Článek
S bráchou pocházíme z docela dobře situované rodiny. Tedy na tehdejší socialistické poměry. Maminka učitelka a tatínek náměstek na šachtě. S nadsázkou se dá říci, že máme tak nějak, co si přejeme. Maminka je schopná sehnat i bony do Tuzexu od Brejlovky. To byla taková paní, která měla nějaké ty techtle mechtle s Jugošema, co stavěli Petrochemii v Záluží. I v hračkárně má maminka známou vedoucí Marcelku. Tak máme i nějakou tu podpultovou hračku.
Povánoční poměřování
Kdo měl v té době hračku japonské výroby, to byl největší geroj ve třídě. Když se scházíme po vánočních prázdninách, začíná trumfování, kdo dostal tu nejlepší hračku. Žampaška dostala panenku mrkačku z NDR, Gajgrová chodícího čokla z Tuzexu a já jsem dostal lunární vozítko japonské výroby. Domnívá se, že to je nepřekonatelný trumf. Ale žák Pečený vytáhl z kapsy něco, co do té doby nikdo ještě neviděl. Malou, gumovou kuličku duhové barvy.
„Jirko, co to je?“ byla okamžitě naše otázka. „To mám od strejdy z Paříže a jmenuje se to hopík,“ říkal Jirka. No opravdu. Kulička skáče jak na péro. A kde se to u nás dá sehnat? Vždyť to ani v Tuzexu nemají…
Kde bony nestačí, pomůže hadice
Ta věc se mi tak líbila, že jsem si řekl, že alespoň nějakou napodobeninu musím sehnat. Při večerním čištění zubů a pohledu na pračku mám geniální nápad. Na konci vypouštěcí hadice je gumový uzávěr - kulička. V nestřeženém okamžiku, kdy rodičové sedí u večerní kávy, odříznu gumovou kuličku a nahradím ji špuntem od Pražského výběru. Ne, nemyslím tu kapelu, ale víno, které se v naší domácnosti s oblibou konzumovalo.
Druhý den si ve škole připadám jak mistr světa. Mám také hopíka. Sice je modro-šedý a ne duhový, ale mám ho! Když se kluci ptali, kde jsem to vzal, odpověď zněla: „Uřízl jsem to mámě z hadice u pračky.“ „Tak to budeš mít, vole, asi prů..“, zhodnotili můj nápad spolužáci. „A proč?“ „Protože vytopíte sousedy,“ vysvětlovali.
No, nemyslím si, dal jsem tam přece korkáč od vína. To bude v pohodě.
„Vážená, teče nám voda do kuchyně!“
A přišel večer. Tatínek odešel na schůzi uličního výboru KSČ a maminka nás ukládala. Večerníček, pohádka a zvonec. Ne, pohádky není konec, naopak začal večerní dramaťák. To zvonila Hůrková z bytu pod námi. „Vážená, teče nám voda do kuchyně,“ hlásila sousedka. Maminka netušila, co se děje, ale při pohledu na pračku, respektive na hadici, na jejímž konci trčely pouze dvě gumové tyčinky bez kuličky, bylo jasné, kolik uhodilo. Kluci měli pravdu. Špunt od Pražského výběru nevydržel tlak vody a pohroma byla na světě.
Následovala nevyhnutelná otázka: „Kterej zmetek nedobrej to udělal?“ Přiznávám se. Tak ještě na dobrou noc dostanu vejřez. Tatínek musel koupit novou hadici a já jsem získal krom jelit na zadnici od pantofle definitivně získal i hopíka. Tu modro-šedou kuličku jsem tenkrát zatloukl se slovy „asi se někam zakutálel“.
Hopíka jsem uchovával ještě řadu let do doby, než se naše rodina přestěhovala do okálu. Však na něj také byly krátké veškeré podpultové kontakty, Tuzex i bony.
----
první díl ze série článků napsaných na základě vzpomínek mého otce důchodce
