Článek
Když jsem byl malý a prošel několika operacemi zraku, abych vůbec nějak viděl, bylo mi řečeno, že jako tupozraký budu trpět ztrátou prostorové orientace, ale že si na to zvyknu. Bylo mi doporučeno, abych se nevěnoval sportům, nepořizoval si řidičský průkaz a nedělal práci, která by zbytečně namáhala oči. Jako malému mi bylo řečeno, že sice mám částečnou tupozrakost, ale že na druhé oko budu vidět hodně špatně a že moje silné brýle mě budou hendikepovat. A přesně tak to i bylo.
Byl jsem dětem pro smích
Silné brýle alias popelníky my, starší, dobře známe. A v době komunismu nebyly lehké plastové brýle, jak je známe dnes, ale poctivý těžký materiál, který vám opravdu dělal jamky na nose a za ušima. Dnes už tento pojem nikdo nezná, ale když o tom občas přednáším v rámci projektu „Den pro školu“, děti se tomu smějí a učitelé mi dávají za pravdu a vyprávějí dětem dál, jaká to byla zvláštní doba.
Na mé škole, když jsem byl malý, mi prostě jinak než „brejloune“ neříkali. Tím, že jsem se zrakem bojoval, jsem při hraní míčových her nikdy neviděl, jak je míč daleko, takže vybíjená byla pro mě peklo. Vždycky jsem míč nechytil, nevěděl jsem nikdy, kdy letí, kdy mohu dát ruce, abych ho odrazil nebo chytil. Nikdy mi to nevyšlo a bum, do hlavy.
Dlouhou dobu jsem měl omluvenku na míčové hry. Ani fotbal jsem nikdy nehrál, nikdy jsem do míče včas nekopl a vždy šla noha jinam. Některé sporty se daly hrát, když jsem hrál na jistotu. Mým snem jako malého bylo řídit kamión, hrát volejbal, zahrát si fotbal a zažít ten pocit, když vás někdo poplácá po ramenou a řekne: „Hej, jsi borec.“ Byly to jen sny malého chlapce, kterému se ve škole smáli nebo ho různě šikanovali.
Jezdil jsem i k dětskému psychologovi. Byl jsem hodně uzavřené dítě a byl jsem raději sám, než abych byl s někým. Stejně se mi smáli, tak co… Každou chvíli jsem slyšel větu: „Nikdy z tebe nic nebude, nic nedokážeš a nikdy si nikoho nenajdeš.“ A já tomu věřil a pravda je, že jsem hodně probrečel. Říkal jsem si, jak mám vidět svět, když ho nevnímám.
Když jsem třeba chtěl něco ukázat na tabuli, držel jsem pravítko a čekal, až s ním tzv. dopadnu na tabuli. Nikdy jsem nevěděl, jak je ode mě daleko. Centimetry a metry – nooo. Věděl jsem, jak fungují, ale nevěděl jsem, jak je určit v prostoru. Když jsem se třeba šel napít, musel jsem se dívat na skleničku, jinak jsem se automaticky polil tím, co v ní bylo, a hned jsem byl terčem posměchu. Když jsem šel po schodech, musel jsem se dívat na schody, jinak jsem o ně věčně zakopával… Nebo i spadl ze schodů. Je to zvláštní svět, víte, že kolem vás je vzduch, ale když na něco sáhnete, víte, že je to v prostoru, ale kde přesně? Vše jsem viděl, jako když se díváte na fotografii.
Začal jsem fotit a tím jsem našel cestu
Bavilo mě fotit. Otcovi jsem bez dovolení, ale i s dovolením, vzal fotoaparát a koupil si film, abych mohl jít fotit. Bavila mě hloubka ostrosti. Byl jsem fascinován tím, jak je něco v popředí ostré a v pozadí rozmazané. A jak krásně se stín zabarvuje, když jsou věci blízko a daleko. A právě v ten den mě napadlo, jak lépe pochopit prostor.
Jako malý jsem byl uzavřený, a protože mě hodně lidí podceňovalo, slepě jsem věřil, že jsem hloupý. Můj objev jsem bral jako revoluci. I když jsem lidem v okolí říkal, že rozumím, jak chápat prostor, slyšel jsem pouze smích. Ale jak jsem to pochopil? Jednoduše – každý objekt má svůj stín. Stín se lomí a má také svoji barvu. Čím blíže je objekt ke zdi, tím je stín tmavší. Čím je objekt dál, tím je stín světlejší a rozptýlenější. Když je objekt blíže, hrana stínu je výraznější. Pomocí stínů jsem se učil, jak jsou věci vzdálené…
Na zem jsem položil metr a na druhý konec umístil desku papíru. Postupně jsem posouval různé předměty – autíčka, knihy, tužky. Tím jsem se učil vnímat prostor pomocí stínů. Poté jsem si lehl na zem a zkoušel pozorovat, jak se věci jeví při různém zaostření. Učil jsem se vnímat prostor podle sebe. Paní doktorka mi radila, než odešla do důchodu, abych cvičil každý den. Ta jediná osoba brala můj pokus jako dobrý krok a řekla mi: „Zakryj si to zdravé oko a zkoušej to i s tím nemocným – jednou uvidíš…“
Čas je neúprosný
Jak čas plynul, neustále jsem trénoval a zdokonaloval se ve vnímání prostoru. Na střední škole jsem si řekl, že budu hrát fotbal a zkusím i volejbal. Při fotbale jsem několikrát přišel o brýle, ale uměl jsem včas kopnout, dát branku, přihrát – a hlavně mi bylo řečeno: „Na to, že hovno vidíš, jsi docela dobrý.“ Hrál jsem bez brýlí. I volejbal mi šel, odpálil jsem míč z rukou a přihrál. To byla pro mě výhra – nevzdal jsem se a dokázal jsem to. Ale chtěl jsem přeci řídit auto a mít dobrou práci. Moje nová doktorka nebyla nadšená, že jsem svůj zrak zatížil jako grafik. Ale díky tomu, že jsem se v dětství učil vnímat prostor, jsem si vybudoval fantazii a tu jsem zdokonaloval každý den.
Když přišel učitel se zadáním úkolu a mluvil o zakázce, já ji namaloval na papír. Díky představivosti jsem dokázal ztvárnit jeho myšlenku a poté celý návrh vytvořil v počítači. Učitelé ocenili mou schopnost poradit si, což mi pomohlo i v životě. Dnes pracuji jako kreativní grafik s 23letou praxí v oboru. Kromě grafiky mě baví také fotografování. Postupem času jsem se specializoval na svatební a portrétní fotografii. Měl jsem možnost setkat se s lidmi, kteří jsou poměrně známí – jako grafik pro redakci časopisu Koktejl jsem měl příležitost pracovat s celebritami. Jako fotograf jsem navštívil místa, kam běžný člověk nemá přístup, a setkal jsem se s herci, zpěváky, cestovateli a spisovateli. Život mě obohatil o mnoho zkušeností.
Když přišel rok 2016, rozhodl jsem se požádat doktorku o řidičský průkaz. Bohužel mi ho nechtěla podepsat. Její výraz v očích naznačoval, že autoškolu nedokončím. Dokonce si představovala, že bych se mohl zázrakem vybourat, protože nemám přesnou představu o prostoru a vzdálenostech mezi objekty. Přestože nevěděla, co přesně mě čeká, už jsem byl na její černé listině. Dnes je to už 8 let, co řídím bez nehod. Nikdy jsem nikoho nenaboural a vždy jsem řádně zaparkoval. Je mi jedno, jestli parkuji vpředu, vzadu nebo za sebou. Během autoškoly mě instruktor mile překvapil tím, jak dobře řídím podle pokynů. Hned první den mi řekl: „Ty už jsi řídil?“ Odpověděl jsem: „Ne, až dnes.“ I přes jeho pochyby jsem úspěšně složil zkoušky. Jako fotograf se dostávám na neobvyklá místa, často špatně přístupná, a často musím couvat celou cestu. A to neřídím malé auto – čím delší, tím lépe. Dokonce jsem si vyzkoušel řídit i malý nákladní vůz a zaparkovat ho do boxu.
Jak je tomu dnes?
Je mi už 41 let a to, co jsem se naučil jako malý, stále používám. Ti, kdo mě znají osobně, si všímají, že některé věci v životě dělám jinak, protože se tím ujišťuji. Zde je pár příkladů – zkuste se zamyslet, jestli je děláte vědomě nebo nevědomky. Když jdu ze schodů, musím se dívat na schodiště, abych věděl, kam dávat nohy. Když se nedívám, zakopnu. Stejně tak při vstupu na schody se dívám na ně, abych věděl, o kolik zvednout nohu. Pokud to neučiním, mohu se potýkat s problémy. Při pití nápojů se vždy dívám na skleničku od té doby, co ji uchopím do ruky až po náklon, kdy se napiji. Když to neudělám, může se mi sklenice vymknout z ruky nebo se poleji. Dalším příkladem je chůze v davu – nikdy se nedívám do davu, ale na nohy. Podle toho poznám, jak jsou lidé blízko sebe. Dobré, co?
Takže dnes už hodně z toho dělám automaticky. Napsal jsem jen tři příklady, ale je toho daleko více – to by byl článek ještě delší. Prostor se dá naučit a dnes nad tím mávnu rukou. Jako malý kluk jsem objevil, jak se v prostoru neztratit. Když se ohlédnu za svým životem, nejenže jsem se naučil žít v prostoru, ale jako grafik a fotograf jsem dokázal mnoho věcí. Měl jsem několik výstav po celé České republice a potkal řadu známých osobností. Našel jsem si ženu a můj partnerský život byl docela pestrý. Teď mám ještě jednu výzvu – zkusit řídit kamion a vyzkoušet si slaňování nebo lezení po skále.
Děkuji za přečtení článku a pokud i vy máte se ztrátou prostorové orientace zkušenosti, napište mi do komentářů, jak funguje u vás. A třeba bych mohl napsat pokračování a uvést další příklady.
