Článek
Charles Whitman se v dětství nijak nelišil od svých vrstevníků. Narodil se v roce 1941 a měl dva starší bratry. V jedenácti letech začal chodit do skautu, učil se hrát na piano a ráno roznášel noviny. To mu umožnilo, aby si našetřil na svoji první motorku Harley-Davidson. Na střední škole dosahoval vynikajících výsledků. Nic jiného mu nakonec nezbývalo, protože otec byl opilec a násilník. Kdykoli chlapec přinesl horší známku, čekal ho výprask. „Nedokážu spočítat, kolikrát moji rodiče volali policii, protože Whitmanův otec tloukl manželku, děti nebo jejich psa,“ vzpomínala sousedka Judy Fabris. „Můj táta Charlesova otce nenáviděl kvůli způsobu, jakým podnikal. Pracoval jako instalatér a byl posedlý vyděláváním peněz. Pořád se něčím chlubil. Říkal, že má nejchytřejší děti a nejlepší bazén na zahradě,“ řekla Judy.
Výborně střílel a propadl hazardním hrám
Whitmanův otec vyrostl v sirotčinci. Tvrdil, že si v životě všechno vydobyl sám. Dokázal zabezpečit manželku a děti, na oplátku ale vyžadoval naprostou poslušnost. Byl vášnivým lovcem a všechny tři syny bral na pravidelné výpravy do přírody. Naučil je střílet a ukázal jim, jak správně pečovat o zbraně. Brzy se ukázalo, že Charles junior má ke střelbě mimořádné předpoklady. Téměř nikdy se nestalo, že by minul. „Charlie dokázal v šestnácti letech veverce vystřelit oko,“ pochvaloval si otec. I když Whitman sdílel se svým synem společnou zálibu ve zbraních a střílení, jejich konflikty nebraly konce.
Rodiče Margaret a Charles A. Whitmanovi v srpnu 1965, kdy slavili pětadvacáté výročí sňatku.
Měsíc před maturitou přišel Charles domů opilý. Když ho otec jako obvykle zbil a shodil do bazénu, mladíkovi došla trpělivost. Jakmile ukončil střední školu, utekl z domova a tajně se přihlásil k mariňákům. Otec pak volal do Washingtonu a snažil se syna dostat zpátky domů. Jenže Charles se už do násilnické rodiny nikdy vrátit nechtěl. Chvíli sloužil na základně Guantánamo na Kubě a prošel výcvikem profesionálních odstřelovačů. Během služby získal několik ocenění, protože dokázal znamenitě střílet jak na dlouhé vzdálenosti, tak na pohyblivé cíle. V kontrolních testech dosáhl 215 bodů z 250 možných.
Pak Charles využil jednoho z vládních programů a nastoupil na texaskou univerzitu v Austinu. Tam potkal budoucí manželku Kathleen, se kterou se oženil po půlročním vztahu. Zatímco v osobním životě se Whitmanovi dařilo, se studijními výsledky to bylo o poznání horší. Armáda Charlese z univerzity stáhla a nařídila mu, aby se vrátil na jednu z vojenských základen v Severní Karolíně. Právě tehdy se jinak příkladný voják začal dopouštět drobných prohřešků. Věnoval se hazardním hrám a ostatním vojákům půjčoval peníze na vysoký úrok.
Měl deprese a obrovskou bolest hlavy
Nakonec byl postaven před vojenský soud a z armády musel odejít. A také začal mít duševní problémy. Cítil nepřekonatelný vztek a trpěl depresemi. Když se v roce 1965 vrátil do Austinu, několikrát v hněvu uhodil svoji ženu. Za svoje chování se pak začal nenávidět, protože se „smrtelně bál toho, že by mohl být stejný jeho otec“. Po nějaké době se Charlesova matka rozhodla, že od manžela konečně odejde a přestěhuje se do Austinu. Chtěla být poblíž Charlese, kterého často navštěvovala. Rozvod rodičů byl pro Whitmana mimořádně stresující. Začal užívat amfetamin, a navíc ho trápila nesnesitelná bolest hlavy.
Kathleen Leissner se za Charlese provdala 17. srpna 1962 v Needvillu v Texasu.
Charlesovy psychické potíže se natolik zhoršovaly, až se rozhodl vyhledat odbornou pomoc. Věděl, že s jeho mozkem není něco v pořádku. V březnu 1966 navštívil psychiatra Maurice D. Heatlyho a svěřil se mu, že prožívá zcela nekontrolovatelné záchvaty zuřivosti a má obrovskou touhu vyšplhat na věž a začít střílet do lidí. Doktor v lékařské zprávě napsal, že mladík působí nepřátelským dojmem a tvrdí, že sám sebe nepoznává. „Na konzultaci přišel pravděpodobně kvůli rozchodu rodičů. Ačkoli výše uvedené skutečnosti spojuje se svojí matkou, jeho jediným problémem je v současné době pouze on sám,“ dodal lékař. Whitmanovi žádné léky nepředepsal a nabídl mu, aby se mu kdykoli ozval.
Na další schůzku Charles ale nedorazil a doktor nepovažoval za důležité, aby ho sám vyhledal. 31. července 1966 bývalého mariňáka už nemohlo nic zastavit. Nejdříve vyzvedl manželku, která si v létě přivydělávala jako telefonní operátorka. Pak zašel na oběd s matkou. Když si koupil dalekohled, nůž, munici a několik vepřových konzerv, začal psát dopis na rozloučenou. „Nerozumím sám sobě. Měl bych být průměrný, rozumně uvažující a inteligentní mladý muž. Jenže poslední dobou (nevím, kdy přesně to začalo), jsem obětí mnoha nezvyklých a iracionálních myšlenek. Pořád zaměstnávají moji mysl a musím vynakládat neuvěřitelné úsilí, abych se dokázal soustředit na cokoli jiného,“ poznamenal.
Vyšplhal na univerzitní věž a začal střílet
Whitman v dopise požádal, aby u něj lékaři po smrti provedli pitvu. Zajímalo ho, jestli nemá chorobu, která by ovlivňovala jeho chování a způsobovala mu nezvladatelné bolesti hlavy. „Pokud je moje životní pojistka platná, prosím, splaťte moje dluhy. Zbytek anonymně darujte nadaci pro duševní zdraví. Možná, že výzkum pomůže zabránit podobným tragédiím,“ uvedl v závěti. Krátce po půlnoci Charles odjel do matčina nového bytu. Tam matku ubodal, uložil její tělo do postele a přikryl přehozem s květinovým motivem. Na místě činu zanechal vzkaz, kde se k vraždě přiznal. „Jsem z toho velmi smutný. Cítím, že pokud existuje nebe, určitě tam teď je. Miloval jsem ji celým svým srdcem,“ napsal a vrátil se domů, kde sprovodil ze světa i svoji ženu Kathleen. „Jen jsem se snažil odvést rychlou a důkladnou práci,“ doplnil později.
Charles Whitman (vpravo) s manželkou Kathleen a přítelem Larrym Fuessem.
Podle Charlesových poznámek pro něj byla „tou nejlepší manželkou, jakou si jen muž může přát“. Vysvětlil, že chtěl obě ženy zbavit utrpení tohoto světa a nedopustit, aby se musely stydět za jeho činy. Whitman zavolal zaměstnavatelům obou zavražděných žen a omluvil je, že kvůli nemoci nemohou přijít do práce. Pak se pětadvacetiletý muž převlékl do pracovní kombinézy a vydal se k texaské univerzitní věži. Nejdříve ochrance namluvil, že na škole pracuje jako odborný asistent. Cestou k vyhlídkové plošině chladnokrevně zastřelil recepčního a dva náhodné návštěvníky. Pak se na vrcholu střešní budovy zabarikádoval, vybalil zbraně a začal systematicky střílet do lidí, které pozoroval na prostranství před sebou. Díky tomu, že na vojně prošel kurzem pro odstřelovače a patřil k nadprůměrně schopným střelcům, dokázal přesně mířit na oblast srdce.
Než policisté zvládli Whitmana zastřelit, stihl během 96 minut zabít 14 lidí včetně nenarozeného miminka a dvou malých dětí. Dalších 31 osob Charles vážně zranil. Po mnoha letech policisté mezi oběti připsali další jméno. Třiadvacetiletého studenta Davida H. Gunbyho kulka zasáhla do ledviny. Lékaři při operaci zjistili, že mladík druhou ledvinu nemá. Gunby žil pětatřicet let v obrovských bolestech a podstoupil transplantaci, jenže jeho tělo darovaný orgán nepřijalo. Muž chodil třikrát týdně na dialýzu, v roce 2001 už ale v léčbě pokračovat nechtěl a krátce nato zemřel. Bylo mu pouhých osmapadesát let.
Nádor mohl ovlivnit jeho vražedné chování
Když soudní lékař u Whitmana provedl pitvu, dospěl k pozoruhodnému zjištění. Masový vrah měl skutečně na mozku nádor velikosti vlašského nebo pekanového ořechu. Přesto neuropatolog Coleman zpočátku odmítl, že by rakovina mohla v celé záležitosti hrát podstatnější roli. Do případu se proto vložil tehdejší texaský guvernér John Connally, který jmenoval panel složený z mnoha předních patologů. Chtěl, aby znovu prozkoumali všechny důkazy. Jejich poznatky zpochybnily závěry z původní pitvy. Lékaři potvrdili, že se jednalo o glioblastom, který patří mezi nejčastější a také nejagresivnější nádory.
Bývalý mariňák proklouzl 1. srpna 1966 na univerzitní věž v texaském Austinu. Nejdříve zabil recepčního a dva náhodné turisty. Pak začal střílet do lidí, které pozoroval na prostranství před sebou.
Nádor se nacházel v blízkosti amygdaly, což je část mozku, která má významný vliv na naše rozhodování, ovládání emocí nebo agresi. Někteří vědci se domnívají, že tumor skutečně mohl ovlivnit Whitmanovo chování a emoční rozpoložení. „Amygdala je nejdůležitější částí limbického systému, která nám pomáhá zvládat různé situace. Jakékoli změny, které se v ní odehrají, nás uvrhnou do paranoidního stavu. To je to, co z Charlese Whitmana udělalo brutálního vraha,“ myslí si lékař Sarish Kumar. Chirurg je přesvědčen, že muž kvůli nemoci nedokázal ovládat vražedné myšlenky, které mu přicházely na mysl. „Lidé, kteří mají nádory tohoto typu, si často stěžují na zhoršenou pohyblivost, bolest hlavy spojenou se zvýšeným nitrolebním tlakem, zvracení nebo závratě. Mohou se u nich objevit změny osobnosti nebo potíže se smyslovým vnímáním,“ uvádí web Gosanangelo.
Ne všichni odborníci se ovšem shodují v tom, že by nádor byl u Charlese jediným spouštěčem masové střelby na univerzitní půdě. „Ano, měl agresivní, zhoubný nádor ve spánkovém laloku, který mohl ovlivnit jeho bizarní a násilné chování,“ řekl docent psychologie a neurověd N. Bradley Keele. „Často se ovšem přehlíží, že pocházel z velmi hrubiánské rodiny a přiznal se k domácímu násilí, kterého se dopustil vůči vlastní ženě předtím, než ji pobodal. Mám podezření, že nádor byl v celém případu spíše náhodným faktorem,“ vysvětlil. „Vztah mezi nádorem a Whitmanovým jednáním nelze jasně určit. Vysoce zhoubný tumor na mozku mohl nicméně přispět k jeho neschopnosti ovládat své emoce a činy,“ napsal ve závěrečné zprávě Stuart Brown, který byl odborným asistentem psychiatrie na Baylor College of Medicne.
Zdroje:
