jsem na oběd,“ připustil po letech. „Myslím to vážně, vždyť byla válka. Viděl jsem zemřít tolik lidí,“ dodal.
Američané začali pochybovat o smyslu války
Ve skutečnosti pořídil jeden z nejsilnějších historických snímků, které kdy vznikly. Hned druhý den fotografii otiskly téměř všechny celostátní americké deníky na titulních stranách. A protože hrozivou popravu ze saigonských ulic natočili i další reportéři, díky televizním zprávám Američané získali až nečekaně bezprostřední vhled do jihoasijského konfliktu.
„Zasáhlo to lidi do hloubi duše způsobem, jaký dokáže pouze vizuální informace,“ podotkla Michelle Nickersonová, docentka historie na Loyolské univerzitě v Chicagu.
Obranu hlavního města Saigonu měli na starosti jihovietnamští vojáci, kteří byli cvičeni americkými zvláštními jednotkami.
Mnoho Američanů si začalo klást otázku, jestli se válka vyvíjí tak dobrým směrem, jako jim neustále opakovala státní správa. Další pochybovali, jestli americké jednotky v daleké asijské zemi bojují za správnou věc.
Na první pohled se totiž zdálo, že snímek je jednoznačným důkazem válečného zločinu. Policejní šéf přece nebyl komunista a popravil spoutaného muže.
Fotografie získala v roce 1969 Pulitzerovu cenu a vyhrála i prestižní soutěž World Press Photo. Časopis Time snímek zařadil mezi 100 nejvlivnějších fotografií všech dob.
Zabitý muž nebyl neviňátko, vraždil policisty
Jenže fotografie nemohla odvyprávět všechno. Zavražděný Nguen Van Lem bydlel v Saigonu, kde společně s manželkou prodával pneumatiky. Málokdo tehdy věděl, že dvojice tajně obchodovala se zbraněmi a svůj podnik využívala jen jako zástěrku.
V době, kdy zemřel, bylo Lemovi šestatřicet let, a jako velitel jednotky Vietkongu nechal toho dne zavraždit desítky civilistů.
Svědci potvrdili, že osobně podřízl jihovietnamského podplukovníka Nguyen Tuana, který nechtěl podporovat severovietnamskou ofenzivu. O život přišla i jeho manželka, šest dětí a osmdesátiletá matka. Skrývali se v úkrytu, kam příslušník komanda nechal naházet granáty. Děsivý zločin přežil jediný syn.
Velitel jihovietnamské policie Loan, který Lema zastřelil, nemohl dlouho pochopit, proč fotografie vzbuzuje tolik pozornosti. Po tragické události dál bojoval proti Vietkongu a obyčejní Vietnamci i západní novináři oceňovali jeho odvážný a rozhodný přístup.
Osobní průkaz generála Loana, který zastřelil člena Vietkongu Lema. Později přišel o nohu, staral se o vietnamské válečné sirotky a ve Spojených státech provozoval pizzerii.
V květnu 1968 přišel Loan v Saigonu o pravou nohu a odjel se léčit do Austrálie. Brzy se ovšem musel vrátit, protože australská veřejnost se proti němu postavila. Lidé nechtěli mít v zemi „toho vraha z fotografie“.
Loan byl proto převezen do vojenského nemocničního centra ve Washingtonu a po propuštění z armády našel nový smysl života. Začal se věnovat vietnamským válečným sirotkům.
Když po konci války celý Vietnam ovládli komunisté, chtěl se přestěhovat do Spojených států. Jenže Washington už generálovi pomocnou ruku nenabídl a bývalý voják se do Ameriky vydal i s rodinou na vlastní pěst.
Usadil se ve Virginii, kde provozoval malou pizzerii. V roce 1991 ale musel restauraci zavřít. Na toaletách se totiž objevil hanlivý nápis: „We know who you are“ (Víme, kdo jsi), a do podniku přestali chodit zákazníci.
Reportér se trápil, že generálovi zničil život
V roce 1998 zemřel Loan na rakovinu, bylo mu sedmašedesát let. Autor fotografie Eddie Adams litoval, že policejnímu šéfovi zničil celý život. „Na tom snímku zemřeli dva lidé. Ten, který dostal kulku a generál Nguyen Ngoc Loan. Generál zabil příslušníka Vietkongu a já zabil generála svým fotoaparátem,“ nechal se slyšet po Loanově smrti.
Adamsovi nejvíce vadilo, že fotografie postrádala kontext a nedokázala vyjádřit pohnutky, které Loana vedly k jeho činu. Generál byl podle něj skutečným bojovníkem, kterého ostatní vojáci bezmezně a upřímně obdivovali.
„Loan byl hrdinou spravedlnosti. Fotografie, kterou jsem pořídil, oklamala veřejnost. Bojoval za naši válku, ne za jejich. Veškerá hanba ale padla na tohoto muže,“ vysvětlil.
Za slavnou fotografii získal Eddie Adams prestižní Pulitzerovu cenu a snímek vyhrál i soutěž World Press Photo. Reportér ale do konce života litoval, že fotografii pořídil.
„Co byste udělali, kdybyste tehdy byli generálem ve Vietnamu a v tom horkém dni chytili padoucha, který odstřelil jednoho, dva nebo tři americké vojáky?“ nadhodil reportér.
Přesto brigádní generál Adamse nikdy neobviňoval. „Nic mi nevyčítal. Říkal, že kdybych ho nevyfotil já, udělal by to někdo jiný, ale já jsem se vůči němu a jeho rodině cítil provinile,“ doplnil.
„Udržoval jsem s ním kontakt, naposledy jsme spolu mluvili před šesti měsíci, to už byl velmi nemocný. Když jsem se doslechl o jeho smrti, poslal jsem květiny a napsal: ´Je mi to líto. Mám v očích slzy´,“ svěřil se.
Sám Eddie Adams zemřel v roce 2004 v New Yorku na komplikace spojené s amyotrofickou laterální sklerózou (ALS).
Zdroje:
