Obrna ho připoutala na vozík. Přesto navštívil už přes 600 koncertů a festivalů

Ondra Bělohlávek žije koncerty a festivaly. První koncert navštívil už v sedmi letech. Dneska navštěvuje především se svým tátou desítky koncertů a festivalů ročně. Ondru jsme poprvé potkala v Harrachově na Keltské noci. Zjistili jsme, že žijeme jen pár kilometrů od sebe. Od té doby jsme se potkali na nespočtu akcí. Stali jsme se přáteli a vždy se rádi potkáme. Setkání s Ondrou a jeho tátou je vždy srdečné a hřejivé.

Ondro, na koncerty a festivaly jezdíš už od sedmi let. Máš spočítané na kolika akcích si už byl?

S taťkou to evidujeme. O prázdninách jsme se přehoupli přes 600. Skoro každý víkend trávím na nějaké akci. Někdy to je tak, že celý pracovní týden nevím, jestli někam pojedeme a potom se často rozhodneme na poslední chvíli. Teď už to dospělo do stádia, že se rodiče na akce občas střídají. Mamka říká, že má svou lokalitu Kolín a jeho okolí a taťka Prahu a dál. Někdy to je také tak, že mne někam vezmou teta a strejda. Když se rozhodnu, tak musím pečlivě vybírat, na co se půjde. Oni totiž neposlouchají úplně to samé co já.

Jsou akce, na které jezdíš pravidelně. Který festival nesmíš nikdy vynechat?

Takové akce bez pochyby jsou. Patří mezi ně slánský festival Valník, který už 27 let pořádá skupina Totální Nasazení. Taky jsem kdysi tradičně jezdíval na konci prázdnin na koupaliště Vyžlovka, kde vybalili svou letní tour Tři sestry. Tam to bylo hezké, ale teď už tam několik let nevystupují. Ještě nemohu vynechat výroční akce českých kapel. Slavil jsem třeba třicet let Vypsané Fixy na střeleckém ostrově, 25 let úvalské partičky Divokej Bill, 40. narozeniny Tří sester, 20. výročí Medvěd 009 a spoustu dalších. Poslední oslava byla 30 let Wohnoutů.

V létě jste s tátou prakticky pořád na open airech, zbývá vám vůbec čas na dovolenou?

Na delší dovolenou moc nejezdíme. Já si to tam neužiji, tak jako někde na festivalu. Takže naše dovolená je ve stylu, že skoro každý víkend jsme na nějaké akci. Mám z ní hezčí zážitky než někde od moře.

Co tě na živé hudbě a atmosféře festivalů baví nejvíce?

Atmosféra každého festivalu nebo klubového koncertu je odlišná. Záleží na tom, kde se akce koná. Troufám si říct, že každá atmosféra je unikátní a nedá se nahradit. Musíš to prostě zažít. Tomu, kdo třeba na živém koncertě své oblíbené kapely nikdy nebyl, to vřele doporučuji. Živé zážitky ti nikdo nevezme. V tom vidím kouzlo chození na živou kulturu obecně.

Jaký byl tvůj nejsilnější hudební zážitek, na který nikdy nezapomeneš?

Takových zážitků bylo víc. Ale ten, který byl nejsilnější? To se psal den 6. 6. 2019 a já jsem slavil své osmnácté narozeniny. Jako dárek, který jsem si přál, byla oslava s muzikanty. K nám domů do Přistoupimi jich tenkrát několik dorazilo. Svou přítomností mě potěšili všichni, ale co mě s rodiči nejvíce dostalo, byla návštěva a následný koncert celé skupiny Divokej Bill. Bylo opravdu moc milé, klukům říkat jaké písničky mají hrát. Objednal jsem si třeba Požehnání nebo Síť. Také bylo hezké prožít celý koncert skupiny UDG na pódiu na narvaném Votvíráku nebo na Barvách léta s Třemi Sestrami. A také vzpomínám, jak jsem se třeba s Hanou Zagorovou bavil o spolupráci s Márdim z Vypsané Fixy. Úplně jiným zážitek je potom létání na vozíku nad hlavami fanoušků. A krásné bylo Imodium ve Spirále.

Kdyby sis mohl sestavit svůj vlastní jednodenní festival, jaké tři kapely by na něm hrály jako hlavní hvězdy?

Tohle pro mě je velmi těžká otázka. Celé je to dané tím, že mám velký žánrový záběr. Odpovídá tomu i moje stále se rozrůstající sbírka cédéček. Mám v ní interprety z různých hudebních oblastí. Osobně nevím, koho bych na tom festivalu měl raději. Ke každé kapele mám nějaký vztah. Takže vůbec nevím, koho bych měl, jaké tři kapelky, jako hlavní hvězdy zvolit. Musel bych dělat několikadenní festival a muselo by se hrát od rána do večera.

S tátou tvoříte na koncertech skvělou dvojku. Jak máte rozdělenou organizaci – kdo vybírá, na co se pojede, a kdo hlídá lístky?

Kam půjdeme, vybírám z velké části já. Dělám to třeba podle toho, kdo s kým jede turné nebo koho bych si přál živě vidět. Jsem takový, že rád objevuji interprety a hodně dám i na doporučení kamarádů. O nějaké kapele se bavíme, když ji neznám, tak si vyhledám a pokud se mi její tvorba líbí, tak zajdu na koncert. Někdy to je samozřejmě taky tak, že s něčím přijde i taťka. A já se chytnu. A ještě je tu jedna věc, když nás nějaká kapela na svůj koncert pozve, rád dorazím. Lístky většinou zařizuji také já. Hodně lístků dostanu od spřátelené kapely, většinou jim stačí napsat a dají nás na guest. Někam si samozřejmě lístky kupujeme, abychom klub nebo kapelu podpořili. Kapely se snažím podporovat nákupem trička nebo CD. Mě osobně přijde, že CD je pořád hezký formát.

Stalo se vám někdy na cestách nebo na festivalu něco opravdu vtipného nebo neplánovaného?

Vtipné je, když mne oslovují jménem cizí lidé a přejí mi, ať si užiju fesťák s tím, že mne znají. Občas mi říkají, že mne rádi osobně poznávají. Neplánované třeba i bylo, že mne lidi několikrát odnesli nad hlavami až na pódium. Zazpíval jsem si tak i s Fanánkem závěrečnou píseň Zelená. Aktuální nečekaná historka se stala teď na Valníku. Na parkovišti jsem se převrátil dozadu na vozíku a vylítnul jsem saltem z něj. Odnesly to jen odřené ruce.

Své oblíbené interprety podporuješ nákupem merchu a CD, jak si sám psal. Kterého kousku ze své sbírky si vážíš úplně nejvíce a proč?

Ano, doslova to miluji. Mám velkou sbírku cédéček a triček. Ze začátku jsem trička moc nekupoval, ale poslední dobou to miluju. Každý říká, že doma má plnou skříň hadrů. Ale já říkám, že moje šuplíky ve skříni jsou plné vzpomínek. Každé tričko, ale

i cédéčko pro mě má svůj příběh. Pamatuji si, kde a kdy jsem si tričko nebo cédéčko zakoupil nebo kdo mi ho kde věnoval. Když si ho potom obléknu nebo poslouchám nějaké darované album, tak si na toho daného člověka vzpomenu. Někdy to také dělám tak, že když někdo z hudebníků má narozeniny a já mám jeho tričko, tak si ho vezmu a k tomu si pustím oslavencovo album.

A pokud se ptáš na to jakého alba nebo kousku merche si vážím nejvíc? To asi říct nejde. Obecně mám rád výroční trička, protože výročí jako třeba třicetiny nebo čtyřicetiny oslavíš jednou a potom už nikdy. Tričko ti ty oslavy připomíná pořád. V poslední době jsem si třeba koupil tričko skupiny Traband. Ta už bohužel nehraje, ale teď jí vyšlo vzpomínkové album a k němu vyrobila i tričko. Po tomhle zjištění jsem hned věděl, že si ho na památku kapely musím objednat.

Ještě mám čerstvě v šatníčku jeden vzácný kousek. Jedná se o tričko skupiny Souvrat, která je výborná, ale ještě málo známá. Když letos založila kampaň na vydání desky, tak jsem jí napsal, jestli nenechají k vinylové desce vyrobit i trička. A oni je na mé přání opravdu vyrobili. Tím mne opravdu potěšili. A potom jsou koncerty, o kterých dopředu vím, že budu chtít památku. Teď jsem třeba navštívil koncert Richarda Müllera a koupil jsem si tam tričko, které jsem si předem vyhlédl na internetu. A není to tak, že bych si všechna trička nebo cédéčka kupoval. Nějaká alba nebo trička od kapel dostanu. Takových si hodně vážím. Jedno z prvním triček mám od kluků z Imodium.

Máš v šatníku nějaké ikonické festivalové tričko, které s tebou projelo nejvíce akcí?

To teda nevím, které tričko z mého šatníčku je ikonické. Samozřejmě jsou taková, která nosím více a některá méně. Ale všechna trička, která jsou v mojí sbírce, mám nějakým způsobem rád a v srdci.

Za jedno z ikonických výročních triček považuji limitované k 30 letům SPS, který mám od Tomáše Obsta, jejich velikého fanouška. Když jsem mu ho pochválil, on ho ze sebe sundal a věnoval mi ho. Stali se z nás kamarádi a rád se s ním potkávám.

Podařilo se ti někdy získat od kapely něco osobního – třeba trsátko, paličky nebo podepsaný setlist?

Jasně, že podařilo. Mám spoustu paliček, trsátek a playlisty sbíráme automaticky. Hodí se mi to k psaní komentářů k fotkám na FB. Čtu si vždycky playlist kapely a píšu, co se ten večer z jaké desky hrálo. Vždycky se mi po přečtení vybaví, z jaké desky jaká písnička. V mé tričkové sbírce jsou dva velmi osobní kousky. Jedno bílé od skupiny Vypsaná fixa je podepsané s narozeninovým věnováním. A jedno modré od skupiny Totální Nasazení s mým jménem na zádech. Dalším osobním dárkem byla i křtěná vinylová deska, křtu jsem se zúčastnil přímo na pódiu. Mám ji od mého velkého kamaráda Vaška Vaňury alias LÁSKA.

Se spoustou kapel a muzikantů se znáš osobně. Pamatuješ si ještě, s kým si se seznámil jako první?

Pamatuji si to úplně přesně. Psal se rok 2008 a já jsem, chodil na základní školu. Jedna paní družinářka nám tam řekla, že na Vyžlovce hrají na konci léta Tři sestry.

My jsme tam tenkrát šli a před Ségrami tam hrál jakýsi Doctor P. P. Jeho písničky jsem si naposlouchal z YouTube. Líbily se mi. Akorát jsem nějak nepřišel na chuť songu Jeliman. Na fesťáku jsem se pak s Petrem Pečeným potkal a řekl jsem mu to. Abych si pamatoval první setkání, tak mi za mou upřímnost daroval dvě alba. Občas pak Petr při koncertech říkal, že musí hrát pořádně, že tady má největšího kritika Ondru. Stal se tak mým prvním hudebním kamarádem. A teď s odstupem let mám rád i Jelimana a Petra vždy rád potkám.

Můžeš říct, jakého přátelství si vážíš nejvíce?

Na tohle bude pěkně těžké odpovědět. Vážím si všech lidí, které jsem v muzikantské branži poznal. Kdybych měl říci, jakého přátelství si nejvíce vážím, tak to bude asi s bubeníkem a promotérem hromady hudebních akcí Tomášem Jugim Staňkem. S Tomem jsem se poznal v roce 2014 na festivalu Brod 1995. A od té doby se tak nějak pořád potkáváme. Tom je člověk, který pro mne zařídil asi nejvíce v hudebním světě. Takže díky společnému přátelství jsem zažil a stále zažívám spoustu krásných věcí.

Mám i velkou radost ze společného přátelství s Verčou Borovkovou z kapely Tři sestry. Když jsem na ně začínal chodit, tak bych nikdy neřekl to, že se budeme tak dobře znát. Kdybych tady měl opravdu vyjmenovat ty všechny kamarády a kamarádky z české scény, tak určitě na někoho nerad zapomenu. Opravdu si vážím všech a nejde je všechny vyjmenovat. Mimo hudební scénu mám hezký vztah i s moderátorkou České televize Terezou Řezníčkovou nebo se znám i s moderátorem Českého rozhlasu a kronikářem Divadla Járy Cimrmana Tomášem Malečkem. Setkávání a povídání s lidmi od hudby i mimo ní to je pro mě krásný svět.

Je nějaký interpret, kterého si ještě naživo neviděl, ale sníš o tom, že jednou jeho koncert navštívíš?

Jasně, že jsou kapely a interpreti, které jsem ještě nikdy neviděl a sním o tom. Je to třeba skupina Turbo, Dalibor Janda, Ty syčáci, nebo Zuby nehty. Těch interpretů je fakt hodně. Když někde vidím jméno někoho, kdo třeba s někým spolupracoval, tak na něj toužím jít. Hodně mi rozšířil hudební obzory i časopis Rock and Pop, kde jsem mimochodem měl také rozhovor. A ještě do něj skvěle psal náš společný kamarád a také sběratel fotek a triček Zdeněk Hejduk. I v době, kdy už časopis fyzicky nevychází, stále těžím z informací, které jsem tam buď v rozhovorech, nebo v recenzích na alba dočetl. Takže někdy jdu na někoho inspirován čtivem, ale také nová jména hledám na internetu nebo občas i v televizi.

Jak jsou na tom podle tvé zkušenosti české festivaly a kluby z hlediska přístupnosti pro vozíčkáře?

Tak tohle je otázka opravdu na zamyšlení. Samozřejmě, že jsou festivaly, které jsou bezbariérové víc, někde téměř vůbec. Je to podle prostoru. Já mám radši malé akcičky, na kterých vím, že se dostanu do přední řady, nebo tak, že svůj vozík zaparkuji, abych hezky viděl. Někdy jsem na koncertu v dálce a někdy pod pódiem. Dříve jsem často chodil do kutnohorského klubu Česká 1. Tam vedou schody, ale já jsem je vždycky nějak vyšel.

Když chodím na koncerty s mamkou, tak navštěvujeme plně bezbariérové prostory. Buď nějaké venkovní akce nebo plně bezbariérové kulturáky třeba MSD Kolín nebo někdy také KD Svět Český Brod, KD Čelákovice, Hotel Grand Čáslav. S taťkou sice dáváme i schody, ale už byly také místa, která jsme kvůli nim navštívili jenom jednou. Občas se prostě schodům vyhnout nedá, když má kapela koncert třeba v Lucerně.

Je něco, co by podle tebe pořadatelé akcí mohli zlepšit, aby si vozíčkáři koncert užili ještě lépe?

Někteří pořadatelé se snaží udělat pro vozíčkáře více, někteří naopak zcela nic. Ani nedají vozíčkářskou toiku. Ale celé to je také o přístupu obyčejných lidí. Někdy narazíš na člověka, který když mě vidí, tak automaticky říká všem, ať mě pustí dopředu. A někdy to je zase naopak, že mi stačí koncertní zážitek zkazit člověk, který se rozhodne postavit tak, že mu celou dobu koncertu koukám do zad. Taťka většinou takové lidi osloví s prosbou, zda můžou trochu na stranu, abych viděl.

Co bys vzkázal lidem s handicapem, kteří váhají, zda na velký koncert nebo festival vyrazit?

Lidem s handicapem bych vzkázal to, ať se návštěvy nějaké hudební akce nebo festivalu vůbec nebojí. Budou z toho mít hezké zážitky a třeba se jim také podaří navázat takové krásné vazby jako mě. A třeba také někdy budou pořád koncerty pro druhé. Tak jako já tenkrát na pražské střední škole. Uspořádal jsem tam koncert mého kamaráda Vaška Vaňury.

Děkuju za rozhovor Ondro.

Díky moc za rozhovor Lucko.