Článek
K počítačům jsem nikdy neměla blízko. Programování mi dávalo smysl asi jako čtení návodu k pračce v maďarštině.
Můj manžel se naopak ve světě jedniček, nul a errorů pohybuje s lehkostí baletky a skoro to vypadá, že se narodil s integrovanou kalkulačkou v hlavě.
Když jsem ho poznala, vyvíjel software pro mezinárodní společnost, což znamenalo, že dělal přesčasy, večerní meetingy a dostával výplatu, díky které jsme se nemuseli strachovat o existenci. Jenže když něco děláte dlouho a dobře, začínáte si uvědomovat, kolik toho jde udělat jinak a lépe a zda to vůbec je poslání vašeho života. A tak přišla zásadní otázka „Co kdybych skončil v práci a začal dělat počítačové hry?“
Zamysela jsem se, co to vlastně pro nás znamená. Přijdeme tím o hlavní zdroj našich příjmů, ale já budu konečně schopná popsat práci mého manžela jinak než „No, je to ajťák a dělá nějaký program.“ A moje práce v korporátu nás hlady taky umřít nenechá.
Řekla jsem tedy manželovi, že radši budu mít doma spokojeného a nadšeného muže bez platu, než někoho na pokraji vyhoření.
A tak začal vznikat projekt strategické hry, kde hlavním konceptem byla doručovací síť, kterou měli na starosti holubi. První pokusy vypadaly přinejmenším komicky. Na černé obrazovce lítalo něco mezi holubem, UFO a kachnou na koksu, domečky působily dojmem radioaktivních sídel z Černobylu a nejzajímavější věc, co šla udělat, bylo sestavit z těch domečků pentagram.
Můj manžel a jeho kamarád se do nové výzvy pustili s vervou. Postupně zmizelo černé pozadí, holuby nahradili roztomilí papuchalkové a domečky začaly vypadat jako domečky.
Já nechápavě koukala manželovi přes rameno, jak se během chvíle naučil 3D modelaci a animaci, ačkoliv to předtím nikdy nedělal. A snažila jsem se ho povzbuzovat, že to má smysl, jelikož ho občas přepadly myšlenky, zda nebude lepší se vrátit ke klasické práci. Zvláště když jsme zjistili, že za pár měsíců budeme mít o jednoho člena víc.
Naše rodiny se k celé situaci postavili tak, že při každé návštěvě se manžela ptali, zda počítá s tím, že to nemusí mít úspěch, jestli mu přijde strategický se v tuhle dobu vykašlat na práci a dělat hry a celkově vyjadřovali podporu na každém kroku. Ale abych jim nekřivdila - všichni ve výsledku obdivovali jeho nasazení a odvahu a nakonec uznali, že je lepší zkusit, než na stará kolena litovat, že nezkusil.
Pro mě znamenaly dvě čárky na testu jedno - permanentní homeoffice, takže jsme stáli před další otázkou - zvládneme spolu fungovat 24/7 v jedné místnosti, aniž bychom se chtěli průběžně pozabíjet?
Odpověď přišla poměrně rychle, jelikož já si řešila své pracovní věci, manžel svoje a prakticky jsme o sobě celý den nevěděli. On se občas zasmál nad mými hovory se zákazníky, já sem tam nakoukla přes jeho rameno a zkontrolovala, zda papuchalkové neuletěli.
Čím víc se však oba nadšenci do programování nořili, tím víc času to žralo a já chodila s papuchalky spát a ráno se vedle nich budila, jelikož manžel občas jel skoro nonstop. Postupně mi došlo, že mít doma herního vývojáře bude těžší, než jsem si myslela. Ze strachu, že spolu budeme trávit moc času se stal boj o pár společných minut denně, kdy manžel neprogramoval a já se nesnažila zaspat nevolnosti.
Ale vždycky, když jsem viděla na jeho tváři rozpor, jestli to opravdu stojí za to, dokázala jsem ho usadit zpátky za počítač, protože když programoval a byl zavřený ve svém vnitřním světě, měl tak spokojený výraz, za který stálo dál bojovat.
Výhodou celé situace byla rozhodně manželova časová flexibilita, takže kromě vývojáře se z něj stal i můj osobní taxikář a rozvážel mě po doktorech, kterých jsem měla přes celé těhotenství nespočet.
Nakonec jsme dokázali najít i hezký balanc mezi společným časem a papuchalky, který vydržel asi 3 měsíce, než se začal blížit termín vydání demoverze.
Kdybych tehdy chodila do kanceláře, věřím že by si manžel zaprvé nevšiml mé nepřítomnosti a jsem si skoro jistá, že by se ani nenajedl. Papuchalkové byli všude. A zatímco já se budila ve čtyři ráno, protože mě naše dcera kopala zevnitř do močáku, manžel v tentýž čas zapínal počítač, aby mohl reagovat testerům na podněty.
Tak jsme každý jeli svůj vlastní projekt a večer jsme si nadšeně sdělovali progresy a pocity. A zároveň jsme čelili společně dotazům našich rodin, zda už je hra funkční, kolik si myslíme, že vydělá a jestli to fakt jako zvládneme a jestli mi nevadí být jediná vydělávající. Já na to vždy odpovídala, že máme s manželem sázku, kdo bude mít dřívější vydání a že zvládneme všechno.
Pro důkaz plné podpory jsem manželovi koupila plyšového papuchalka. Ne že by mu pomohl v programování, ale byla to hezká připomínka toho, že když něco chci, musím většinou něco jiného obětovat. Čas od času jsem se ho zeptala, zda ho to pořád baví a s potěšením jsem poslouchala, že ano. Nutno podotknout, že jsem se bavila občas i já, když jsem si zkoušela testovací verze, objevovala bugy a pomáhala s vizuálem. Ne teda moc pomáhala, spíš tak jako kibicovala za zády.
Jenže celé nadšení bylo vystřídáno strachem, co lidi řeknou, jestli to skutečně bude mít úspěch, co dělat dál, pokud by se to lidem nelíbilo. A můj jindy nadšený manžel se postupně měnil v ustaraného muže, který sice dělá, co ho baví, ale zároveň je z toho tak unavený, že by možná radši dělal 8-17 od pondělí do pátku.
Mezi kamarády měla hra úspěch, ale bohužel v moři Steamu se poměrně topila a přes vydané demo neměla takový dosah, jaký bychom si přáli.
Kluci se tedy vrhli na marketing a já viděla, jak manželovy naděje opět pookřály. Plyšový papuchalk se dokonce stal maskotem celého projektu a na prezentaci nových indie her si spolu s oběma aktéry odnesl cenu za 2. místo v kategorii nejlepší hry večera.
A já si říkám, že ať to ve výsledku dopadne jakkoliv, všechny ty měsíce dřiny, nedostatku spánku a času stály za to. Ukázalo mi to, že s manželem dokážeme spolu zvládnout zajímavé situace, že se umíme navzájem podpořit, ačkoliv oba řešíme diametrálně odlišné problémy a že papuchalkové jsou úžasní.
