Měl svůj sen, tak si ho šel splnit

Pracuji jako kouč a mentor a často slyším od svých klientů věty jako: „Mám sen, ale nemám na něj peníze, nemám vůli, víru anebo to prostě nejde.“ Určitě známe příběh Stevea Jobse, který v garáži stavěl první počítač. Společně se Stevem Wozniakem věděli, že nemají dostatek zdrojů na to, aby se stali velkou společností. Neměli téměř nic na začátek, a přesto je dnes Apple obrovskou firmou. Mohl bych uvést další příklady i z českého prostředí. Na základní škole nám učitelé vždy říkali: „Máte sen, tak si ho splňte.“ Jiní zase zdůrazňovali, že máme sen, ale nejdříve musíme studovat a pracovat, a pak si ho můžeme splnit. Anebo někdo říká: „Mějte reálné sny.“ Ale co jsou vlastně reálné sny?

Mezititulek mluví za vše, když máš sen a nejsou peníze, zdá se to nemožné. Ale jde to. Narodil jsem se do chudé rodiny. Neměli jsme to špatně, ale nebyli jsme tak bohatí, abych si mohl dovolit jít na vysokou školu nebo mít doma super počítač nebo foťák. Můj sen byl vystudovat buď medicínu, nebo nějaký kreativní obor. Bavilo mě malování, modelařina, fotografování a občas i programování. Můj táta podnikal, měl tiskárnu. Vyráběl noviny, vizitky, katalogy a podobně. Byl jsem fascinován tím, jak pracují tiskové stroje. Táta vydával časopis pro začínající programátory. Říkali mu „Apíčko“. Když se časopis tiskl, večer jsme ho ručně skládali, lepili a balili. Na poličce jsem obdivoval tátův foťák. Barevný film byl drahý a já jedinou brigádu, kterou jsem měl, bylo vracení papíru anebo sběr vratných lahví. Tak jsem si kupoval alespoň černobílý film nebo když byl v akční nabídce diafilm. Potají jsem si vždy půjčil foťák i  za cenu toho, že to bude stát za výprask.

Jenže fotografická škola nebyla široko daleko a dojíždět každý den do školy nebo na ubytovnu nebylo možné. Tak jsem si vybral nejbližší školu, a to bylo polygrafické učiliště v Rumburku. Obor „reprodukční grafik“. Je pravda, že jsem v té době byl velký snílek, ale za to jsem měl cit pro práci a kreativitu. Na praxi jsem byl premiantem a ve škole lehce na zabití. Učení a čtení knih mě nebavilo, raději jsem něco tvořil. Postupem času jsem si uvědomil, že k tomu je ta škola také potřebná. Na škole jsem se začal věnovat psaní článků. Hodně jsem psal do našich novin na vesnici. Byly to reportáže o cestování, nebo když jsem byl členem jednoho přírodovědného kroužku, tak jsem psal reportáže i o nich. Začal jsem se také více věnovat focení, a tak některé články vyšly i tam.

Když jsem v 19 letech opouštěl školu, byl jsem plný ideálů, že svět o mě ještě uslyší. Začal jsem pracovat v jedné farmaceutické tiskárně, kde jsem za ten čas nabral hodně zkušeností. Po třech letech jsem odešel do Děčína do malé tiskárny. Fotografování jsem posunul o další krok a vydal jsem svůj první kalendář. Sice jen pro malou skupinku lidí v kancelářích, ale byl to docela úspěch. A tak jsem si, když jsem se po třech letech vrátil z jednoho nepovedeného vztahu domů, koupil první zrcadlovku. Jezdil jsem na fotografické workshopy a s jedním kolegou jsme hodně fotili v Národním parku České Švýcarsko. Několik fotografií jsem dostal i na své první výstavy. Začal jsem tak více prezentovat svoji obec. To byla éra výstav krajinářské fotografie, a dokonce jsem se ve svých začátcích dostal až do Prahy.

Když se mi naskytla životní šance pracovat jako grafik pro cestovatelský magazín Koktejl, díky kterému jsem mohl uskutečnit svoji první výstavu a v každém čísle jsem uváděl tipy, kde budu, sen se stal skutečností a nevěděl jsem, kam to povede dál. Od focení krajiny a psaní článků až po práci grafika jsem později začal podnikat. Fotil jsem i v Ústí nad Labem na různých akcích, začal jsem fotit portréty, akty a svatby. Pracoval jsem pro firmu, kde pracovala i moje budoucí manželka, a také pro jejich firmu. Měl jsem hodně příležitostí.

Od 19 let svého rozjezdu kariéry fotografa a grafika jsem svůj vrchol završil focením akcí celebrit. Dostal se na zajímavá místa, kam mohli jen velcí cestovatelé a spisovatelé. Pro mě osobně bylo asi největším setkáním se spisovatelem Josefem Formánkem, který mě v životě i u malých slov a rad posunul v myšlení tak, abych se dostal, jak říká Dušek ve Čtyřech dohodách, tam někam nejvýš, někam to dotáhnout. A dotáhl jsem to. Cesta byla dlouhá a trvalo mi to přes životní úskalí dlouho, ale ani jednou jsem to nevzdal. A jak dlouho to trvalo? V té době mi bylo 36 let. Cesta za svým snem trvala 17 let.

Když jsem měl možnost dostat do ruky knihu od Napoleona Hilla, Myšlenky k bohatství, tak jsem si ověřil i to, že když máte sen, není důležité, kdy dojdete do cíle, ale je důležité, jaká je ta cesta. Není to o tom, že to dostanete hned. Krásným prožitkem je tedy ta cesta, postupně se vám vše daří, ale i nedaří. Moje cesta byla dlouhá, protože i můj život mi občas házel klacky pod nohy. Nejdříve život s manipulátorkou. Pak jsem se musel z toho vztahu doslova vyléčit z depresí a když se naskytla naděje, opět jsem pokračoval dál. I když vás v životě cokoliv dostane na kolena, je nejlepší nepřestat. I když zrovna je chvíle, kdy se vám nedaří, nezoufejte. Jak už je psáno v knize „Tajemství“, je důležité sen dál prožívat, protože vesmír najde tu situaci nebo ten okamžik, kdy to přijde.

Ani jednou jsem nepochyboval, i v době, kdy jsem se rozváděl a přišel téměř o všechno. Moje cesta pokračovala až do dnešního dne. Existuje mnoho knih a filmů, které samy o sobě vyprávějí o životních situacích. Například film „Pokojný bojovník“, kde se mladý sportovec po nehodě na motorce, kdy mu lékaři řekli, že už nikdy nebude sportovat, rozhodl, že bude. I moje oční lékařka mi sdělila, že moje práce jako grafika a fotografa není doporučena, protože jsem tupozraký a budu namáhat své levé oko, protože na pravé vidím jen částečně. K tomu mi bylo řečeno, že nikdy nebudu moci řídit automobil kvůli ztrátě prostorové orientace. Nedokážu odhadnout, jak jsou věci daleko a nikdy nemohu sednout za volant, protože nebudu vědět, kdy točit volantem, aby auto zatočilo správně.

Přesto mám řidičský průkaz již osm let a řídím bez nehod, řídil jsem dokonce i malý náklaďák. Jezdím dlouhé vzdálenosti autem a jako svatební fotograf parkuji na obtížných místech, kde je občas nedostatek místa. A to vše při použití velkého auta.

Jak už jsem psal, existuje mnoho knih, které vám poradí, jak dosáhnout úspěchu, a obsahují mnoho návodů. Jedinou radu, kterou dávám svým studentům a klientům, je jednoduchá: zaměřte se na své sny. Když máte svůj sen nebo více snů, napište si je a umístěte je na viditelné místo. Představujte si, že už tyto sny žijete. Piště vždy sen v přítomném okamžiku jako, že už ten sen máte. Například, pokud si přejete mít auto, napište: „Mám krásné modré auto značky…“. Pokud máte více snů, vytvořte si nástěnku snů, kde si můžete představit vše, co chcete – od partnera až po dům. Každý den, když se na nástěnku podíváte, vnímejte, že už to máte. Před spaním si představujte, jak jedete tím autem nebo trávíte dovolenou s tou osobou. To, na co myslíme, se plní. Nezáleží na penězích nebo známých. Osobně jsem začal podnikat, i když byly dluhy a byl covid. Mám stále sen a stále jdu za ním.

Takže pokud máte sen, běžte za ním! Pokud chcete, podělte se o svůj sen v komentářích a můžeme se o něm pobavit.