Článek
Zdeněk Hejduk se vyučil dřevomodelářem a později studoval střední slévárenskou školu. Jako slévárenský technik také nějakou dobu pracoval. Už v tu dobu však fotil a psal do Kolínských novin. Později spolupracoval s kabelovou televizí ATS 1. Spolupracoval také Mladou frontou DNES, Kolínským deníkem nebo časopisy jako je Rockshock či Rock a Pop. Pro spisovatelku Irenu Fuchsovou ilustroval fotografiemi jejich šest knih. Sám také napsal několik publikací. Jeho koníčkem je fotografování se známými osobnostmi. Na kontě má přes 2000 snímků a v roce 2019 mu Agentura Dobrý den Pelhřimov udělila Certifikát o vytvoření českého rekordu za největší sbírku fotografií se slavnými osobnostmi a zapsala rekord do České knihy rekordů.
Vzpomeneš si ještě na úplně první moment, kdy sis řekl, že chceš být u muziky ne jako divák, ale s foťákem v ruce?
Takhle ta ostrá hrana nesahala, foťák jsem s sebou tahal, platil normálně vstupné a pro sebe si fotil. Černobílé fotky si pak vyvolával v koupelně a lepil do rodinné kroniky.
Pamatuješ si, který koncert byl vůbec první, co jsi oficiálně fotil?
Myslím, že první fotky, které mi otiskli v novinách, byly ty z mamutího festivalu ve Starém Kolíně, který organizoval Vláďa Růžek z kapely Markýz John, ale spíš proto, že jsem je měl. Ta reportáž se jmenovala nějak jako „…a smrdělo tam úplně všechno,“ napsal ji Petr Soukup a fotky na té stránce měl ještě kolínský fotograf Jarda Dvořák. Na druhý ročník festivalu Rock for People do Českého Brodu jsem už jel jako píšící externí redaktor tehdejších Kolínských novin. První jsem si fotil pro sebe, jezdím tam dodnes, teď už do Hradce Králové, ti staří bardi už ne, takže jako jediný v historii jsem fotil všechny ročníky této dnes největší přehlídky u nás.
Prošly by ty fotky z prvního koncertu tvoji dnešní kritikou?
Byly černobílé, což už dnes nedělám, takže mají dodnes svůj půvab.
Jak tenkrát vypadalo fotografování na koncertech v porovnání s dneškem, kdy má foťák v mobilu každý v hledišti?
Byli jsme tam tři fotografové a v podstatě si dělali, co chtěli. Žádné povolené první tři písničky, lezli po pódiu, motali se v zákulisí - třeba pro dnešní velké festivaly, ale i některé koncerty absolutně nemožné. Ale podobná svoboda zůstala ve zpomínkovém festivalu v Českém Brodě dodnes.
V rámci své práce ses vyfotil s tisíci slavnými osobnostmi – byl od začátku plán dostat se do České knihy rekordů, nebo to vzniklo úplně přirozeně a rekord byl jen třešnička na dortu?
To vůbec ne, bůhví, jestli jsem tenkrát o té knize rekordů vůbec věděl… Možná nejstarší podnět byl v mé rodné Čáslavi, kde se občas zorganizovala v místní prodejně Supraphonu autogramiáda umělců, co účinkovali v tamním divadle. A už tehdy podnikaví fotografové fotili i zájemce, co chtěli mít společné fotky s umělci. Všechny pak vystavili za výlohou a my jsme si je kupovali. Později jsem byl ve Fan klubech Petry Janů a kapely Katapult, jezdil na společná setkání a i tam se s nimi fotil. Lidí, co měli aparát, tehdy tolik nebylo. To byly první základy, ale nijak jsem je cíleně nesbíral, až když se to dozvěděl redaktor Kolínských novin a basový kytarista kapely Kozičky Jirka Karban, oslovil mě a napsal o té sbírce článek, ty fotky byly otištěné v celém čísle těch novin. Od té doby jsem je začal sbírat cíleněji. K oslavě mých šedesátin jsem z těch fotek uspořádal výstavu a moje děti tajně ty fotky zdokumentovaly a pozvaly zástupce agentury Dobrý den z Pelhřimova.
Stalo se ti někdy, že ses z profesní slušnosti nebo hecu vyfotil s někým, jehož tvorbu nebo názory zrovna nemusíš?
No jasně, nefotím se jenom s těmi, které mám rád nebo s jejichž tvorbou se ztotožňuji. Sbírka je sbírka. Mám fotky i s mnoha politiky, ale třeba s Milošem Zemanem jsem se nevyfotil, i když příležitost byla, ale byl jsem v té době příznivcem Václava Klause. Vždycky říkám, že když máš podpis třeba nějakého diktátora, je to klenot tvé sbírky autogramů, společná fotka už je zavádějící.
Zdeněk Hejduk a Václav Klaus
Je ještě někdo – ať už z české, nebo světové scény – s kým fotku ve sbírce nemáš a moc bys o ni stál?
Těch by bylo, ale většinou je to nesplnitelné, taky nechci za to platit horentní sumy, jak to teď v poslední době bývá. No a třeba k Rolling Stones se nedostaneš, že? V poslední době se mihla v několika seriálech a filmech Regina Rázlová, měl jsem ji rád už ve filmu Utrpení mladého Boháčka. Ta by se možná dala někde po divadelním představení ulovit.
Jaká z těch tisíců fotek tě stála největší úsilí nebo nejbláznivější příhodu?
Možná překvapivě cennější jsou fotky s domácími interprety, kteří se už teď fotit odmítají jako Radůza, Plíhal, Nohavica než ty, které jsem získal třeba s Alainem Delonem, Ornelou Mutiovou, Kim Novakovou nebo Claudií Cardinalovou. Hezká historka byla, když jsem se na tiskovce s prezidentem Václavem Havlem dovoloval ochrance, jestli se s ním můžu vyfotit. Svolil s tím, že ale „žádné hovory“, jenže jsem se ho musel zeptat. Řekl jsem: „pane prezidente…“ a už byl u mě. S Claudií Cardinalovou proti mně stálo asi deset fotografů, ale nikdo nebyl schopný vzít si můj foťák a cvaknou to, všichni měli ruce omotané svými aparáty. Nakonec to zvládnul fotograf Blesku.
Kromě fotografií sbíráš i kapelní nebo festivalová trička. Máš představu, kolik kousků už ti zabírá místo ve skříni?
Když jsem je počítal naposledy, tak nějak přes tři stovky. Ale ta nesbírám nějak programově, taky to má spojitost s focením: když jsem fotil ještě na filmy, nacvakal jsem na koncertě několik filmů a z nich pak měl po vyvolání spousty fotek. Z nich si jich pár vybrali do novin a většina mi zůstala. Když jsem se pak potkal s onou kapelou, fotky jsem jí dal. Peníze jsem za ně nechtěl, takže jsme to srovnávali tím, čemu se dnes říká merch. V podstatě to tak funguje dodnes, občas nějaké dostanu od vystupujících kapel u nás v kulturáku. Vždy si ho koupím na festivalu Rock for People, měl jsem asi z většiny ročníků, ale některá už nevydržela.
Co na to manželka?
No tak samozřejmě, že brblá, skříně přetékají, ta stará a nenošená jsem odklidil na dno té šatní.
Které tričko ze své sbírky považuješ za úplně nejvzácnější?
Asi ta právě z prvních ročníků Rock for People, když bylo setkání pamětníků ke třicetinám, vzal jsem si ho na sebe…
Víš, které je nejstarší?
No, nejspíš to zmiňované ze druhého ročníku RfP nebo od kapel z té doby. Třeba skupiny Prášek, kde je přeškrtnutá injekce, ty mi tolik nevadí, ale nesnášel jsem braní krve a tohle triko jsem si brával, když jsem šel k doktorce.
Zdeněk na RFP
Je nějaké, o které bys stál a zatím se nepoštěstilo?
Ne, jak říkám, není to sbírka v pravém slova smyslu a někdy si i nějaké koupím, třeba na festivalu s motivem, který mě zaujme, za což pochopitelně doma pochvalu nedostanu (smích).
Je mezi tričky nějaký srdcový kousek, kterého si vážíš nejvíc a ke kterému se váže speciální vzpomínka?
Možná to, co jsem dostal na odchodnou z Kolínského deníku s podpisy všech redaktorů, ale to není na nošení.
Nosíš ta trička běžně, nebo už jde o čistě muzeální exponáty?
No jasně, vybírám je podle toho, na jakou akci jdu.
Dokázal by ses triček vzdát, kdyby bylo potřeba? Přece jen trička na rozdíl od fotek zabírají dost prostoru.
Nevím, o tom jsem nepřemýšlel…Jednou je někdo asi vyhodí, až tady nebudu.
Kromě toho, že si fotograf a sběratel také píšeš. Články, ale i knihy. Kolik publikací už máš na kontě?
Pět. První dvě jsou souhrnem článků z Kolínského deníku, kde jsem mapoval kapely z regionu bez ohledu žánrů, ale samozřejmě především rockové. Nejtenčí, ale téměř rozebraná, je ta pojmenovaná Bubenické tango životem o bubeníkovi dechových kapel Jardovi Vladykovi, který už bohužel není mezi námi. Do knížky o pečecké tancovačkové kapele Telegraf jsi mi i ty přispívala článečkem coby jejich fanynka. No a vloni jsem si vydal opět vlastním nákladem knížku nazvanou Pohledy od Labe shrnující mé glosy psané do měsíčníku a poté internetového časopisu Rock & Pop. Ještě nejsou ani všechny kusy vytištěné, ale k dispozici jsou.
Chystáš ještě nějakou knihu?
No občas si sním o vydání té s fotkami z mé sbírky, ale ta by byla tak drahá, že mě to pak zase přejde. A navíc nevím, kdo by si ji koupil, aby měl doma knížku plnou mých ksichtů.
A kde se lidé v současné době mohou setkat s tvými články?
Na webu Kolínského deníku, skoro denně.
Tvým hlavním zaměstnáním je vedení MSD v Kolíně. Jak dlouho už si ředitelem?
Nastoupil jsem 1. září 2005, takže letos jedenadvacátým rokem.
Pořád tě to baví jako na začátku?
Baví. Možná i víc, znám více promotérů a vidím za sebou výsledky té práce. Z baráku, kde se konaly jen plesy a taneční, které jsou tam pochopitelně pořád, se stalo opravdové centrum zábavy.
Je někdo, koho si chtěl do MSD pozvat a ještě se ti to nepodařilo?
A už nepodaří – léta jsem se snažil o Mekyho Žbirku, ale údajně nechtěl hrát blízko Prahy. Letos bude alespoň jeho slovenský revival. Taky Chinaski nevyšly, ale ty se ještě podařit mohou.
Na kterého hosta si nejvíce pyšný, že si ho přivezl do Kolína?
Tak hrála u nás kompletní domácí špička a hodně zahraničních zasloužilých rockerů, třeba bratři Carmine a Vinny Appice, dva zpěváci Iron Maiden Blaze Bayley, ten dokonce dvakrát a Paul Di’Anno, který na tom byl tehdy zdravotně už hodně špatně a nedávno zemřel. Hodně jsem si sliboval od koncertu Chrise Jaggera, bráchy Micka z Rolling Stones, dokonce den před tím kolínským hrál na Václavském náměstí a vysílala ten koncert televize, ale v Kolíně přišlo minimum lidí. Tak to bohužel chodí… Ale já jsem rád, že mohu lidem dělat radost a když se baví, říkám si, vidíš, to jsi zařídil ty…
Umíš si představit, že jednou jako ředitel skončíš?
Jasně, nic netrvá věčně a každý je nahraditelný.
Co by dělal Zdeněk Hejduk v důchodu?
Tak já už v důchodu jsem, ale pořád pracuji. Ty ale myslíš, že bych právě s tou prací skončil… Chodil bych dál na koncerty a akce s foťákem a pokud bych nebyl úplně senilní a byl zájem, pořád o nich referoval.
Děkuji za rozhovor
Rádo se stalo… Snad to někdo dočetl až sem…
Zdroj: autorský rozhovor
