Lidem v okolí vysílače Liblice prý hrávalo rádio z okapů. Věda ví proč, ve světě mluvily i vany

Ve čtvrtek 15. října se u Českého Brodu poroučely k zemi dva 355 metrů vysoké stožáry vysílače Liblice. Jejich pád sledovaly tisíce lidí a záběry obletěly republiku. Jenže zatímco dnes se mluví hlavně o tom, jak vysílač skončil, já bych se ráda vrátila k něčemu podstatně zábavnějšímu. K tomu, co dokázal, když ještě vysílal. Protože podle vzpomínek pamětníků se v jeho okolí občas ozývalo rádio i z míst, kde by ho člověk opravdu nehledal. Třeba z okapů, sporáků nebo ústředního topení. A nejsou to jen báchorky. Podobné případy zaznamenali také Američané a některé se dostaly dokonce do odborné radioamatérské literatury. Včetně mluvících van. Ale nepředbíhejme.

Abychom pochopili, co se kolem Liblic mohlo dít, musíme se vrátit do druhé poloviny sedmdesátých let. Nový vysílač tehdy dostal dva obrovské stožáry a zařízení o celkovém výkonu 1 500 kilowattů, tedy 1,5 megawattu. Na kmitočtu 639 kHz šířil rozhlasové vysílání do značné části Evropy. Šlo o nejvýkonnější středovlnný vysílač ve střední Evropě. Pro představu, běžná rychlovarná konvice má příkon kolem dvou kilowattů. Liblický vysílač tedy pracoval s výkonem odpovídajícím přibližně 750 zapnutým konvicím. Rozdíl byl ovšem v tom, že místo ohřívání vody posílal energii prostřednictvím antén do okolního prostoru.

Elektromagnetické vlny totiž nenesou jen informace, ale také energii. A pokud je signál dostatečně silný, může se jeho část zachytit i na předmětech, které si nikdo jako rozhlasový přijímač nepořídil. Na dlouhých drátech, kovových plotech, potrubí nebo okapech. Většinou se nestane vůbec nic pozoruhodného. Jenže někdy se okolnosti sejdou tak šikovně, že začne být veselo.

V nedávné diskusi ve facebookové skupině Českobrodsko Aktuálně se objevil příspěvek pamětníka, který vzpomíná na své dětství v blízkosti vysílače. Jeho tatínek mu prý tehdy předvedl jednoduchý trik. Připojil staré sluchátko k ústřednímu topení a chlapec mohl poslouchat rozhlasové vysílání. Podle vzpomínek tak fungovalo dokonce topení ve škole.

Takový poslech přitom není žádné kouzlo. Funguje na podobném principu jako krystalka, jednoduchý přijímač, který nepotřebuje baterii ani zásuvku. Energii pro sluchátko získává přímo z přijímaného rozhlasového signálu. Jen musí být dostatečně silný a přijímací soustava musí mít vhodné elektrické vlastnosti. Samotná kovová trubka samozřejmě není kompletní krystalkou, ale může tvořit součást takového jednoduchého přijímacího systému.

V okolí Liblic se přitom o podobných příhodách vypráví dodnes. Někomu mělo rádio hrát ze sporáku, jinému z okapu. A právě u těchto historek přichází ta nejzajímavější otázka. Jak může být rozhlas slyšet i bez připojeného sluchátka?

Představme si starý pozinkovaný okap. Několik metrů plechu, spoje mezi jednotlivými díly, trochu vlhkosti, špíny a koroze. Pro majitele domu důvod zavolat klempíře nebo vylézt na žebřík, pro fyzika možná docela zajímavá sestava. Dlouhý kovový předmět může zachytávat vysokofrekvenční energii podobně jako anténa. A pokud má nedokonalé, třeba zoxidované spoje, může se některý z nich začít chovat jako primitivní elektrický detektor. Takový spoj totiž někdy vede proud nelineárně, tedy jinak, než bychom očekávali od obyčejného kusu dobrého vodiče.

Právě nelineární prvek dokáže z amplitudově modulovaného rozhlasového signálu získat jeho nízkofrekvenční složku, tedy původní zvuk. V krystalce tuto práci obstarává dioda. Ve starém okapu ji může za vhodných podmínek zastoupit zkorodovaný kontakt. Jenže tím ještě nemáme hotový reproduktor. Abychom něco slyšeli, musí se elektrické změny nějak proměnit ve zvukové vlny. A to se může stát například chvěním kovových částí působením elektromagnetických sil, případně vznikem drobných elektrických výbojů na špatných kontaktech. Právě takové výboje mohou být samy o sobě slyšitelné a jejich zvuk může odpovídat modulaci rozhlasového vysílání.

Samozřejmě ne každý rezavý okap v okolí Liblic vysílal nevyžádané normalizační zprávy. Musí se sejít dostatečně silné pole, vhodná kovová konstrukce, nelineární kontakt a způsob, jak vzniklý signál převést na zvuk. Když se to ale povede, může se z okapu stát docela nečekaný rozhlasový přijímač.

Že podobné věci nejsou jen specialitou Českobrodska, dokládá příběh americké rozhlasové stanice WLW. Ta ve třicátých letech minulého století provozovala nedaleko Cincinnati ve státě Ohio mimořádně výkonný vysílač. Od roku 1934 pracoval s výkonem 500 kilowattů, tedy půl megawattu. Na tehdejší americké poměry šlo o naprostý unikát. A jeho sousedé si užili své. Americká National Endowment for the Humanities v historickém článku z roku 2015 připomíná, že farmáři v okolí vysílače slyšeli rozhlasové vysílání prostřednictvím ostnatých drátů svých plotů. Kovové okapy na budovách se uvolňovaly a rachotily, neonový hotelový nápis nechtěl zhasnout a v některých domácnostech museli technici upravovat elektroinstalaci, aby světla konečně poslouchala vypínač. Představte si, že se večer chystáte spát, zhasnete, ale váš dům má zjevně jiný názor. A zatímco přemýšlíte, proč pořád svítí, soused vám vypráví, že mu do plotu hraje rádio.

Americký pramen výslovně popisuje poslech vysílání prostřednictvím kovových plotů. Neupřesňuje ovšem, zda se zvuk ozýval přímo z drátů, nebo zda posluchači používali nějakou pomůcku. I tak jde o pozoruhodnou paralelu k liblickým vzpomínkám.

Ještě krásnější příklad najdeme v americkém radioamatérském časopise QST z ledna 1953. V odborném článku o nežádoucích vysokofrekvenčních jevech na kovových konstrukcích se autor Mack Seybold věnuje mimo jiné zkorodovaným spojům, které se mohou chovat jako elektrické usměrňovače. A pak mimochodem připomene zkušenosti starších radioamatérů s takzvanými mluvícími vanami a teplovzdušným potrubím, které dokonce vydávalo radioamatérskou výzvu CQ. Představa, že si člověk napustí vodu, pohodlně se uloží a vana mu začne sdělovat, že někdo volá CQ, je sama o sobě půvabná. Přitom se nejedná o žádnou paranormální aktivitu ani o předchůdce chytré koupelny.

Autor totiž výslovně vysvětluje, že na zkorodovaném spoji může za určitých okolností vzniknout slyšitelný elektrický oblouk. Pokud je ovlivňován modulovaným vysokofrekvenčním signálem, může vytvářet skutečné zvukové vlny. Kovové potrubí nebo vana tak nemusí být reproduktorem v obvyklém smyslu slova. Zvuk může vznikat přímo v elektrickém výboji. Mimochodem, článek se primárně zabývá nežádoucím rušením rádiových systémů, nikoli hudebním nadáním sanitárního vybavení. Mluvící vany jsou v něm uvedeny jako zkušenost starších praktiků, ne jako podrobně zdokumentovaný samostatný experiment. A přesto je to pro náš příběh důležité. Už před více než sedmdesáti lety technici podobné příhody znali a dokázali vysvětlit, proč k nim může docházet.

Vraťme se ještě na Českobrodsko. Zmíněný pamětník na Facebooku popisuje také místního nadšence, který dokázal venku rozsvítit zářivkovou trubici, aniž by ji připojil k běžné elektrické síti. A mezi místními se tradují i příběhy o osvětlení kurníku pomocí dlouhého drátu, který zachytával energii z vysílače. Teoreticky je to možné. Dostatečně silné vysokofrekvenční elektrické pole může za vhodných podmínek vyvolat světélkování plynu ve výbojce, například v zářivkové trubici. A pokud zachycenou energii vhodně usměrníme, může napájet také malou světelnou diodu.

A máme ještě jednu zajímavost přímo z Liblic, tentokrát od člověka, který se o tamní technologii staral desítky let. Technik Milan Prokop v reportáži pro iDNES vzpomínal, že při vysílání plným výkonem a za bouřky někdy docházelo na izolátorech kotevních lan k obloukovým výbojům. Z těch se pak do okolí na několik sekund hlasitě ozýval samotný rozhlasový program. Ostatně i výstupní transformátor liblického vysílače dokázal vydávat zvuk, ve kterém byla slyšet hudba. Redakce iDNES tento jev dokonce zachytila na nahrávce. Mechanismus byl v tomto případě jiný než u zkorodovaného okapu, ale princip zůstává stejně pozoruhodný: elektrický signál se může proměnit ve slyšitelný zvuk i bez klasického reproduktoru. Dnes už Liblice nevysílají. Poslední rozhlasový program odtud zazněl v březnu 2025 a nyní zmizely i oba stožáry. Ale historky o hrajících okapech, topení a dalších podivnostech zůstaly.

A možná právě teď, když už vysílač nestojí, je nejlepší chvíle je posbírat.

Pokud jste v okolí Liblic něco podobného zažili nebo znáte takové historky z rodiny, napište o tom do diskuse. A nebo koukněte na můj první „liblický“ článek:

Na poslech Liblic na krystalce nezapomenu. Teď 355metroví obři padnou. Proč je to velká škoda - Médium.cz