Článek
Mnoho lidí tě zná jako úspěšnou autorku historických románů, ale původně ses věnovala copywritingu a psaní textů na zakázku. Jaký to byl pocit překročit hranici od marketingových textů k vlastnímu beletristickému světu a napsat první román?
Pocity byly zpočátku více než smíšené. To, že chci napsat knihu, jsem věděla už ve chvíli, kdy jsem pracovala jako copywriter. Cestu přes články jsem proto považovala za přípravu k napsání něčeho delšího. Zároveň jsem si říkala, že až knihu dopíšu a budu ji nabízet nakladatelství, budu mít v kapse argument, že už v psaní už nejsem přece žádný nováček.
Až později mi došlo, že okliky nikam nevedou. Psaní článku moji kreativitu vyčerpávalo a nezbývalo jí dost na vlastní tvorbu. Musela jsem se rozhodnout. Jít do neznámých vod, kde nebylo zaručeno, že mi knihu někdo vydá, nebo zůstat u marketingových článků, které mě nenaplňovaly? Toto rozhodnutí doprovázely obavy a nejistota.
Byla ve tvém životě nějaká konkrétní myšlenka nebo moment, kdy sis řekla: „Teď je ten správný čas napsat opravdovou knihu“?
Ano. Přišlo to v šestinedělí po narození syna, kdy mnou cloumaly hormony, a především otázky typu, co od života chci. Zároveň jsem byla na mateřské, měla jsem přebytek času (není nad trochu humoru), proto mi to nedalo a začala jsem psát.
Píšeš především historické romány. Proč zrovna ty a kde bereš inspiraci pro své knihy?
K historii mě to táhlo vždycky. Mám ráda dějiny, ale ne jako suchý výklad. Naopak mě přitahují příběhy obyčejných lidí a jejich životy během nelehkých historických období.
Na otázku, kde beru inspiraci pro své knihy, většinou neumím odpovědět. Proto tvrdím, že si téma nevybírám já, ale ono mě. Nápad se vždycky zčistajasna objeví prostřednictvím mých přátel, kteří například žijí na zajímavém místě nebo díky životním událostem, které mě obklopují. Neumím to vysvětlit, ale inspirace se vždycky objeví v ten správný čas.
Tvé romány mají opravdu poetické názvy. Kdy přichází jejich chvíle? Vymýšlíš titulky až ve chvíli, kdy máš knihu prakticky hotovou nebo nápad na název knihy přichází v průběhu tvorby?
Úkol vymyslet název knihy přichází na řadu většinou ve chvíli, když mám nápad, znám téma i částečnou zápletku příběhu. Pak už název většinou vyplyne sám.
Tvou nejnovější knížkou je kniha pro děti Zachránci Hvězdíku, kterou jsi psala společně se svou dcerou Julií. Jak taková mámo-dceřiná tvůrčí spolupráce vlastně vypadá v praxi?
Knihu jsme tvořily, když Juli končila první třídu a přecházela do druhé. V té době už sice ovládala základy čtení a psaní, přesto by sama tvorbu nezvládla. Proto jsem vždy usedla za počítat, nahlas jsem předčítala to, co právě tvořím, a Juli mě zastavovala, doplňovala informace, vymýšlela jména hrdinů i další zápletky. Strávily jsme takto spolu hodiny tvůrčí práce, která nebyla jen o psaní, ale i o společném čase mámy a její dcery. Moc ráda na toto období vzpomínám.
V čem byla role Julie při vymýšlení příběhu nejvýraznější? Přinesla do děje nápad nebo postavičku, která by tě samotnou vůbec nenapadla?
Rozhodně přinesla. Děti mají něco, co jim my, dospělí, můžeme jen závidět. Nespoutanou představivost. Díky Juli vznikla řada scén, ale i humorných příhod, které bych já sama rozhodně neuměla vymyslet.
Kniha vypráví o zvířátkách z lesa Hvězdík, která čelí hrozící záplavě po velké bouři. Jaké hlavní poselství jste chtěly dětem tímto dobrodružným příběhem předat?
V knize je poselství hned několik. Každý z hrdinů vypráví svůj vlastní příběh a každý z nich se musí vyrovnávat s nějakým morálním zádrhelem. Zvířátka tak přijdou na to, že je v pořádku udělat chybu a umět se za ni omluvit, že se nemusí bát být jiná, i když to ostatním může vadit, nebo že se mohou naučit čelit vlastnímu strachu a překonat sama sebe. Celý příběh pak propojuje poselství o vzájemné spolupráci.
Jaké to pro tebe bylo přepnout z psaní emocionálně náročných historických románů pro dospělé na dětský pohádkový svět? Byla to pro tebe spíše odpočinková záležitost, nebo naopak výzva?
Podle mého názoru je psaní dětských knih jednou z nejnáročnějších oblastí spisovatelství. Děti vám totiž nic neodpustí. Ve chvíli, kdy je příběh nebaví, nemají potřebu u vyprávění setrvat. Nesnaží se vás ušetřit konstruktivní kritikou, ale naprosto upřímně zhodnotí dílo jako těžkou nudu. A když něčemu nerozumí, nemají potřebu se v textu vracet. Byla to výzva a dodnes žasnu, že jsem ji ustála.
Autogramiáda Miriam Bláhové
Byla dcerka Julie zároveň tvým nejpřísnějším kritikem, když jste si společné kapitoly předčítaly?
Nevím, jestli nejpřísnějším, ale rozhodně tím nejdůležitějším. Díky ní a především díky její koncentraci (když přestala poslouchat a začali ji zajímat lidi za oknem), jsem okamžitě poznala, kdy je potřeba škrtat a zkracovat. Díky to vznikl text šitý dětem přesně na míru.
Plánujete s dcerou do budoucna nějaké další společné literární dobrodružství, nebo to byl jednorázový projekt?
Máme v hlavě promyšlené pokračování, ale trochu bojuji s časem. A teď nemyslím jen to, jak si vyšetřit čas na psaní, ale i stárnutí. Juli už totiž není ta sedmiletá holčička, se kterou jsme psaly první díl, a než bychom dopsaly druhý (a než by vyšel knižně), dětem, které byly z Hvězdíku unesené, už by pohádka o zvířátkách nemusela stačit. Dalo by se napsat pokračování pro starší děti, ale prozatím upřímně ještě netuším, jakou cestou se vydáme.
Na čem v současnosti pracuješ a na co se tví čtenáři mohou těšit dál – ať už ti malí, nebo dospělí?
Před měsíce vyšel můj historický román z Těšínska - Drahá Marto. U regionu ještě zůstanu, protože jsem se pustila do vyprávění z prostředí kolem Lysé hory. Tentokrát však nepůjde o druhou světovou válku, ale o období zbojníků a doznívajících čarodějnických procesů. Snad se dílo podaří.
Láká tě psát také zcela jiný žánr než ten, kterému se v současné době věnuješ?
Jiné žánry jsem si měla možnost vyzkoušet v rámci psaní povídek. A alespoň vím, že mě jiná cesta prozatím neláká.
Jako autorka sama určitě také čteš. Co čteš nejraději za žánr?
V poslední době už mi na čtení nezbývá tolik času, kolik bych si přála. Proto upřednostňuji české autory, které chci přečtením jejich knih zároveň podpořit.
Můžeš nám prozradit jaká je tvá nejoblíbenější kniha a v jakém prostředí si její příběh nejraději vychutnáváš?
Mezi moje nejoblíbenější knihy patří Tulák po hvězdách od Jacka Londona a Na větrné hůrce od Emily Brontëové. Pak jsou tu ale další srdcovky jako celá série Harryho Pottera nebo romány od Ericha Marii Remarqua. A je v podstatě úplně jedno, kde je čtu. Pokaždé se okamžitě propadnu do příběhu a užívám si ho.
Ptala jsem se, jestli v tvém životě byl okamžik, kdy jsi řekla, teď je čas napsat opravdovou knihu. Snila jsi však o tom, že budeš psát, už někdy v dětství?
Snila jsem o tom v období puberty díky románům Lenky Lanczové. V té době mi došlo, jak velkou moc má spisovatel nad svými čtenáři. Dokáže je přenést na nejrůznější místa, ale především v nich probudit emoce. Mohou se s hlavními hrdiny zasmát, ale také tesknit. Mohou čelit těžkým rozhodnutím a připadat si stejně bezradně. A pochopitelně prožít tolik lásky, kolik si jen budou přát.
Napadlo tě, že by se tvůj sen mohl splnit?
Ne. Připadalo mi to stejně nereálné jako vyhrát ve sportce. Tam je to ale ještě o chloupek nereálnější, protože nevsázím.
Sen se splnil před sedmi lety. Za tu dobu máš na kontě už osm knih. Je náročné napsat minimálně jednu knihu ročně?
Samozřejmě je to do určité míry náročné, ale pro mě asi nutné. Je to rozjetý vlak, díky kterému se daleko rychleji posouvám vpřed. Když píšu každý den, je to rituál. Když si dávám delší pauzy, špatně se do toho vlaku naskakuje. Přiznávám, že kolikrát po delší pauze hledám vhodná slova a slovní obraty.
Můžeš čtenářům popsat, jak taková kniha vlastně vzniká?
U každého asi jinak. U mě jsou to měsíce věnované rešerším, pak další měsíce příprav, tvorby osnov a rozdělení scén do kapitol, poté samotné psaní a následně desítky koleček čtení a upravování. Po doladění textu s redaktorem a korektorem přichází na řadu obálka, vytvoření anotace a samotný tisk. Taková záležitost „pár večerů“.
Na závěr bych se chtěla vrátit úplně na začátek. Jak v dnešní době zcela nový autor hledá nakladatele. Jak to vlastně funguje? Napsala si knihu, kterou si pak nabízela nakladatelství nebo si nejprve přišla s nápadem a realizovala ho až ve chvíli, kdy si měla jistého vydavatele?
Ono je asi zbytečné hledat si nakladatele, když člověk ještě netuší, jestli knihu zvládne napsat. Jak jsem zmiňovala, je to dlouhodobý proces, který vyžaduje nemalé množství úsilí a především trpělivosti. Proto jsem nejdříve napsala knihu, pak jsem si sama pro sebe definovala, do kterého žánru spadá, a nakonec jsem si vyhledala nakladatelství, která takový žánr vydávají. Pak už stačilo napsat průvodní e-mail a rozhodnout se, které nakladatelství oslovím jako první.
Děkuji za rozhovor a přeji spoustu dalších napsaných knih a mnoho spokojených čtenářů.
Také děkuji za rozhovor, zajímavé otázky a všem, kteří se zvládnou v záplavě odpovědí propracovat až na konec.
