Článek
Král Petr se jednoho dne rozhodl, že si odpočine od vladařských povinností a vydá se na místní jarmark. Stánky pokrývali celé náměstí. U brány, kde kejklíři vítali návštěvníky, seděl na zemi chudý chasník a hrál na harmoniku. Měl dlouhé vlasy, které byly podivně sčesané do drobných pramínků. Když uviděl krále, zavolal na něj: „Pane králi, hoďte mi drobák do klobouku.“ Jeden měšťan, který zrovna šel kolem, zahalekal: „Nic mu nedávejte. Já ho znám. Tenhle kdysi býval u korzárů.“ Král to přešel mlčením a pokračoval na tržiště.
U prvního stánku, kde se zastavil, stál postarší muž se špičatýma ušima a drobnýma očima, které na něj hleděly pichlavým pohledem plným lsti a vypočítavosti. „Zdravím, pane králi. Nedáte si párky?“ „Ne, děkuji.“ „Dnes jsou za polovic. Ale jestli nechcete, nevadí. Což takhle si drobet odpočinout a trochu se pobavit? Ali, pojď se ukázat!“ Z maringotky vedle stánku vylezla stará korpulentní žena oblečená do šatů, jejichž krásu a barevnost dávno odvál čas. Pokusila se o úsměv. Ten však vypadal spíš jak úšklebek. Král se zhnusil a už byl nad odchodu, obchodník ho však zarazil. „Ještě jste neviděl mou nejlepší atrakci, devítihlavou saň“ a při těch slovech odhrnul plachtu z klece stojící vedle maringotky. „Nebojte se, je ochočená a dokonce mluví! Karle, řekni něco.“ „Na základě ekonomických predikcí, které vychází z toho, že Vaše vláda…“ „Už dost! To stačí,“ odvětil král a pokračoval v cestě. Obchodník se jen potutelně pousmál.
Již z dálky bylo slyšet jakýsi hlas. „Kupujte svetry! Bude tuhá zima! Stejně nebude čím topit!“ Šel tedy za hlasem a uviděl drobnou černovlasou ženu, jak je kolem dokola obestavěná svetry. „Budete si přát?“ Král důkladně prohlížel a pečlivě vybíral. „Máme tady i s vaším královským logem“ a ukázala na svetr s modrou vlaštovkou na bílém pozadí. Král si tedy koupil svetr a šel dál.
Dorazil doprostřed náměstí. Stál tam jeden poddaný, kolem nějž se tvořil hlouček zvědavců. „Náš král ani jeho ministři se nezajímají o své poddané! Nevládne tu on, nýbrž chudoba! Šlechtě jsou naše problémy ukradené, jsme jen levná pracovní síla! Svrhněme krále a zvolme si nového. Uspořádejme defenestraci!“ Jeden člověk z hloučku si všiml, že král jde kolem, a tak na něj začal pokřikovat a ostatní se k němu přidali.
Přišel k dalšímu stánku, který obsluhoval tulák. „Zdravím, pane králi. Nechcete vyzkoušet pobyt ve volné přírodě?“ „Mám letní a zimní sídlo a lovecký zámeček,“ namítl král. „Ale já měl na mysli pod širým nebem.“ „A kde nocujete?“ „Ve stanu. Nechcete stan?“ „Ne díky.“ Stánek mnicha přešel král se slovy, že svatých obrázků a relikvií má plné sídlo.
Došel až na konec náměstí. Tam stála věštírna. Sídlila v obrovskému stanu, který měl plachtu jako od cirkusu. Uvnitř bylo několik místností, každá z nich měla vchod označený dřevěnou tabulkou se jménem věštce. STEM, KANTAR, MEDIAN… Král však zamířil do odpočinkové zóny. Přivítala ho shrbená vrásčitá stařena. „Vítejte, králi, pojďte a posaďte se tadyhle do křesla. Potíže s ministry, neposlušní poddaní, všechno vím. Je potřeba si odpočinout.“ Král se uvelebil v křesle. „Mám tady jednu zázračnou bylinu, po jejíž omamné vůni se Vám bude dobře spát. Říkám tomu COPIUM.“ Král usnul. Ve snu spatřil sám sebe, jak přijíždí do hlavního města ve zlatém kočáře, projíždí branou a lidé stojící v ulicích mu provolávají slávu. Potom viděl, jak byl znovu korunován králem a opět se chopil vladaření. Jen co procitnul, darovala mu stařena lupu se slovy, že s ní bude všechno větší.
Král vylezl z věštírny a uviděl, jak opodál sedí člověk u obřího zrcadla. „Co tu děláte s tím zrcadlem?“ optal se. „Králi, to je kouzelné zrcadlo. Kdo do něj pohlédne, zří svou skutečnou velikost.“ Král se tedy postavil před zrcadlo. V odrazu uviděl, že mu jeho vlastní obraz nesahá ani po kotníky. „Tady to vidíte,“ rýpnul si onen člověk. „Nejste zase tak velký, i když jste král.“ Ta slova krále zarmoutila. Pak si ale vzpomněl na dárek od stařeny, vytáhnul lupu a vítězoslavně prohlásil. „Tak. A jsem zase velký.“ A sám se sebou spokojen s veselou odcházel pryč.
