Článek
Název knihy mě zaujal na první pohled. Pověděla jsem o ní kamarádce, která zná můj životní příběh, a obě jsme se od srdce zasmály. Máme pocit, že se náš životní směr a představy mění skoro každým dnem. Jak jsou ta rčení? Když chceš pobavit Boha, řekni mu o svých plánech nebo - když se zaraduješ, že víš kudy kam, život tě pošle jinam. Zajímalo mě, jakým dalším způsobem se lze na nevyhnutelnosti života dívat.
Úvod je otevřenou bránou ke knize. Autorka Katrina Zenová v něm otevírá zásadní otázky: Proč? Jaký to má všechno smyl a účel? Dokážeme věřit v dobrého Boha navzdory všem tragédiím? Pochopila jsem, že dokud se ptáme, potud jsme živi a plni víry. Až se přestaneme ptát, budeme ztraceni.
První kapitola, Boží dobrota nás seznamuje s dobrem, které se na první pohled nezdá být dobrotivé. Zenová říká: „Tragédie zla, bolesti a utrpení spočívá v tom, že má schopnost oddělit nás od Boha, vyvolat dojem, že Bůh je vzdálený a nezajímá se o naše životy a utrpení. Největší Boží touha je však přesně opačná: Být s námi ve spojení, aktivně jednat v našich životech. Bůh nám chce zprostředkovat svou dobrotu, i když náš život nejde podle našich představ a budoucnost je nejistá.“
Druhá kapitola nese název Když se scénář změní. Nečekaně. Zde mě zaujala teze, že musíme změnit kategorie, ve kterých myslíme. Líbí se mi, jak autorka své teze předkládá v příbězích. Jsou tak lépe uchopitelné. I já srovnávám její myšlenky se svými situacemi. Změnila jsem již kategorii svého myšlení? Někdy se daří více, někdy méně. Když přichází bolest a utrpení, většinou nejásáme, že konečně budeme blíže k Bohu. Místo toho jsme ponořeni do sebe a naříkáme, litujeme sebe a ostatní, jsme vzteklí a cítíme se sami. Téma mého utrpení byl velký pocit samoty a opuštění. Cítila jsem se podobně jako Zenová: „Cítila jsem se, jakoby mi někdo vzal mou identitu, položil ji na stůl a roztříštil ji na milion kousíčků. Jak bych někdy mohla znovu získat svůj pocit úplnosti a chuti do života? Jak by má budoucnost mohla být čímkoliv jiným než bolestivým doběhnutím do cíle na posledním místě?“
Těžší čtení pro mě bylo v kapitole Křížová cesta, kde autorka pracuje se žalmy a příběhy evangelií. Neznám je. Musela jsem si tyto odstavce přečíst několikrát, aby mi neunikl kontext. Bibli jsem nikdy nečetla. Matně si vybavuji, že mi příběhy z dětské bible četla prababička. S mým utrpením se však objevila dychtivost po odpovědích, které nacházím doteď a nebojím se říct, že minimálně do smrti mám o zábavu postaráno. Jsem si jistá, kdybych neprožila utrpení, nestuduji sociální práci, nečtu podobnou knihu a zřejmě nepíši články. Pokud je utrpení příprava na to, co má pro nás Bůh přichystáno do budoucna, už se moc těším!
Další kapitola pojednává o Eucharistické podobě. Pokud jsem pochopila správně, eucharistie připomíná Poslední večeři Ježíše Krista se svými apoštoly před jeho ukřižováním. Během večeře Ježíš požehnal chléb a víno a rozdal je svým učedníkům a řekl, že představuje jeho tělo a krev. Chléb tedy symbolizuje tělo Krista a víno krev Krista. Pochopila jsem, že každý jedinec na světě byl a je vyvolen, a také je nám osudem dané, abychom byli někdy zlomení. A právě ze zlomenosti můžeme čerpat a býti darováni.
Kapitola Boží marináda přináší hlubokou reflexi o víře, trpělivosti a odpoutanosti. Tajemství zvládání změn a nečekaných zvratů v našem životě nespočívá v tom, že bychom chtěli, aby všechno šlo podle našich plánů, ale ve schopnosti vidět očima víry a naděje. Připoutanost k věcem, k lidem, dokonce k našim představám o tom, jak by měl náš život vypadat, nás může brzdit v přijetí Boží vůle. Odpoutanost, jak je popsána v kapitole, znamená, zbavit se nadměrného lpění nejen na materiálních věcech nebo dokonce na konkrétních výsledcích našich modliteb. Odpoutání se od těchto věcí či lidí nám umožňuje otevřít srdce a nechat se formovat záměrem vyšší síly. Což je proces, který nás přivádí blíže k duchovnímu růstu. Myslím si, že být naprosto k dispozici pro sjednocení s Bohem, znamená možná to nejlepší, co můžeme udělat ve chvíli, když se zdá, že vše kolem nás ztrácí smysl. Obětování se znamená ochotu podílet se na vyšším záměru, i když zrovna úplně nerozumíme tomu, co se děje a přesto se v tomto procesu uzdravujeme, očišťujeme a rosteme. Tato myšlenka připomíná, že Boží plán pro nás může být hlubší a širší, než si dokážeme představit, a že každá zkouška se nakonec může zdát požehnáním, pokud si dovolíme být trpěliví a věřit v Boží přítomnost. Nemyslela bych si to, kdybych si neprošla svým vlastním procesem. V této kapitole jsem si také uvědomila, jak je důležité mít otevřené srdce pro neznámé, i když nás objímá strach, nejen v těžkých chvílích, ale i ve všedních dnech. Když se ztratíme v každodenní rutině, můžeme snadno zapomenout, že jsme součástí něčeho mnohem většího a že naše zkoušky nás mohou připravit na něco plnějšího, co teprve přijde.
Předposlední kapitola Tělo, utrpení a láska propojuje koncept těla, utrpení a lásky způsobem, který nám ukazuje, že naše tělesná i duchovní zkušenost je neoddělitelně spjata. Každá zkouška, bolest, ztráta nebo obtíž nás posune k hlubšímu pochopení sebe sama a Boha (vyšší moci), pokud si dovolíme, aby nás Boží milost přetvořila. Pamatuji si na svůj emocionální prožitek, i když nevím, zda jsem schopna jej vepsat do slov.
Prožívala jsem si své utrpení. Byla jsem ve vakuu. Existovala jsem jen já a mé prožívání a někde daleko byli všichni ostatní. Ten nejemocionálnější proces trval půl roku. Procházela jsem si svým vnitřním umíráním a smrtí, takže následovaly všechny fáze, které v této knize zazněly. Fáze se různě překrývaly, bylo to jako jet na nepředvídatelné horské dráze. Spousta bolesti jsem tehdy musela vyplakat, abych šla životem zase dál. A na konci této půlroční zkušenosti, když jsem si připadala, že blázním, byla jsem zároveň fyzicky i psychicky vyčerpaná, stalo se něco, na co nezapomenu. Stála jsem večer na terase a začala se smát. Ne z radosti. Byl to čirý smích zoufalství, který přecházel do vděčnosti. Smích pln paradoxů, který jsem předtím ve svém životě nezažila. Utírala jsem si slzy a obejmul mě pocit, který mi říkal: „Vždyť ty žiješ, cítíš to? Teď teprve prožíváš život v celé své kráse a podobě.“ Jakoby se láska a utrpení propojila v jedno. Pocítila jsem smysl utrpení. Na malou chvilinku byl pocit opravdu zřetelný, a někdy, když život nejde podle mých představ, snažím se si pocit znovu vybavit. Myšlenka, jak můžeme přijmout utrpení, je opravdu složitá. Jedná se o dlouhý proces.
V poslední kapitole Poslední doušek se autorka snaží právě zodpovědět otázku utrpení. Shodují se s ní: žádná jistá a absolutní odpověď neexistuje. Zenová používá metaforu hrnčířské práce, ve které je hrníček pod tlakem válcován a čištěn do doby, než je dokonalý a hotový. Každý bolestivý krok má svůj smysl. Utrpení je proces, který nás formuje a připravuje na něco většího. Bez těchto těžkostí bychom zůstali necelí a nehotoví. Chápu ty, kteří hodnotu v utrpení nevidí. Je nám totiž skryta, pokud procesem nejdeme na skrz. Zjevuje se pomalu. Podle mě je nejdůležitější vnímat důvěru v proces, ať už nás zavede kamkoliv.
Kniha se mi četla celkem zlehka, byla stravitelná, protože jsem si porovnávala s autorkou vlastní zkušenosti. Baví mě filozofické úvahy nad životem, a tyhle byly jemné. Jsem ráda, že jsem si knihu přečetla, ale pravděpodobně se k této knize již nevrátím.
Zdroj
ZENOVÁ, Katrina J., 2013. Když život nejde podle tvých představ. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství. ISBN 978-80-7195-662-4
