Článek
Povzdech mladíka mě hluboce zasáhl. Vyjadřuje pocit neúnosné tíhy a bezmoci, která bohužel není ojedinělým individuálním prožitkem, ale spíše tragickým projevem širší celospolečenské krize, za kterou si dovolím říct, neseme všichni zodpovědnost. Současná data a analýzy naznačují, že se u nás objevuje nebezpečný rostoucí fenomén nabírající rozměrů epidemie.
Statistické údaje z posledních let ukazují znepokojivý obraz krize duševního zdraví, která neúměrně dopadá na mladší generace. Nechci vás zatěžovat čísly, ty si můžete vyhledat jinde, ale některá zmíním. Podle Národního ústavu duševního zdraví je sebevražednost v ČR nad průměrem EU a skutečný počet případů je zřejmě vyšší. Ve věkové kategorii 15–29 let je sebevražda příčinou každého čtvrtého úmrtí. V loňském roce si život vzalo 46 dětí, přičemž tomu nejmladšímu bylo pouhých 10 let. Počty pokusů se počítají na stovky.
Nárůst je patrný i na dětské psychiatrické klinice ve Fakultní nemocnici Motol, kde se počet hospitalizací v souvislosti se sebepoškozováním a suicidálními pokusy ztrojnásobil. Napadá mě, že selhávají systémové investice do péče, prevence a vzdělávání, a jistě existují i kulturní překážky, které činí situaci závažnější než například v Německu.
Je nutné říct, že sebevražda není aktem, který by přišel z ničeho nic, jen z nějakého rozmaru. Je výsledkem souhry mnoha rizikových faktorů, se kterými se jedinec konfrontuje. Tyto faktory ovlivňují mladého člověka už od dětství a jsou úzce spjaty s rodinným zázemím a sociálním prostředím. Sebevražda je výsledkem dlouhé cesty nepochopení, nepodpory, nevyslechnutí a pocitu bezmoci. Začíná od první myšlenky, kdy člověk přestane věřit v život, ať už pro něj znamená cokoliv. Ať už se potýká s šikanou, nešťastnými partnerskými vztahy, konflikty s rodiči nebo dokonce se zanedbáváním, většinou je příčina ukrytá v kombinaci těchto faktorů. Na řadu přicházejí závislosti — látkové i nelátkové — které tuto krizi často prohlubují.
Na řadu přichází zásadní otázka: Co s tím budeme dělat? Možností, kde začít, je mnoho. Existují vládní preventivní programy i krajské kampaně, které inspirují k vyhledávání pomoci. Jenže všichni víme, že čekací doby na odborníky jsou dlouhé a často odrazující. A pak je tu další překážka — kvalita pomoci. I když mladý člověk udělá krok a odborníka vyhledá, může narazit na necitlivý přístup. V tu chvíli neztrácí důvěru jen v konkrétního člověka, ale v celý systém.
Ten vlak nemá jen zpoždění — mám pocit, že nám dávno ujel. Teď přichází čas na nás a na to, co můžeme udělat pro naši komunitu a náš malý okolní svět. Zda se budeme učit otevřené komunikaci, posilovat svou emoční inteligenci a prohlubovat empatii vůči sobě i druhým. Zatraceně, mladí lidé by takovým způsobem umírat neměli. Jsem naštvaná.
Zdroje
https://www.nudz.cz/media-pr/tiskove-zpravy/sebevrazednost-v-cr-je-nad-prumerem-eu-pripadu-je-ve-skutecnosti-zrejme-vice-svetovy-den-prevence-sebevrazd-pomuze-s-osvetou
https://www.novinky.cz/clanek/domaci-pocet-detskych-sebevrazd-roste-na-zivot-si-sahnou-vetsinou-chlapci-nejmladsimu-bylo-10-let-40523846
