Článek
Stojím u špinavého ohmataného okna. Loupající se barva na rámech v blízkosti skla zoufale volá po novém nátěru. Hluk za zády a mrazivě studené topení pod mými dlaněmi mi stále připomíná, kde jsem.
Za chvíli to začne. Jako každý rok. Jenže letos jsem zas o kousek dál, letos mě to bolí zas o kousek víc.
PRÁSK! Slyším tříštivou ránu v bezprostřední blízkosti. Jenže než se stačím otočit, cítím omračující bolest v koleni.
„Ty vole, co děláš?!“ rozkřiknu se vztekle.
U mých nohou leží Dáša v kaluži rozlité černé kávy a hromadě ostrých střepů. Nezajímá mě, jestli je v pořádku. Vidím, že se na mě dívá. Žije. Víc vědět nepotřebuju.
„Jéé… aby ses nezbláznila! Já mám po kávě a rozbitej hrnek!“ oponuje mi drze.
„Navíc jsem si narazila ruku,“ pokračuje Dáša ve svém stěžování si.
„A? Narazila jsi mě na topení. Navíc se můžu jít převlíct, protože jsi mě polila tou svou popáté zalitou břečkou. A vůbec… Dej mi pokoj!“ uzavřela jsem nekompromisně diskuzi.
„Princezno…“ neodpustila si Dáša uštěpačnou poznámku, načež se zvedla a pokračovala v bláznivém honění se po chodbě.
Musela jsem se kousnout do jazyku, abych jí neřekla od plic, co si o ní myslím.
Pětačtyřicetiletá ženská … máma šesti dětí… Pomyslela jsem si a otočila svůj pohled zpět do ulic žijících vlastním životem. Do ulic plných smíchu, lásky a blízkosti.
Naproti na křižovatce vidím první policejní zátaras. Je to otázka několika desítek minut, ale určitě se najde pár nervózních řidičů. Vedle v parčíku se hromadí první skupinky fanoušků a čumilů. Cítím, jak se vnitřně chvěju. Uvidím ho? Bude se i on dívat sem? Prý nepoběží sám… V hlavě si rekapituluju všechna jeho slova. Slova, která bývala mým hnacím motorem. Kdybych tam tak mohla být s ním. Nebo ani ne s ním, jako tam prostě jenom být.
A tak zatím, co se mi oči lesknou přívalem slz sebelítosti, představuju si sama sebe, jak stojím uprostřed všeho toho dění a oči mi svítí nadcházejícím vzrušením. Na sobě mám černé kraťasy v kombinaci s růžovým tílkem. Holé ruce mi zahřívají pozdní sluneční paprsky, na nohy mi ze silnice sálá teplý městský vzduch. Ani si nevšimnu, že ke mně přiskočí malá holčička. Může jí být tak sedm osm roků.
„Ahoj teto. Taky s náma poběžíš?“ usměje se na mě. Culíčky se jí vesele pohupují a v pusince děvčátku chybí dva mléčné zoubky.
„Ahoj sportovkyně,“ usměju se na ní na oplátku já.
„Ano, poběžím. Dlouho jsem na tenhle den čekala, víš?“ seznamuju malou holčičku se svou situací.
„My s maminkou jsme taky dlouho čekaly. Minulý rok nám to totiž nevyšlo.“
„Aha, no já jsem tady minulý roky taky nebyla…“ odtuším nostalgicky.
Holčička ale vesele brebentí dál.
„To je ale super náhoda. A myslíš teda, že když jsme se tady takhle sešly, že můžem být kamarádky?“
„Určitě, to bych byla moc ráda,“ znovu se na ní usměju a napřáhnu dlaň, abychom své nové přátelství stvrdily plácnutím.
To už se k nám ale řítí zděšená maminka.
„Nezlobte se, moje dcera je…“ omlouvá mladá paní své dítě.
„To je v pořádku,“ skočím jí rychle do řeči.
„Mami, mami, tahle teta je moje nová kamarádka. Zrovna jsme se poznaly. Poběžíme spolu a za rok taky, že jo?“ piští malá holčička tak nahlas, že nás obě překřičí.
S maminkou se obě vesele rozesmějeme.
„Tak to vypadá, že poběžíme ve třech. Já jsem Alena a tohle je malá Kristýnka,“ podává mi ruku k seznámení maminka malé holčičky.
Jenomže… jsem tady. Stále svírám chladná žebra radiátoru a hlukem za zády se ne a ne nechat vyvést z míry. Naopak se soustředím na blížící se zvuk bubnů a hudby od skupinky fanoušků doprovázející první běžce.
Jako první jede doprovodné vozidlo a hned za ním se objevují dychtiví sprinteři. Okno, u kterého stojím, rychle otevírám. Zvuk bubnů sílí. Dokonce zaslechnu i vzdálené pokřiky a podporující potlesk.
„Co tam dávaj?“ vytrhne mě z mého snění jedna z mých přidrzlých spolubydlících.
„Nic…“ nechci se s ní bavit, ani se jí svěřovat. A už vůbec nechci, aby sdílela mé pocity.
„A proč je tam tolik lidí? Kam běží?“ natahuje se do mého osobního prostoru v otevřeném okně.
Otráveně protočím oči. Vím, že moje soukromá chvilka právě skončila.
„Běží Opavskou míli. Je to akce, která se tu koná každý rok. Vlastně se tu koná hodně takových akcí,“ vysvětluju trpělivě, přitom vím, že rozhovor je pro mě dávno u konce.
Opět se tiše nořím do svého hlubokého já. Nevnímám, že se okolo shromáždily další tři dívky. Jsou zvědavé. Ptají se a ukazují prstem. Jedna dokonce na policejní zátaras naproti ukáže prostředníček s otázkou, jestli ji vidí. Nevnímám nic z toho. Zrak bedlivě upínám na účastníky závodu.
Po prvních sprinterech následuje krátká prodleva. Pomalu se přibližuje skupina běžců v oranžových tričkách. Sem tam je někdo pozadu.
To už ale běží maminky a tatínci s dětmi. Puberťáci odložili telefony a studenti své učebnice. Všichni obětovali hodinku dvě dnešnímu podvečeru, aby se zúčastnili této společenské akce. Vidím dospělé, jak mírně vyklusávají, jejich malí caparti běží, co jim síly stačí. Některé děti běží skoro jakoby běhaly už v kočárku. V závěsu vidím starší generaci, která zvolila rekreační tempo. Avšak starý scvrklý dědeček v modrobílém trikotu mi naprosto vyrazil dech. Běží, jakoby se nikdy neměl zastavit. Lidé na chodnících dělají skvělý doprovod. Motivují své favority jak gesty, tak slovně. Vpovzdálí stále zní ona indiánská hudba.
Napadá mě, jakou vzdálenost asi tak běží, když běží míli.
V okamžiku, kdy však vběhnou na úsek trati, proti našemu baráku, poslední účastníci, nevydržím to. Hráz už přetéká. Téměř nedýchám. Jsem ráda, že přes knedlík v krku dokážu vůbec polykat.
Posledními běžci jsou totiž handicapovaní sportovci upoutaní na lůžko. Nemohoucí leží ve svých vozítkách na kolečkách, která tlačí běžící dobrovolníci. Při myšlence, jak svůj závod člověk upoutaný na lůžko asi prožívá, se mi stáhne hrdlo.
„Jéé, to je hezký!“ slyším kolem sebe zjitřené výkřiky
Nevěřím, že si ty pocity dokáže představit kdokoliv z nás.
Nechci plakat. Přes skleněné oči už ale skoro nevidím. Nechci, aby mě viděly. Jak mě to dojímá… Vlastně ani nevím, jestli pláču nad tou obrovskou soudržností nebo proto, že lituji sama sebe.
Právě na tomhle kouzelném místě jsem teď třeba mohla být. Mohla jsem se seznamovat, mohla jsem se radovat. Nebo jsem mohla prostě jenom pomáhat. Třeba by díky mně teď mohl běžet někdo, kdo o tom tolik sní. Odplatou za to všechno by mi byl ten dokonale hřejivý pocit na prsou. Člověk snad ani nepotřebuje víc.
„Neboj myško, všechno bude dobrý,“ říkával mi a já jsem mu věřila, i když jsem v hloubi své duše věděla, že dobrý už nic nebude. Obětovala jsem kus svého života. Čemu vlastně? Sama sebe se ptám, jak jsem mohla být, tak hloupá, tak malicherná. Vždyť tohle je přeci život. Život, na který se dívám zpoza mříží, obdivuju jeho všední krásy. Je to život, o kterém sním.
Stejně tak se sama sebe ptám, jestli vůbec zvládnu takový život žít. Zda unesu všechnu tu radost a pocity naplnění, když to vlastně neznám. Bojím se toho. Bojím se, že opět selžu. Ale zatím je to ještě daleko.
Nechávám tedy zvuk bubnů pomalu doznít v dáli za posledním běžcem. Podívám se na druhé doprovodné vozidlo, které celou akci uzavírá. Hned za ním se rozjíždí i vozidlo policie, čímž obnovuje běžný provoz. Zpocení nervózní řidiči se konečně rozjíždějí za svými povinnostmi. Chodci znovu chodí jenom po chodníku. Představení o lásce a ochotě pro mě končí. Pomyslná opona padá. Vše se jako mávnutím kouzelného proutku vrací do běžného dění.
Naposledy se zhluboka nadechnu, abych nasála trošku té atmosféry, zavírám okno a vracím se zpět do světa, kde bohužel nic z mých snů neplatí.
Lucie K, Věznice Opava
Je mi 32, svůj trest trávím ve Věznici Opava už 10. rokem. Přišla jsem na to, že i tady se dá žít. Píšu, pracuju, jsem na střední škole.
