Článek
K tomu nejlepšímu zatím patřily notoricky známé Pelíšky, které se staly naprosto kultovní záležitostí, leckteré hlášky z filmů doslova zlidověly a vánoční vysílání bez nich si řada diváků už ani neumí představit. Film je v první řadě komedií, byl postaven na kontrastu mezi zarytým antikomunistou a hodným troubou, co slouží režimu. Oba současně jsou svým chováním spíše k smíchu, dějinné drama se odehrává pouze na pozadí.
Pak tu máme film Báječná léta pod psa, jako film o strachu a odvaze v malých lidských osudech. I toto byla především komedie, kde byl vykreslen v karikatuře i firemní aparátčík coby podpantoflák, kterému doma šéfuje jeho žena. Nejmrazivější moment s náležitým přesahem je vtěsnán do jedné věty v samotném finále filmu. Je to chvíle, kdy komunistický prominent Šperk ve volebním čase po revoluci navštíví hlavního hrdinu a pronese: že jsme se na ně načekali, první demokratický…
Mým velmi oblíbeným filmem je pak Občanský průkaz. I ten je do značné míry komedií, ale objevují se v ní i temnější tóny. Je to o partě kluků, kteří jsou rádi za rebely a provokatéry, normalizační režim a ti, co ho pomáhají udržovat, je pro ně spíš předmětem pohrdání a velké nudy, mají zcela jiné představy o vlastním životě. Je zde krásně popsáno, jak komunistický systém ubližoval slušným lidem a naopak dával možnost vyniknout pokřiveným charakterům a lidské omezenosti.
A teď tu najednou máme Mádlovy Vlny. V zásadě jsem byl vždy jeho příznivcem a jeho snímek Pojedeme k moři podle mého nebyl vůbec špatným filmem a naznačil v něm své možnosti. Následující „střešní drama“ mě ovšem moc neoslovilo, přes všechnu úctu k hereckému mistrovství Aloise Švehlíka. Rušilo mě zde především to, že mi příběh až příliš přišel jako vycucaný z prstu.
Proto na mě nový film zapůsobil jako zjevení. Nečekal jsem, že to bude až tak skvělé. Film mě od samého začátku pohltil a já sledoval s dojetím a velkým zaujetím příběh, jehož vyústění jsem přitom znal z dějin. To mi ovšem vůbec nebránilo v tom, abych prožíval osudy postav, cítil napětí a vnímal velké emoce, které sledování tohoto filmu vzbuzuje.
Mádl hovoří o událostech roku 1968 pohledem tehdejších pracovníků Redakce mezinárodního života v Československém rozhlasu. Do hlavních rolí citlivě nasadil herce, kteří patří vůbec k tomu nejlepšímu, co má český (a slovenský) film ve svých generacích k dispozici. Své hlavní role technika se výborně zhostil mladý Vodochodský, který jde aktuálně z role do role, zatím hlavně v seriálech, ale patrně si tímto výkonem zajistil další nové nabídky. Vynikající výkony předvedli Stanislav Majer jako šéf redakce, stejně tak jeho nadřízený Igor Bareš, skvěle svou složitou postavu šéfa spojů zvládl Tomáš Maštalíř. Naprosto pak excelovala Táňa Pauhofová v roli Věry Šťovíčkové. Celkově lze říct, že herecké výkony byly výborné, což není jen tím, že měl režisér jasnou představu o jednotlivých scénách a jejich vyznění, ale především kvalitou scénáře. Opět se prokázalo, že když herci mají o čem hrát, jejich výkony razantně stoupají, což samozřejmě platí i opačně.
Takový ten typicky český přístup, kdy se těžké časy české historie podávají divákovi prostřednictvím žánru komedie a tak trochu se dopad té doby zlehčuje, se v tomto filmu neuplatňuje. Tady jde skutečně o drama, o velké emoce a napětí, zde se přes osudy několika statečných lidí doslova převalí dějiny. Chtěl bych vyzdvihnout velmi zdařilé prolínání dobových záběrů s čerstvě natočenými materiály. Často to bývá divné a rušivé, ale zde to působilo plynule jako kdyby to k sobě patřilo a krásně to na sebe navazovalo. Z filmu též byla cítit nálada pražského jara roku 1968, plná energie, optimismu a naděje s tím, jak se režim rozvolňoval.
Důležitou složkou filmu, která ještě umocňuje jeho celkové vyznění, je použitá hudba. Dobové songy byly citlivě vybírány, i když zde bych měl jedinou drobnou výtku k filmu. Nemusely se zde využívat písně (a stalo se to dvakrát), které už mají lidé spojeny s filmem Pelíšky, to bylo poněkud nepatřičné a působilo to spíš rušivě.
Jinak je na místě samá chvála. Bylo vidět, jak tohle téma Mádla pohltilo a že se na něj též důkladně a opravdu dlouho připravoval. Studoval historické prameny, hovořil s tehdejšími hrdiny, pokud to ještě bylo možné, nebo s jejich rodinami, konzultoval tehdejší dění v Rozhlase s jejich dlouholetými pracovníky a nechával vše doslova uzrát. A to vše, co se dozvěděl o době, se pak snažil zakomponovat filmovou řečí do příběhu.
Přesto je příznačné, že kritiky nejsou vůči filmu nijak zvlášť příznivé. Od historiků se dočtete, že ta a ta situace byla jinak nebo že podle filmu to vypadá, jako kdyby jedinými nositeli uvolňování režimu byli členové zahraniční redakce rozhlasu. Jistě, že nebyli, ale těmito výtkami kritici jen dokazují, že nerozumí principům filmové práce. Nejde prostě do jednoho filmu nacpat vše, co se dělo ve společnosti, to by vydalo na 30dílný seriál o 80 hlavních postavách. Stejně tak je třeba pochopit, že Mádl netočil dokument, a tak je nesmyslné snímek napadat v tom smyslu, že není všechno historicky věrné. Navíc, muselo by se také říct podle jaké pravdivé historie by se to mělo natočit. Co historik - to jiný výklad. Stejně tak platí, že samotní aktéři tehdejšího dění se často neshodli na tom, jak to tenkrát bylo. A vyhovět všem se prostě a jednoduše stejně nedá.
Někdy mi přijde, že kritici jako kdyby nevěděli, že kritika může být taky pozitivní. Nebo jako kdyby žili v zajetí předsudků, že přece nějaký snowboarďák nemůže točit skvělé filmy. Ona vůbec je česká tvorba podceňovaná a měřítko je přísnější než u zahraniční tvorby. Někteří kritici pak zkrátka nedokáží odolat tomu, aby si na český film neplivli.
Myslím ale, že není lepším argumentem, než se podívat na ČSFD, kde má tento film na tuzemskou tvorbu opravdu prakticky nevídaných 89%, čímž je druhým nejlépe hodnoceným českým porevolučním filmem vůbec, hned za Pelíškama. Mimochodem, ani vůči nim nebyla kritika nijak příznivá, ale bez ohledu na to se z nich stal výjímečně úspěšný film.
Doslova učebnicovým příkladem toho, jak se kritika totálně sekla, je pak film Dědictví anb Kurvahošigutntág. Ten kritika totálně sepsula, prakticky jinými slovy řekla, že komu se to líbí, tak je pitomec. Lidem se to ale líbilo a čas běžel a teď je z toho naprostá klasika, která funguje i po letech, navzdory mnoha pseudointelektuálským výhradám.
Ale zpátky k Mádlově novému filmu. Dle mého nabídnul skvělou podívanou, už dlouhou řadu let jsem neviděl tak dobrý český film. Tím pádem je to jasný kandidát na vítěze Cen filmové kritiky i Českého lva. Zatím prvním úspěchem je, že Česká filmová a televizní akademie tento film vybrala jako českého kandidáta na Oscara.
Já tvrdím, že konečně v Česku vzniknul film světové úrovně. Silou zážitku, který mi připravil a vlastně i tématem, jsem si vzpomněl na filmy Miloše Formana, který přitom měl jako své životní téma právě boj proti systému, zlu a lidské hlouposti.
Myslím, že bychom si takových počinů měli vážit a ne se za každou cenu nad ně povyšovat. Jiří Mádl natočil tak dobrý film, že i kdyby se mu už nic dalšího nepovedlo, tak se i tak zapíše do dějin českého filmu.
zdroje:
zhlédnutí všech zmiňovaných filmů
https://www.csfd.cz/film/859177-vlny/prehled/
https://www.lidovky.cz/orientace/kultura/recenze-vlny-jiri-madl-festival-karlovy-vary-kviff-1968-rozhlas.A240701_170458_ln_kultura_hma
https://film.moviezone.cz/vlny/recenze
https://ostrava.rozhlas.cz/do-kin-jdou-vlny-zaklad-pro-pribeh-mohl-dat-madlovi-i-trest-na-vysoke-skole-9293135
https://www.novinky.cz/clanek/kultura-filmy-serialy-recenze-vlny-nepopisuji-realitu-privadeji-do-kin-filmove-hrdiny-40484039
