Článek
Je leden. Venku mrzne až praští. Teploty klesají k mínus třiceti stupňům a řeka Čitinka je zamrzlá. Jen tu a tam se objeví díra po rybářích, kteří tu loví na udičku. Z jedné rybářské díry se 30. leda 1957 vynořila ruka s vytetovanou kotvou.
Tělo plné tetování
Kotva nebylo jediné tetování, které měl zemřelý na svém těle. V dnešní době to není nic zvláštního, ale tehdy v dobách Sovětského svazu bylo tetování charakteristické jen pro určité sociální skupiny. Mrtvý už měl na těle vytetovaný koráb, maják, revolver, prase s kytarou, čerta sedícího na srpku měsíce a profil Lenina.
Koráb na jeho těle mohl mít tři významy. Buď šlo o začínajícího kriminálníka nebo to byl člověk, který utekl z vězení. Mohl však znamenat také touhu po svobodě, stejně jako maják. Portrét Lenina si obvykle zločinci nechávali tetovat z pověrčivosti. Věřili, že policisté do Lenina nebudou střílet.
Policisté měli tedy dost indicií k identifikaci těla. Pitva navíc prokázala amputaci ruky. Ne před smrtí, ale dříve za života. Mrtvý měl jinak rány v oblasti břicha a šíje a také vypíchnuté oči. Bylo jasné, že muž nezemřel přirozenou smrtí. Jako nejdůležitější indicií se nakonec ukázal pytel, ve kterém byl muž zabalený.
Rovnou na trh
Policisté věděli, že takové pytle, se používají na místním trhu. Pátrání se tedy značně zúžilo. Když policie došla k domu Losjevových, všimla si na dvorku krumpáče a vozíku od krve. To jim pochopitelně bylo podezřelé. Vraťme se však teď na začátek příběhu, abychom pochopili, proč k šílené vraždě vůbec došlo.
Obživa hluchoněmých
Losjevovi byli hluchoněmí a živili se výrobou a prodejem pohlednic. Rodinu tvořila Valentýna, která do města přijela z Moskvy a provdala se za Nikolaje Losjeva a jeho otec. Muži tiskli pohlednice, Valentýna je retušovala. Pohlednice pak na ulici nabízel jistý Ivan Majorov. Muž, kterému chyběla levá paže. Také hluchoněmý kráčel před pár lety po kolejích a neslyšel vlak.
Tento muž původně požádal jen o přespání na dva dny u svého přítele Nikolaje, jenže nakonec zůstal. Připadá vám nereálné, aby prodej pohlednic uživil čtyři lidi? Pravda. Tržby pochopitelně nebyly nikterak závratné a prodejce Ivan Majorov navíc dost pil. Valentýna si samozřejmě po čase všimla, že částka peněz, kterou nosí se neustále snižuje. Bylo jasné, že si peníze nechává.
To však nebylo všechno. Majorov začal Valentýně dělat milostné návrhy a manžel Nikolaj si toho všiml. Začali se dohadovat. Přesto všichni dál spolupracovali. Koncem ledna 1956 se pak u Losjeových konala obvyklá sešlost. Dorazil nejen Majorov, ale také jeho kumpán a další prodavač pohlednic Michail Peršin. Měl to být zcela obyčejný večer. To, co se však dělo, připomínalo obsah knihy Klub sebevrahů.
Karty o holý život
Parta hrála karty, aby se zabavila. Valentýnu však napadlo, že by mohli hrát o něco cennějšího. Vsadí vlastní život. Všem přišel nápad zábavný. Nikoho její nápad nepřekvapil. Majorov prohrál. Byla to náhoda nebo Valentýna nějakým způsobem podváděla? To se už nikdo nikdy nedozví. Hra pokračovala. Karty přece měly rozhodnout, kdo Majorova zavraždí. Prohrál Peršin. Valentýna mu za vraždu slíbila 50 rublů v hotovosti a pohlednice v ceně 500 rublů.
Vtipné je, že Majorov si celou dobu myslel, že jde o legraci. Jenže Peršin se ho skutečně chystal zavraždit. Oba se sešli na železniční stanici Krymskaja a v bufetu pili vodku. Peršin si vzal stolní nůž, vyšel ven do areálu společně s Majorovem a začal ho bodat. Pořezal ho na tváři a čele. Majorov padl krvácející do sněhu. Peršin myslel, že je mrtvý.
Nebožtík za dveřmi
Odjel do Čity za Valentýnou a žádal si svoji odměnu. Jenže Ivan Majorov přežil. Železniční dělníci mu zavolali sanitku a nechali ho přepravit do nemocnice. Z nemocnice se 29. ledna vrátil do Čity. Paradoxně rovnou za Valentýnou. Vůbec mu nedošlo, že útok kumpána má něco společného s prohranou karetní partičkou. Valentýna musela být zděšená, když za jejími dveřmi stál „duch“.
Nicméně v domě byli shodou okolností všichni, kdo se hry účastnili. Valentýna zavolala Peršina a požadovala po něm, aby svou práci dokončil. Nakonec se rozhodli, že se Majorova zbaví společnými silami. Vylákali ho ven, manžel Valentýny posvítil baterkou a Peršin s přítelem Vilémem Iščenkem ho bodli nožem a sekerou.
Majorov ani nedokouřil svou poslední cigaretu. Parta ho nacpala do pytle a ve dvě ráno ho odvezli do Čitinky. Když se později vyšetřovatelé zeptali Peršina, proč vypíchl své oběti oči, odpověděl: „Protože se báli, že by někdo mohl podle očí poznat vraha, a pak by museli odpovídat…“
Smrt za smrt
Ačkoliv hlavou všeho byla Valentýna, trestu smrti se dočkal vykonavatel vraždy Peršin. Zastřelili ho. Iščenko a rodina Losevů byli odsouzeni k pouhým 10 letům vězení. Soud tedy příliš nehleděl na to, kdo si smrt Majorova přál. Potrestal především toho, kdo mu skutečně fyzicky ublížil.
Zdroj: chita.ru, theguardian.com, zoom.iprima.cz
