Článek
Vystoupat, doletět, vyškrábat se či jinak se dostat co nejdál, nejvýš, uvidět toho co nejvíc. Což je pochopitelné u mladých lidí, ovšem méně již u úřednice zralého věku.
Což je pochopitelné u mladých lidí, ovšem méně již u úřednice zralého věku.
Už mi nestačil let ultralehkým letadlem ve stopadesátimetrové výšce, z nějž mi bylo dva dny špatně, ani rozhled z ploché střechy českobrodského „věžáku“, o rozhlednách navštívených o dovolené ani nemluvě. Zatoužila jsem podívat se na krajinu, v níž žiji, z výšky anténní věže liblického vysílače II. – nejvyšší stavby v Česku.
Nebylo snadné toho dosáhnout. Vyhledala jsem vedoucího vysílače – pana Ing. Musila. Nebyl z mé řeči vůbec nadšený.
„Ano, jednou ročně se provádí údržba obou stožárů a především výtahů; k tomu účelu slouží několikadenní odstávka z provozu, zpravidla začátkem září… o povolení k výstupu si zažádejte na ředitelství Českých radiokomunikací v Praze…“
Sehnala jsem si adresu a napsala řediteli zmíněné organizace prosebný dopis. Aby měl větší váhu, nepsala jsem jen za sebe, ale za Město Český Brod, a získala strategicky cenný podpis pana starosty. Byla to určitá záruka, že na stožár nepoleze nějaká bláznivá ženská, nýbrž zodpovědný a svéprávný zaměstnanec městského úřadu. A čekala jsem a čekala. Ale odpověď nepřicházela a neurčitý zářijový termín odstávky se blížil. Zkusila jsem tedy do Českých radiokomunikací zatelefonovat. Přes několikery pomyslné hradby a vodní příkopy jsem se dostala až k vedoucímu správy majetku – panu řediteli Bláhovi. Ne, můj dopis se neztratil, jen se trochu toulal po „nesprávných“ pracovnících, až správně skončil na stole ředitele Bláhy. Moje žádost však byla natolik nežádoucí, že se pan ředitel rozhodl strčit ji do šuplíku a vyčkat. Třeba se ta ženská už neozve… Ale ozvala se! A pořád si vedla svou – že prosí, aby jí byla povolena návštěva závratných výšin předmětného stožáru.
Vyslechla jsem si hrůzostrašné historky o podobném šílenci jako jsem já, který „jim spadl z Cukráku“, a o jiném nadšenci, který vysoko v nebi dostal hrůzou křeč do ruky a nemohl se pustit železné konstrukce; údajně ho museli odříznout i s kusem železa. Místo abych se zalekla a vzdala to, argumentovala jsem svým letem ultralightem. Nejen že jsem zamlčela celou tu dvouhodinovou kalvárii, při níž jsem křečovitě svírala fotoaparát a myslela jen na igelitový pytlík, zapomenutý dole na letišti, zatímco se se mnou letadýlko zmítané větrem co chvíli propadalo o dvacet metrů. Naopak jsem vzbudila v panu řediteli dojem, že jsem to letadýlko snad dokonce sama pilotovala. Když jsem nakonec ještě na svou čest slíbila, že nespadnu, pan ředitel povolil. Ovšem nikoliv písemně.
Dostala jsem kontakt na pana Hladkého, který mě „na ten stožár vytáhne.“ Sedla jsem na kolo a dojela na vysílač, kde jsem sháněla pana Hladkého, ale nebyl přítomen. Dostala jsem kontakt na pana Brože.
Zázemí vysílače, tvořené rozsáhlým areálem několika budov, je chráněné a dobře střežené. Žádný nepovolaný se dovnitř nedostane. Odstávka měla proběhnout od pondělí 13.9. do čtvrtka. Nejlépe bude navštívit vysílač v úterý… Co si mám vzít s sebou a na sebe? Inu, jestli bude tak jako dnes, tričko stačí.
Zavolala jsem panu Musilovi, ale nejevil o nic větší nadšení než minule a dožadoval se písemného povolení z Prahy. To jsem neměla, zato jsem měla pana místostarostu, který projevil přání zúčastnit se také. Pan Musil neřekl tak ani tak, ani ano, ani ne.
Koncem týdne se rozfoukal vítr a přišly přeháňky. V úterý bylo počasí pod psa. Seděla jsem v kanceláři a střešním oknem kontrolovala mraky. Vylévaly se jeden za druhým. Ale v dešti se výstup neuskuteční!
Ještě v poledne pršelo. Kolem 13. hodiny se oblačnost protrhala, ale foukal silný nárazový vítr – dle předpovědi rychlostí až 15 – 25 m/s. Ve 14:00 jsme se s panem místostarostou přesunuli k vysílači. Před hlavní budovou stojí socha malého děvčátka. Zaklání hlavu v šátečku a toužebně se dívá přesně na anténní věž. Tak dlouho toužila dostat se nahoru, tak dlouho nedostala povolení, až tam zkameněla…
Pan místostarosta, oděn do chatrné „flísky“, vyfasoval teplou zimní bundu. Já jsem přijela v nepromokavé větrovce. Byly nám též nabídnuty důmyslné bezpečnostní pomůcky. Tak důmyslné, že nevím, kam se strkají ruce a kam nohy.
Spokojila jsem se s širokým pásem, k němuž je upevněno lanko s karabinou. Pan místostarosta bezpečnostními pomůckami hrdinsky pohrdl. Čekali jsme na partu montérů. V hlavní budově je vysílací sál, do nějž je z rozvodny vedeno vysoké napětí. Podzemním modulačním kabelem sem „teče“vysílání ze studia Českého rozhlasu z Prahy. Signál je zde zpracován a namodulován na nosnou vlnu. Ta proudí z vysílacího sálu do anténního domku, fungujícího jako rozvaděč signálu dvěma vlnovody do antén v obou stožárech. Pečlivě červenobíle natřené vlnovody na mě působily jako kulisa k seriálu Akta X…
Vybrali jsme si severní stožár; sice byl čerstvě promazán a hrozilo, že se umažeme šmírem, ale při fotografování z jižního stožáru by ten severní překážel v zorném poli.
„A kdyby někdo z nich padal, tak rychle pryč – nic o nich nevíte!“radil montérům jeden z pracovníků a smál se, zatímco jsme lezli po železném žebříku do výtahu. Při prvním kroku jsem si jednou botou přišlápla druhou a rozvázala si tkaničky. Pan místostarosta se usadil ve výtahu a já na střeše kabiny. Cestou zpět se vyměníme. Jízda na vrchol věže trvá asi 30 minut. Pasažér, cestující na střeše kabiny, nesmí vystrčit žádnou část svého těla za hranice obrysu střechy, neboť místa v konstrukci není nazbyt a brzdná dráha benzínového výtahu je 10 metrů. Dbala jsem na to, abych nikde nepřečuhovala, a myslela na své rozvázané tkaničky. Proč jen jsem si na nich neuvázala uzel? Ohnout se a zavázat si je nepřicházelo v úvahu.
V šedesáti metrech výšky, čili na úrovni petřínské rozhledny, jsme minuli jakousi hromadu klacíků, ledabyle a přitom umně narovnaných v rohu jedné z plošin. Uvnitř hromady bylo vidět kulatou dutinku. Čí je to hnízdo? Prý holubí. Neumím si představit, jak může někdo bydlet v tak neútulném bytě, do nějž prší a fouká ze všech stran. Celé zařízení je většinu roku pod proudem. Usedne-li holub na nesprávné místo, zbydou z něj prý jen přiškvařené nožky…
Pod střechou vysílacího sálu zase sídlí poštolky, které holubí populaci pilně decimují. Přesto se zde holubi vytrvale množí.
Pohledem na sousední stožár odhaduji, jak vysoko asi jsme a kolik ještě zbývá k vrcholu. Čím jsme výš, tím silnější je vítr. Marně se pokouším obléci si kapuci. Zastrčila jsem ruce do rukávů. Z kabiny není malými okénky téměř nic vidět, a na střeše se zase člověk bojí otočit a rozhlédnout. Nesmím přečuhovat!
V 15:15 jsme nahoře. Zbývá ještě vyšplhat posledních 8 metrů po klouzajícím železném žebříku na tu nejvyšší plošinku.
Proti očekávání a navzdory „zaručeným informacím“ nepozoruji nahoře žádný rozkyv. Mnohočetné kotvení činí stožár naprosto stabilním. Pohledem dolů zjišťuji, že ani závrať se nekoná, a proto bezpečnostní pás nepoužiji. Lanko s karabinou mi jen překáží, stále se mi za něco zachytává.
A už jsme nahoře, úplně nejvýš nahoře, jak jen lze – ve výšce 355 metrů. Na dosah mám velikou skleněnou baňku s trubicí uvnitř – nejvýše umístěnou zářivku, v níž v noci červeně hoří neon. To je jedno z těch červených světýlek, která vídám večer co večer z okna ložnice. Křečovitě se držím červenobílého zábradlí, pod nafouklou větrovkou a kolem uší mi sviští vichr. Neslyšíme jeden druhého. Doufám, že mi vichr neoderve brýle z nosu a neodnese někam do Lstiboře. Bílá mračna nám plynou kolem hlav a mezi nimi modrojas – jako to mýdlo, co kdysi kupovala maminka.
Uklidnila jsem se a pustila se zábradlí, klekla si doprostřed a zavázala tkaničky. Hluboko pod námi letí vrtulník. Jednomu z montérů to navozuje strašidelnou asociaci letadla a výškových „dvojčat“. Naštěstí je to jen představa. Kam dohlédnu, všude pokojná česká krajina, neskutečně krásná a útulná! Jako v naší hymně – zemský ráj to na pohled.
Lehounce zvlněné čtverce a obdélníky polí, luk a strnišť vypadají jako mírně odřený a prošlapaný koberec. Takový starší jekor, všech odstínů zelené, žluté a hnědé. Velmi vkusně sestaveno! A ovocné sady kolem Tuchoraze – to je zase kovrals malými úhlednými smyčkami. Ty lesklé stužky mezi tím, to jsou potoky. Ty matné, to jsou silnice. Po nich se pohybují maličká autíčka – hračky pro děti. Také maličký model železnice tu máme. Český Brod, to je jen shluk minidomečků s blyštivými zrcátky nouzovských rybníků. Radnice jak krabička od sirek…
Pan místostarosta ví, jak se který shluk červených střech jmenuje, já se musím orientovat podle silnic, které znám. Klučov, Poříčany, Sadská. Vesničky a městečka jsou zdánlivě jedno jako druhé; z každého vykukuje věžička kostela a dál zase zelené vlny, a další ves. Široko daleko, na všechny strany. A na obzoru hory. Pomocí dalekohledu je vidět Ještěd, Bezděz, Říp, Krkonoše. Dešifrována je také Spolana Neratovice.
Závidím mužům krátké vlasy. Protože se budeme fotit. „Účes“ mi lítá kolem hlavy a před obličejem. Usmát se do objektivu nemohu, protože mám od mrazivého větru ztuhlou pusu.
„Jak vypadám?“ řekla jsem poněkud hloupě.
„Vypadáte příšerně,“ odpověděl mladší montér upřímně. Ztuhlou pusou se nedá ani smát. Kdo ví, podaří-li se mi ještě někdy učesat.
Budeme se muset vrátit na zem.
Cesta zpět je o něco kratší. V kabině nefouká, mohu si povídat s montérem. Vypráví o své zajímavé práci. S partou objíždí všechna podobná zařízení v České republice, stará se o jejich údržbu, kamarádí se s ptáky a oblaky. Je pořád na cestách, zažije leccos, ale nestěžuje si. Všude se šetří, peněz i lidí je méně, práce však stále stejně. Co se dá dělat, práce je práce.
Sjeli jsme dolů, odevzdala jsem pás a je mi smutno, protože zblízka už to není „zemský ráj“, a protože takový zážitek už mi nejspíš nikdy nebude umožněn.
