Článek
Šikana, krádeže, pobodání nožem, brutální vražda – termíny, které jsou v souvislosti s nezletilými skloňovány stále častěji. A to nejen u nás, ale i v zahraničí. Jen namátkově si můžeme připomenout:
- 15letý student a 18letý nezaměstnaný zavraždili 25. února 2022 v Děčíně brutálním, trýznivým způsobem 13letého chlapce;
- v listopadu 2023 ubodal mladík z Jablonce svého dědu a pobodal svého strýce;
- v lednu loňského roku v Olomouci zavraždil 15letý chlapec 38letou ženu;
- v únoru 2021 zavraždili tři mladíci ve slovenském městě Martin brutálním způsobem 47letého muže;
- v lednu letošního roku otřásla Spišskou Starou Vsí na Slovensku další vražda – bývalý student zavraždil na místním gymnáziu zástupkyni ředitelky a 18letou studentku.
A takto bychom mohli pokračovat…
Kde se v mladých bere touha po zabíjení
Takové případy mnou vždy otřesou a kladu si otázku, kde se v těchto lidech – dají-li se lidmi vůbec nazvat – bere ta touha někoho zabít. Netvrdím, že se to v minulosti nedělo také, ale v posledních letech je těch nešťastných rodin, kterým zničí život někdo pomstychtivý z řad mladistvých, opravdu hodně.
I v případě dnešní vraždy v Hradci Králové jsem se zamyslela nad tím, proč tomu tak je. Dle mého názoru je chyba v dnešní době, v absolutní volnosti a výchově dětí. Nenávist a zloba jsou dnes ve společnosti naprosto běžné a málokdo se nad nimi pozastavuje, sprostota, vydírání či šikana jsou ve filmech, seriálech a dalších televizních inscenacích naprosto běžné – čím sprostší, tím lepší. Střílečky a další brutální počítačové hry – na těch děti vyrůstají. Stejně jako vyrůstají s tabletem či mobilem v ruce, namísto reálného světa žijí ve světě sociálních sítí a touží po dokonalosti stejné, jakou na nich prezentují ostatní. Komunikace nejen mezi mladistvými, ale i v rodinách, je často na bodu mrazu. Rodiče dělají vše pro to, aby uživili rodiny a dopřáli svým potomkům to nejlepší, a to i na úkor trávení času s nimi. Protože pokud jejich dítě nebude mít nejnovější iPhone, nepřijde do školy v nejmodernějším outfitu a nebude splňovat „normy“, nezapadne do kolektivu mezi spolužáky a nebude in.
Zlaté staré časy
Vím, že se mnou teď mnozí nebudou souhlasit a snese se na mou hlavu asi spousta negativ, ale i tak si myslím, že dřív bylo v tomto směru líp. Měli jsme povinnosti, museli jsme pracovat doma i na zahradě či na poli, starali jsme se o domácí zvířata. Volného času nebylo moc, a ten, který byl, jsme trávili s kamarády venku. Dělali se blbosti, kolikrát zůstával rozum stát, že se nikomu nic nestalo, ale měli jsme respekt vůči dospělým. Neměli jsme počítače, neměli jsme mobily, přesto jsme vždy trefili domů, byli včas na večeři, věděli jsme, co se po nás žádá. Dokonce jsme věděli, jaké máme úkoly, aniž by nám to učitel posílal mailem nebo zapisoval do elektronického systému.
Do školy jsme chodili pěšky nebo jezdili autobusem, o tom, že by nás rodiče dovezli až před školu, nebo že bychom snad měli vlastní auto, jsme si mohli nechat leda zdát. Na televizi jsme koukali maximálně v neděli na pohádky, občas na nějaký večerní film – ale rodiče si vždy vybírali, na co se smíme dívat.
Byli jsme vychováváni jinak, možná jsme neměli úplně ideální dětství, ale měli jsme kamarády, měli jsme se rádi a měli spoustu společných zážitků. Byli jsme vedeni k povinnostem, k respektu, k lásce a péči o nejbližší. To dnes chybí.
Je mi vlastně dětí a mladistvých svým způsobem líto. Mají vše, na co si vzpomenout, a přitom kromě materiálna nemají nic. Jsou samozřejmě výjimky, ale je jich málo. A pak to možná dopadá tak, jak to dopadá. Z nudy, touhy mít ještě víc, nebo po vzoru nějakého idola jdou vraždit… Smutná doba. A bojím se, kam až to vše povede…
Zdroje: novinky.cz, dále dle textu
