Článek
Pocházím z klasické průměrné rodiny. Naši se sice nikdy nerozvedli, ale o to víc se uměli hádat, takže jsem od mala byla pasivně učená, že křik je jediný možný způsob ventilace pocitů.
Vždycky jsem ale snila o někom, kdo přijde jak blesk z čistého nebe a z mého života udělá krásnou pohádku. Byla jsem vždycky celkem naivní, trochu divná, s naprosto jinými životními hodnotami než většina mých vrstevníků a bez sociální inteligence, zato s poměrně vysokou inteligencí, co se studia týče. Takže jednoduše shrnuto - ideální terč pro šikanu, která se se mnou táhla celou základkou.
A někdy se začínající pubertou jsem si začala pozorovat, že můj mozek se chová nestandardně. Cokoliv nepříjemného, co se mi stalo, měl tendenci řešit rázně a finálně, a myšlenky na život po životě se staly prakticky mou každodenní rutinou. Nechápala jsem, co je se mnou sakra špatně, proč je mi tak strašně, fyzicky špatně, proč mě všechno bolí, nemůžu dýchat, nemůžu spát, nemůžu žít.
Doma jsem se mámy jednou mezi řečí zeptala, jestli by jim bylo smutno, kdybych tu nebyla. Načež se mi dostalo odpovědi, že by byli všichni smutní, hlavně babička s dědou, ke kterým jsem vždy měla blízko. A tahle věta mi v hlavně už zůstala a nějakým způsobem vždy odrazila tu chuť se na to tady už konečně vykašlat. Máma se k tomu nikdy nevracela, nikdy jsem jí o svých nejtemnějších pocitech neříkala. Celkově se u nás v rodině o pocitech nemluvilo, vše se řešilo pragmaticky a slabost se neodpouštěla.
Nějakým zázračným způsobem jsem se dostala přes základku až na gympl, kde se mi povedlo si najít, prakticky hned, prvního přítele. U něj v rodině se naopak o pocitech mluvilo hodně, on sám se zajímal o rozvoj těla i duše, sportoval, neměl na první pohled žádné problémy, byl pohledný, chytrý a já z něho byla úplně mimo.
A tehdy se k mým temných myšlenkám přidala ještě velmi silná žárlivost, která mě spalovala uvnitř. Protože jsem jednoduše nedokázala přijmout fakt, že by mě někdo mohl mít rád, jelikož já to prostě neuměla. Ale ve většině momentech našeho vztahu jsem se vezla na vlně endorfinů, které tohle dokázaly potlačit. A já se stala závislou. Na jeho přítomnosti, pozornosti, na celém vztahu, na těch krásných pocitech. Což v kombinaci s mou žárlivostí bylo destruktivní kombo. Dodnes mám v paměti větu, kterou mi po necelých čtyřech letech, před mou maturitou, řekl: „Já ti můžu už pomoct jedině tak, že se s tebou rozjedu a už mě neuvidíš.“
Naprosto mě to srazilo na kolena. Moje temné myšlenky byly nejsilnější, jaké jsem kdy předtím zažila. Ale v pořád mi v hlavě zněla mámina věta, že babička by byla smutná. Takže místo toho, abych to celý ukončila, rozhodla jsem se potrestat jinak - prostě jsem přestala jíst. Dostala jsem se na nějakých 45 kilo, což v devatenácti letech není žádné terno. Naši měli dost svých starostí, společně jsme měli pouze víkendové obědy, takže nejíst v dostatečných dávkách nebylo až tak těžké. A mě bylo fyzicky slabo, zle, ale na druhou stranu jsme pociťovala radost z toho, že trpím, že to zabírá a utišuje to všechny ty temné myšlenky.
Tenhle stav trval cirka půl roku, než jsem chytla nějakou virózu, kterou moje tělo prostě neutáhlo a já skončila na pohotovosti, kde mě doktorka donutila svléknout se a táta, který mě na pohotovost přivezl, se naprosto zhrozil nad mým zjevem.
Doma jsem dostala seřváno a začalo období hlídání, abych pořádně jedla. Protože jídlo od malička miluju, bylo tohle období vlastně docela fajn, ale v hlavě mi to zanechalo informaci chvíli nejím = pak se můžu přejíst. Trvalo mi pak zhruba deset let, než jsem se toho zbavila.
Po maturitě jsem nastoupila na vysokou na technický obor, který si pro mě táta představoval. Vydržela jsem to půl roku. Prostředí bylo super, lidé taky, naučilo mě to více samostatnosti, ale prostě to nebylo pro mě. Pořád jsem nevěděla, co vlastně v životě chci, bála jsem se budoucnosti a navíc pořád se se mnou táhly moje temné myšlenky, které dokázaly z jakéhokoliv pokusu o něco většího udělat nepoužitelné nic.
Během studia jsem se seznámila s mým druhým přítelem. Byl starší, úplný opak předchozího, trochu cynik se špatným vztahem ke svému násilnému otci. Dostala jsem se díky němu k mé první práci v call centru, ale pracovat s partnerem většinou nekončí happy endem. Začínala jsem si všímat, že je stejně startovací, jako můj táta, že křik je na denním pořádku a že pro něj vždycky budu ta mladá naivní holka, kterou je snadný manipulovat. Nasadil na mě metodu cukru a biče - obrazně řešeno, nikdy mě fyzicky netýral, ale dokázal mě rozebrat po psychické stránce ještě víc, než jsme do té doby dokázala sama. Ale nový vztah znamenal novou dávku žárlivosti. Nová věc však byla ta, že i on žárlil, to jsem do té doby nepoznala. Takže jsme v tomhle toxickém vztahu vydrželi tři roky, než jsem ho opustila, zaprvé kvůli jeho začínající lásce k alkoholu, za druhé kvůli našemu kolegovi, který byl jeho opak a trochu mi připomínal mého prvního přítele.
Prakticky hned jsme se k sobě nastěhovali, láska jak z románu, všechno zalité sluncem. Nebo to jsme si snažili vzájemně nalhat. Pravdou bylo to, že oba jsme si z dětství nesli své démony, které jsme se snažili držet na uzdě a to nás spojovalo. Dva psychicky rozbití lidé, kteří byli přesvědčeni, že nic lepšího na ně nečeká. A u mě se opět projevila moje milá žárlivost. A tentokrát ve své plné síle. Nekonečné hysterické výlevy, scény, obviňování nebraly konce. Hádky byly na denním pořádku. Ale nějak jsme bez sebe neuměli být. Zašlo to dokonce tak daleko, že jsme se zasnoubili. V tu chvíli mi v hlavě nějak přepnulo. Konečně jsem byla na dosah své vysněné pohádky, manžel, děti, život v domácnosti, prostě jsem chtěla být potřebná. Začala se ve mě probouzet touha po mateřství. Představa, že si vytvořím něco, co bude moje a bude mě muset milovat, byla pro moji hlavu balzámem.
Přítel ale nebyl stejného názoru, ač byl taky psychicky ne úplně v pohodě, pořád na tom byl racionálním myšlením lépe a sdělil mi, že on děti nechce a já bych je neměla chtít jen pro to, aby mě milovali, že jsem sobecká a že už to se mnou prostě dál nejde. Našel si těsně před svatbou novou přítelkyni a byl konec. Všeho. Zrovna začínala epidemie Covidu, planeta šílela a já šílela taky. Chvíli trvalo, než jsem se odstěhovala a přítomnost v našem bytě celé situaci nepřidávala. Celý můj sen se rozpadl jako domeček z karet a já nevěděla, co dál. A v tu chvíli moje temné myšlenky dosáhly vrcholu a moje vnitřní síla dopadla na dno. Byla jsem unavená, všechno mě bolelo a já si jen přála, aby vše skončilo.
Jednoho dne jsem se rozhodla to všechno ukončit. Nikomu jsem nic neřekla, odešla jsem o půlnoci na zahradu, mrzlo a já byla jen v lehkém oblečení. Vzala jsem si inspiraci z Občanského průkazu a rozhodla jsem se nechat napospas chladné noci. Seděla jsem na lavičce, koukala na oblohu, byla mi strašná zima, ale konečně jsem cítila klid, nic mě uvnitř nebolelo a po dlouhé době jsem se cítila šťastná.
Pak ale přišel soused, který pravidelně navštěvoval zahrádku, aby si zde v klidu dal cigaretku, a já se ho hrozně lekla. V tu chvíli mě polil pocit studu a s tímto jsem odešla zpět do ložnice, kde jsem asi hodinu v kuse brečela, bývalý seděl vedle mě, omlouval se mi, že mi nechtěl ublížit, ale že jsem ubližovala i já jemu a on se prostě chtěl chránit a že jsme tak nějak tušili od začátku, že pro sebe nejsme ideální. Ano, tušila jsem to, ale svědomitě jsem to celou dobu přehlížela, protože jsem prostě chtěla mít tu pohádku, o které jsem snila. Mít někoho, kdo mě miluje, kdo se o mě stará.
Po tomto zážitku jsem udělala to, co jsem měla udělat už dávno - našla jsem si odbornou pomoc. A v tu chvíli začal úplně nový život. Dokázala jsem se postupně vyrovnat s minulostí i současností, zjistila jsem, že moje psychická nestabilita byl genetický dárek od babičky - té, které by bylo smutno, kdybych tu nebyla. Odstěhovala jsem se do vlastního bytu a pomalu jsem si začala stavět kulisy ke své vlastní pohádce.
Měla jsem novou práci, nový život, chvíli jsem randila s dávným kamarádem, ale žádné drama, jen taková letní láska, která skončila stejně náhle, jako začala. Začala jsem aktivně sportovat, učila jsem se vařit, fungovat v domácnosti, chodit do společnosti a prostě být sama se sebou spokojená.
To všechno se dařilo poměrně dlouho, než jsem se hluboce zamilovala do muže, který mi dal najevo, že tudy cesta nepovede. Naštěstí moje temné myšlenky už mě neohrožovaly, byly tam, ale neudělaly nic, protože už jsem věděla, co a jak. Ale nešťastná láska člověka vždycky oslabí. O to horší bylo, že jsem ho měla denně na očích. Ale za podpory kamarádů i tohle šlo zvládnout. Sice mi pak dávali trochu sežrat, že jsme dlouhé dny mluvila jen o něm a vypadala jsem jak zamilovaná patnáctka, ale kromě toho, že mi bylo jednoduše smutno, nekonalo se žádné jiné drama. Měla jsem emoce pod kontrolou, byla jsem pořád sama v sobě v míru, ačkoliv i to stálo poměrně dost sil a sebezapření. Jen jsem se začala obávat, že už mě žádný princ nečeká, že tahle část života je pro mě prostě pasé. A začala jsem cestovat, poznávat nové věci a zkrátka si single život žít tak, jak jsem si vždycky přála.
A pak jsem náhodou potkala kluka, co se před pár měsíci vrátil po dlouhých letech z ciziny do rodného města s plánem usadit se a založit rodinu. Postupně jsme objevovali svá světlá i temná zákoutí naší mysli a poprvé v životě jsem dokázala milovat někoho prostě proto, jaký doopravdy je, ne pro to, jak jsem si představovala, aby byl. Nepřišla žádná žárlivost, žádné hádky, výčitky. Uměli jsme spolu komunikovat, co nás bolí, co nás těší. Jak se chceme v životě posouvat. Pojila nás láska ke sportu, dětem a zvířatům. Oba jsme pocházeli z podobně stavěných rodin, oba jsme v životě překonali i horší časy. A oba jsme odhodlaně pracovali na našem vztahu. Dva rovnocenní partneři.
Dlouho o něm nikdo z blízkých nevěděl, kromě mého bývalého snoubence, se kterým jsme dokázali obnovit přátelský vztah, který nás za začátku spojoval. A když si nakonec vzal tu slečnu, kvůli které jsme se tehdy rozešli, byla jsem za oba upřímně šťastná. Protože kdyby to tehdy neudělal, nebyla bych tam, kde teď jsem.
Začala jsem konečně, ve skoro třiceti letech, žít tu pohádku, kterou jsem si jako malá vysnila. Ale musela jsem si ji prvně vypracovat sama, prosekat si cestu trním, nechat za sebou pár princů a porazit vnitřního draka…
