Článek
Co by to bylo za průvodce bez neustálých budíčkú, sčítání či přesunů na jídlo stále ve stejnou hodinu? Jsme jako cvičená zvěř, která je nucena poslouchat rozkazy. Stůjte! Jděte! Mlčte! Akceptovat neustálé nástupy. Musíme strpět ponížení v podobě nahoty nebo prohlížení osobních věcí. Našich cenností. Toho mála, co tu máme…
Ráno budíček. Sčot, káva, cigareta. Snídaně. Sčot. Čekání… Oběd, káva, cigareta. Čekání. Pošta? Když se poštěstí. Čekání… Sčot, sprcha, večeře. Sčot, večerka… Jediným malým rozptýlením je každodenní hodinová vycházka mezi čtyřmi betonovými zdmi s výhledem na nebe nebo občasné aktivity s civilními zaměstnanci. Dostaví-li se.
Je to kolotoč monotónního dění bez energie. Řekla bych, že svět ve vězení v podstatě ani není. Život tady bych nazvala spíš takovým přežíváním ve vlastní bublině. Není ale právě o tomhle život každého z nás i na svobodě? Tam přeci máte svůj byt. Útočiště, do kterého se vracíte. Máte sousedy, práci a blízké, o které se strachujete.
Nebo jste vedl krásný plnohodnotný život a po tragédii či prostém přešlapu vedle jste přišel o vše. Tak jako tak, musíte začít od píky. I venku máte své rituály. Chodíte spát ve stejnou hodinu. Sedíte stále na jedné židli u stolu, i když jsou volné další tři nebo se díváte na své oblíbené nekonečné seriály. Musíte přetrpět ruch z ulice. Psa, který bez přestání štěká a leze vám na nervy. Musíte se vypořádat s nelibostí bezohledných komunit kolem…
V čem se tedy ten svět tolik liší? Místo svého bytu tu mám svou postel. Svatyni. Koutek, kde jsem jenom já a nikdo mi tam neublíží. Mám práci, díky které mi dny utíkají a kterou mi platí. Jsem soběstačná a můžu dělat radost sobě i druhým. Díky blízkým jsem stále ve spojení s vnějším světem. Můžu psát dopisy. Vtiskávat do bílých papírů všechny své myšlenky. Můžu telefonovat a slyšet milující hlasy. Můžu se smát. Můžu milovat…
Stále řeším aktuální věci - platnost občanky, kartičky pojištěnce nebo dluhovou insolvenci. Jsou kolem mě lidé, kteří mi jsou sympatičtí a lidé, které nechci ani vidět. Stejně jako v běžném životě. Venku člověk řeší například lásku. Věřte, že i tady se podaří najít spřízněnou duši, která se vám vryje hluboko do srdce.
Jedním z našich trestů je i to, že jsme neustále spolu. Všechny. Dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu, třicet dní v měsíci a znova. To spolu přináší mnohé problémy. Intriky, pomluvy, závist, zášť, rvačky… Nezasvěcený neuvěří… Každá z nás je osamělá a citově velmi vyprahlá. Je přirozené, že hledáme blízkost a útěchu. Přátelé však nezůstanou navždy. Odejdou…
Stejně jako se za vámi zavřou dveře bytu nebo jako se vaše manželství smrskne do prošedivělých vlasů a vytahaných tepláků. V tu chvíli jste jen vy a vaše bublina. Bublina, která se stává čím dál tím míň průhlednou. A to je přesně ten moment, kdy se za vámi zaklapne katr. Celý váš svět zčerná. Ticho. Klid. Slyšíte vlastní myšlenky. Tlukot vašeho srdce a ten zvuk vám připadá naprosto cizí. Najednou máte pocit, že jste se ocitli v bezprostřední tmě uprostřed ničeho. Držíte se za hlavu.
Ptáte se: „Proč?!“ nebo „Za co?!“ … Sáhněte si do svědomí, kdo z vás by se zastavil, kdyby měl stěnu z bubliny neustále průhlednou a neustále mohl pokračovat dál? Kdo z vás nevybočil z cesty, neudělal krok vedle či něco protizákonného? Odejmutí svobodného pohybu je, myslím, až příliš malá cena za vaše činy, protože venku má každý z vás „tolik práce,“ že mu ony podstatné životní okamžiky stejně proklouznou mezi prsty. Tady je člověk více vnímavý, více citlivý a dokáže si všeho více vážit. Jde jen o to, nepotlačit tyto vjemy po propuštění.
Vězení je vlastně jako taková velká křižovatka. Chodíte po přechodu, čekáte na zelenou, dáváte přednost, děláte myšky… Stejně tak ale předjíždíte přes plnou, bouráte a mnohdy můžete být i tzv. viník nehod. Přebíháte nebo prosvištíte nebezpečnou rychlostí. Nikdy však nesetrváte. Je potom na každém z vás, co si z toho všeho vezme. Jestli budete příště zase riskovat a budete dávat znovu v šanc to, za čím pláčete nebo zpomalíte a řeknete si: „To bych neměl…“ Ve vězení je čas. Každý má možnost se zastavit, zamyslet se a přehodnotit svůj život.
A jak procházím vězením já? Jakým směrem se odvíjí můj osobní svět? Uvědomila jsem si, že můj trest je opravdu jenom můj. Nikdo s ním nemá nic společného a nikdo si za mě neodsedí ani minutu z něj. Čas nevrátím a své chyby nenapravím. Kolikrát je mi zle ze mě samotné za tu hru, kterou tady musím hrát, ale jak se říká: „Kdo chce s vlky žíti, musí s nimi výti.“
V mé rodině se dějí věci, u kterých nemůžu být nebo do kterých nemůžu mluvit, protože tam nejsem. Patřím však mezi ony šťastlivce, kteří tu rodinu venku mají, a právě oni jsou mým hnacím motorem. Díky nim si uvědomuju, že by mohlo být mnohem hůř a stejně tak jsou to oni, kdo mi každý den dodává sílu, lásku a nekonečnou naději. Právě oni mi plní sen každého z nás - odejít odtud alespoň na kratičký okamžik. Dopřávají mi luxus snít a plánovat. Díky nim vím, že zvládnu vězením projít bez větších úhon… Díky nim chci bojovat a vytěžit tady co nejvíc. Je to má rodina, která má pro mě smysl. Jednou snad budou potřebovat oni mě, proto si zaslouží vědět, že i mé srdce tluče pro ně. Kdo ví… Možná mě potřebují už teď. Možná je v tom zlém světě naplňuje právě láska, kterou mi navzdory mřížím mohou věnovat… I tahle myšlenka jistě nalezne svůj čas.
Tedy… Jestliže člověk chce a dokáže si najít pravý důvod, zjistí, že splynul s davem a projít tudy není až tak těžké, jak se na první pohled může zdát. Ano, jsou chvíle, kdy pláču a myslím si, že už nemůžu dál. Že to nezvládnu. Že to nejde… Snažím se být však optimista. Věřím, že veškeré zlo se stokrát otočí a vrátí se tam, kde bylo vypuštěno. Věřím, že na všem zlém je přeci jen i to dobré.
Nejde napsat průvodce do kapsy. Nejde ani udílet víceúčelové rady, jak si projít vězením… Svět vězně není pestrý. Naopak snad příliš jednotvárný. Každý z nás si ho ale pestrým může udělat. Jak se říká, je tisíc lidí, tisíc povah, tisíc úvah. Nejdůležitější ze všeho je neztrácet víru a svoji osobitost. Pokud totiž ztratíte sami sebe, ztratíte to poslední, co vám ještě zbylo. I venku jdete po ulici za svým cílem, s hlavou sklopenou. S kolika cizími lidmi se zastavíte a věnujete jim svůj čas? Ukážete jim také své já?
Lucie K
Je mi 32, svůj trest trávím ve Věznici Opava už 10. rokem. Přišla jsem na to, že i tady se dá žít. Píšu, pracuju, jsem na střední škole.
