Trump chce tisíce orbitálních zbraní ve vesmíru. Fyzice a financím navzdory

V tomto článku bych si s vámi rád podrobně prošel téma týkající se orbitálních zbraní ve vesmíru a americkém obranném programu.

Politická situace ve Washingtonu se totiž hodně změní a spolu s ní také podmínky, za kterých bude Pentagon schopen podobné projekty financovat a rozvíjet. Dva z nejvýraznějších republikánských zastánců Zlaté Kopule, navíc opouštějí Kongres, zatímco Demokraté se připravují převzít kontrolu nad důležitými legislativními a rozpočtovými procesy.

Budoucnost projektu tedy tvrdě narazí na realitu technologických možností a finančních prostředků. Politika v tomto ohledu tedy začne hrát opravdu velmi významnou roli, významnější než kdykoliv před tím, a ta zřejmě ve finále rozhodne o tom, jakou podobu bude mít americká protiraketová obrana v příštím desetiletí. Zatímco některé části Golden Domu mají mezi republikány i demokraty poměrně širokou podporu, jiné vyvolávají pochybnosti nejen kvůli gigantickým nákladům, ale také kvůli technické proveditelnosti a možným dopadům na mezinárodní bezpečnost.

Typický příklad, který si můžeme hned zde na začátku uvést a o kterém jsme se mohli dočíst několik měsíců nazpátek, je rozmístění orbitálních zbraní, konkrétně vesmírných interceptorů, jež jsou podle všeho schopné ničit nepřátelské balistické střely přímo z oběžné dráhy. Právě tato technologie představuje jednu z nejambicióznějších, ale zároveň nejproblematičtějších částí celého projektu Golden Dome. V posledních měsících navíc začali představitelé americké armády naznačovat, že by Pentagon mohl přehodnotit některé původní požadavky prezidenta Trumpa, zejména schopnost ničit nepřátelské rakety již krátce po jejich odpálení, během aktivní neboli boost fáze letu.

Trump tento projekt oznámil v lednu 2025, krátce po návratu do Bílého domu. Měl za cíl vytvořit vícevrstvý systém ochrany amerického území před širokým spektrem raketových a dalších vzdušných hrozeb.

Projekt je od začátku prezentován jako nová strategická iniciativa, a to navzdory skutečnosti, že značná část technologií, které do něj mají být začleněny, existovala již dávno před jeho oficiálním vznikem. Některé systémy byly dokonce v provozu, jiné se nacházely ve fázi vývoje nebo testování. Trumpův exekutivní příkaz tak především vytvořil zastřešující program, jehož úkolem bylo sjednotit dosavadní aktivity Pentagonu, urychlit vývoj těchto technologií a propojit jednotlivé prvky do jednoho komplexního obranného systému.

Základní myšlenka byla taková, že mělo dojít k vybudování několik vzájemně propojených vrstev protivzdušné a protiraketové obrany. Ty mají zahrnovat pozemní radary, kosmické sledovací družice, pozemní protiraketové střely i právě ony orbitální interceptory rozmístěné na oběžné dráze Země. Systém má podle všeho umět včas zareagovat nejen na tradiční mezikontinentální balistické rakety, ale také na modernější hrozby, mezi které patří hypersonické zbraně, střely s plochou dráhou letu a bezpilotní prostředky.

Něco takového je poměrně těžce představitelné hned z několika důvodů, které v tomto článku chci podrobně rozebrat. Čas od času k tomu přidám i svůj subjektivní komentář řádně označený citací.

Rozsah celého tohoto projektu znamená, že jeho realizace bude vyžadovat dlouhodobou - nepřetržitou politickou i finanční podporu. A ta dost možná nebude.

Změny v Kongresu jsou v tomto ohledu obzvlášť významné a naznačují nám budoucí průběh. Několik republikánských zákonodárců, kteří patřili mezi nejvýraznější podporovatele Golden Domu, se rozhodlo znovu nekandidovat nebo neuspělo ve volbách v roce 2026. Mezi odcházejícími jsou také spolupředseda parlamentní skupiny Golden Dome Jeff Crank a Scott DesJarlais, který mimo jiné dlouho vedl podvýbor Sněmovny reprezentantů, kde byl odpovědný za oblast strategických sil.

Oba politici patřili k nejvýraznějším zastáncům projektu a jejich odchod zcela jistě oslabí jeho dosavadní politické zázemí.

Změny se přitom dotýkají rovněž demokratické strany. Kongres opouští například i Scott Moulton, dosavadní nejvýše postavený demokratický člen příslušného podvýboru pro strategické síly. Jeho místo by mohl převzít John Garamendi z Kalifornie, který by se v novém složení Kongresu mohl stát předsedou tohoto podvýboru.

Garamendi přitom patří mezi výrazné kritiky Zlaté Kopule. Již dříve tento projekt označil za mimořádně rozsáhlý, extrémně nákladný a ve výsledku nedostatečný obranný systém. Jeho případné předsednictví tak znamená výrazně kritičtější přístup k dalšímu financování.

Podle Johna Plumba, odborníka, který během Bidenovy administrativy dohlížel na oblast vojenské kosmické politiky, je navíc samotné označení „Golden Dome“ již natolik politicky zatížené, že může dosti komplikovat věcnou debatu o budoucnosti americké protiraketové obrany.

Problém je ale hlavně v tom, že se z původně vojenského a technologického programu stal politický symbol vyloženě Trumpovy administrativy a Donalda Trumpa samotného. Jakmile se nějaký (jakýkoliv) bezpečnostní projekt spojí s konkrétní politickou značkou, může se jeho hodnocení začít odvíjet spíše od stranických preferencí než od skutečných vojenských potřeb.

Politizace projektu byla patrná již při schvalování jeho prvního významného finančního balíku. Přibližně 24 miliard dolarů bylo vyčleněno v rámci rozsáhlého legislativního balíčku prezidenta Trumpa, označovaného jako One Big Beautiful Bill.

Tento způsob financování byl docela neobvyklý. Standardní rozpočtový proces v Kongresu obvykle zahrnuje spolupráci obou politických stran a podrobné projednávání jednotlivých výdajových priorit. V případě Golden Domu však administrativa využila zvláštní legislativní postup známý pod názvem rozpočtové smíření.

Podobný mechanismus umožňuje za určitých podmínek schvalovat rozpočtová opatření jednodušším způsobem, jinými slovy obejít vyžadovanou podporu části opozičních senátorů. V praxi tak první významná finanční injekce pro Zlatou Kopuli prošla Kongresem jako součást stranicky vyhraněného legislativního balíku.

Některým republikánům se tento postup vůbec nezamlouval. Kupříkladu takový senátor Mike Rounds z Jižní Dakoty během zářijového slyšení upozornil, že financování tak strategicky důležitého obranného projektu mělo být schvalováno na základě širší politické shody. Podle něj nebylo nutné spojovat Golden Dome s kontroverzním rozpočtovým balíkem, který prosazovala výhradně republikánská většina.

Jeho kritika je význačná také proto, že jasně ukazuje, že pochybnosti o způsobu financování nepocházejí pouze z demokratického tábora. Ani některým republikánům se to nelíbí.

Republikánští zákonodárci ostatně odmítli taktéž další pokus Trumpovy administrativy navýšit vojenský rozpočet prostřednictvím podobného mechanismu. Bílý dům chtěl dodatečných 350 miliard dolarů, které měly mimo jiné podpořit Golden Dome. Tento návrh však v Kongresu ztroskotal.

A z toho vyvstává jeden ze zásadních problémů celého projektu. Potřebuje dlouhodobé a mimořádně vysoké investice, ale jeho financování se zatím nepodařilo stabilně začlenit do běžného rozpočtového procesu.

Trumpova administrativa odhaduje, že realizace projektu bude během následujících deseti let stát přibližně 185 miliard dolarů. Tato částka je však obtížně ověřitelná, protože Pentagon zveřejnil jen omezené informace o skutečné architektuře systému, jeho jednotlivých součástech a předpokládaných provozních nákladech.

Jiné odhady jsou podstatně vyšší.

Rozpočtový úřad Kongresu dospěl k závěru, že systém odpovídající požadavkům Trumpova exekutivního příkazu by mohl stát přibližně 1,2 bilionu dolarů. Analýza American Enterprise Institute zase pracovala s několika možnými variantami architektury Golden Domu. Jejich cena se pohybovala od přibližně čtvrt bilionu dolarů u jednodušší varianty bez oněch orbitálních interceptorů až po 3,6 bilionu dolarů u nejambicióznějšího řešení.

Rozdíl mezi oficiálním odhadem Pentagonu a nezávislými analýzami je tedy obrovský.

Vojenské vedení tyto vysoké částky kritizuje s argumentem, že v analýzách nezohledňují předpokládané snížení nákladů na vynášení nákladu do vesmíru, masovou výrobu družic a využití nových komerčních technologií. Podle všeho má soukromý kosmický sektor vybudovat rozsáhlou družicovou infrastrukturu podstatně levněji, než by tomu bylo při využití tradičních vojenských dodavatelů.

Největší součástí projektu jsou orbitální zařízení, které nesou název Space-Based Interceptors (SBI), čili protiraketové interceptory umístěné na oběžné dráze Země. Jejich úkolem má být zejména nepřetržité sledování potenciální raketové hrozby a v případě útoku zasáhnout proti nepřátelským střelám ještě během jejich letu.

Vojenské plánování počítá přinejmenším se stovkami těchto zařízení, přičemž v případě plně rozvinutého systému by jejich počet mohl dosahovat až několika tisíc.

Tahle myšlenka však není nijak originální a je třeba jasně říci, že nepřišla na světlo světa s Trumpovou administrativou. Podobné koncepce se objevovaly již v osmdesátých letech minulého století, kdy prezident Ronald Reagan prosazoval Strategickou obrannou iniciativu známou také pod přezdívkou Star Wars - Hvězdné války.

Tehdejší iniciativa měla vytvořit rozsáhlý obranný systém schopný chránit Spojené státy před sovětskými balistickými raketami. Součástí původních úvah byly rovněž tyto zbraně umístěné ve vesmíru, které by dokázaly zničit nepřátelské střely ještě před dosažením jejich cíle.

Technologické a ekonomické podmínky však byly natolik nepříznivé, že se původní vize nikdy nepodařilo realizovat v zamýšleném rozsahu.

Zlatá Kopule se k některým z těchto představ svým způsobem vrací, tentokrát ovšem s využitím modernějších senzorů, pokročilejších raketových technologií, přesnější navigace a výrazně lacinějšího přístupu do vesmíru.

Ovšem tím se nijak nemění skutečnost, že by realizace podobného systému byla jednoduchá a dlouhodobě udržitelná.

Senátor Mark Kelly z Arizony, bývalý vojenský pilot amerického námořnictva a astronaut NASA, upozornil již během kongresového slyšení, že zejména vesmírná vrstva interceptorů představuje nejproblematičtější část Golden Domu.

I podle Kellyho existují zásadní pochybnosti o její ceně, technické proveditelnosti a dlouhodobé spolehlivosti. Varoval, že Spojené státy mohou investovat více než bilion dolarů do systému, který nakonec nebude fungovat v požadovaném rozsahu a nepřinese odpovídající zvýšení bezpečnosti.

Jeho kritika se opírá především o skutečnost, že obrana proti balistickým raketám není pouze otázka schopnosti zasáhnout pohybující se objekt. Jde o mimořádně komplexní technický problém, který zahrnuje včasnou detekci, přesné sledování, identifikaci cíle, výpočet trajektorie a následné navedení interceptoru. A každá z těchto fází musí fungovat s extrémní, nebál bych se říci dokonalou přesností (přestože nic nebude úplně doslovně dokonalé a stoprocentní 💯).

Vesmírný interceptor navíc musí být schopen operovat v náročných podmínkách kosmického prostředí, reagovat na velmi rychle se pohybující cíle a disponovat dostatečným množstvím energie i manévrovací schopností. Jestliže má být takovýto systém opravdu účinný proti rozsáhlému raketovému útoku, musí být zároveň dostatečně početný a dostupný v různých částech oběžné dráhy.

To vše vytváří obrovské nároky na výrobu, logistiku, údržbu a opět financování.

Kritika Golden Domu se však neomezuje pouze na technické a finanční otázky. Část odborníků upozorňuje také na možné geopolitické důsledky jeho realizace.

Jedním takovým hlavním rizikem je vznik nové zbrojní soutěže mezi Spojenými státy a dalšími jadernými supervelmocemi; Ruskem a Čínou.

Pokud by totiž Spojené státy vybudovaly rozsáhlý systém schopný zachytit významnou část nepřátelských balistických raket, ostatní státy by nepochybně vyhlásily na poplach a začaly by rozšiřovat své jaderné arzenály, vyvíjet nové typy nosičů nebo hledat způsoby, jak takový obranný systém obejít.

Frank Kendall, který za Bidenovy administrativy zastával funkci ministra letectva, upozornil, že protivník může na podobný obranný systém reagovat jednoduše zvýšením počtu vlastních raket.

Něco takového může být z vojenského hlediska ekonomicky výhodnější: zkrátka vyrábět další útočné prostředky, sázet na početní převahu a méně investovat do technologií, které dokážou překonat obranu protivníka.

Pokud tedy jedna strana výrazně posílí svou protiraketovou obranu, druhá může odpovědět rozšířením útočných kapacit. Takže ve výsledku to nepřinese větší stabilitu a bezpečnost, nýbrž naopak další eskalace strategického soupeření.

Další problém je militarizace vesmíru jako takového (vesmírem se v tomto kontextu samozřejmě rozumí blízké okolí naší planety 😄). Umístění takového počtu zbraní na oběžnou dráhu, jaký si představuje Trumpova administrativa, by představovalo významný posun v dosavadním přístupu k využívání kosmického prostoru. Diskuse o vesmírných zbraních přitom provázejí americkou obrannou politiku již několik desetiletí. V poslední době se však hranice mezi tradičním využíváním družic pro průzkum & komunikaci a jejich přímým vojenským nasazením začíná postupně stírat.

Současný ministr letectva Troy Meink například v září veřejně potvrdil, že americké Vesmírné síly již dávno disponují zbraněmi umístěnými na oběžné dráze, přičemž tyto zbraně jsou aktivní a plně funkční. Šlo o významné přiznání, protože podobné informace byly dosud předmětem přísného utajení.

Zároveň však musíme rozlišovat mezi jednotlivými prvky Golden Domu. Ne všechny představují nové nebo dosud neexistující technologie.

Třeba takové satelity a radary určené k detekci a sledování raketových útoků jsou již dnes součástí americké obranné infrastruktury, případně byly ve vývoji během předchozích administrativ. Stejně tak pozemní protiraketové interceptory nejsou žádnou novinkou. USA je využívají již několik desetiletí k obraně proti mezikontinentálním balistickým raketám.

Za vlády Joea Bidena navíc Agentura pro protiraketovou obranu Pentagonu zadala společnosti Lockheed Martin zakázku v hodnotě přibližně 17 miliard dolarů na vývoj nové generace pozemních interceptorů, které mají být schopny reagovat na modernější a sofistikovanější raketové hrozby.

Zlatá Kopule tedy není zcela nový obranný systém vznikající od nuly. Ve značné míře jde o integraci a rozšíření již existujících schopností, ke kterým mají přibýt některé novější technologie.

Finanční situace se začala komplikovat již před plánovaným nástupem nového Kongresu.

Přibližně 24 miliard dolarů schválených v předchozím roce představovalo jednorázovou finanční injekci pro fiskální rok 2026, který skončil 1. října. Jelikož další rozpočtové financování zatím nebylo schváleno, program se dostal do období nejistoty.

Spojené státy v současnosti fungují na základě continuing resolution - rozpočtového provizoria, které umožňuje pokračovat ve vládních výdajích podle předchozího rozpočtu. Ten ovšem s mimořádnými prostředky určenými pro Golden Dome vůbec nepočítal.

Předběžné rozpočtové návrhy Sněmovny reprezentantů a Senátu pro fiskální rok 2027 navíc počítají pouze s částí finančních prostředků, které Pentagon požadoval.

Trumpova administrativa totiž chtěla více než 17 miliard dolarů pro Golden Dome v rámci aktuálního rozpočtového cyklu. Významná část širšího požadavku na dodatečných 350 miliard dolarů pro armádu však měla být opět schválena prostřednictvím samostatného legislativního balíku mimo standardní rozpočtový proces.

Plán narazil na odpor již v republikány ovládaném Kongresu. S nástupem demokratické většiny se jeho prosazení stane ještě méně pravděpodobným.

Demokraté tak získávají významnou možnost ovlivnit, které části projektu budou pokračovat, jaké technologie dostanou přednost a kolik peněz bude skutečně k dispozici.

Neznamená to však automaticky konec americké protiraketové obrany. Mezi odborníky panuje poměrně široká shoda, že potřeba modernizovat obranné schopnosti Spojených států zůstane aktuální bez ohledu na to, která politická strana bude právě u moci.

Zkušenosti z války na Ukrajině i z konfliktů na Blízkém východě jasně ukazují, že současné raketové a bezpilotní technologie se rychle vyvíjejí. Moderní střely a drony dokážou využívat různé trajektorie, měnit směr letu a obcházet některé tradiční obranné prostředky.

Současně se ale ukazuje zásadní ekonomický problém, kdy obrana může být skutečně výrazně dražší než útok.

Pokud například jedna strana vypustí levný bezpilotní prostředek nebo relativně jednoduchou raketu, druhá strana může být nucena použít interceptor, jehož cena je mnohonásobně vyšší. Při rozsáhlém útoku složeném ze stovek nebo tisíců cílů se takový nepoměr stává dlouhodobě neudržitelným.

Přesně proto se v současných vojenských debatách stále častěji objevuje pojem magazine depth, aneb chopnost disponovat dostatečným množstvím obranné munice a prostředků, aby bylo možné čelit opakovaným nebo rozsáhlým útokům, aniž by obrana rychle vyčerpala své zásoby. Nestačí tedy mít několik technologicky mimořádně vyspělých interceptorů. Moderní obranný systém musí být schopen dlouhodobě a ekonomicky efektivně reagovat na velké množství přilétajících hrozeb.

Další významný problém spočívá v původní Trumpově koncepci - konkrétně ve schopnosti ničit nepřátelské balistické rakety během jejich boost fáze, což je moment krátce po odpálení, když raketa nabírá výšku.

Pro pochopení problému si musíme říci, že let balistické rakety se obvykle rozděluje do několika základních etap:

První je aktivní fáze letu, během níž pracují raketové motory a střela získává potřebnou rychlost a výšku. Následuje střední fáze, během které se raketa nebo její bojové hlavice pohybují převážně setrvačností mimo husté vrstvy atmosféry. Poslední je reentry neboli terminální fáze, kdy se hlavice vrací do atmosféry a pokračuje směrem k cíli. Každá z těchto fází představuje jinou příležitost pro obranu.

Zachycení rakety během aktivní fáze má hned několik potenciálních výhod. Střela je v této době obvykle pomalejší než v pozdějších etapách letu, její motory produkují výrazné tepelné záření a její trajektorie bývá relativně předvídatelná. V případě, že se ji podaří zničit dostatečně brzy, může být zároveň zabráněno v uvolnění několika samostatně naváděných bojových hlavic nebo dalších prostředků, které by se jinak oddělily během dalšího průběhu letu.

Velkou komplikací je však mimořádně krátké časové okno, během kterého lze takový zásah provést.

Od okamžiku detekce startu až po rozhodnutí o použití zbraně může uplynout méně než jedna minuta. Systém musí během této doby identifikovat cíl, určit jeho trajektorii, vyhodnotit, zda skutečně představuje nepřátelskou hrozbu, vypočítat optimální způsob zásahu a případně vyslat interceptor.

To je mimořádně náročné i pro současné technologie.

Bývalý představitel americké vojenské kosmické politiky upozornil, že interceptor určený pro zásah během boost fáze by musel zvládnout nejen samotné zachycení cíle, ale také velmi komplikované podmínky spojené s jeho trackováním.

Na rozdíl od zásahu během střední fáze letu ve vesmíru by musel sledovat cíl na pozadí zemského povrchu.

Jinými slovy by senzorový systém musel spolehlivě rozlišovat raketu od okolního prostředí, ve kterém se nacházejí oblaka, města, hory, vodní plochy a další terén. Identifikace cíle za takových okolností by byla výrazně komplikovanější než v prostředí otevřeného vesmíru.

K tomu by interceptor ještě musel být schopen operovat v podmínkách přechodu mezi kosmickým prostředím a atmosférou. To představuje další technickou překážku.

Z hlediska fyziky a konstrukce je proto zachycení rakety během aktivní fáze podstatně obtížnější než její zničení v pozdější fázi letu.

Vedle samotných technických problémů existuje ještě jedna zásadní otázka: kdo vlastně bude mít pravomoc rozhodnout o použití orbitálního interceptoru?

V případě klasických obranných systémů mají velitelé obvykle alespoň určitý čas na vyhodnocení situace a potvrzení, že detekovaný objekt skutečně představuje hrozbu.

U zásahu během boost fáze však může být časový prostor natolik omezený, že lidské rozhodování začne představovat významnou překážku.

Pokud by systém čekal na potvrzení člověka, ztratil by příležitost k zásahu. V opačném případě by zase rozhodoval plně automatizovaný systém, což by vyvolávalo mimořádně závažné otázky týkající se odpovědnosti, bezpečnosti a rizika chybné identifikace.

Bývalý vojenský představitel upozornil na velmi konkrétní scénář. Automatický systém by například mohl chybně vyhodnotit start kosmické rakety s čínskou pilotovanou posádkou jako nepřátelský raketový útok. V takovém případě by mohlo dojít k odpálení interceptoru, který by zničil raketu i s astronauty na palubě.

Ano, je pravda, že toto je vyloženě hypotetický příklad, ale dostatečně znázorňuje závažnost problému. Systém určený k obraně proti raketovým útokům musí dokázat rozlišit nejen mezi jednotlivými typy zbraní, ale také mezi vojenskými a civilními kosmickými aktivitami.

V případě, že by rozhodování bylo plně automatizované, musel by Pentagon řešit také otázku odpovědnosti za případné chybné zásahy.

Naopak, jestliže by každé odpálení vyžadovalo lidské schválení, vznikala by časová prodleva, která by mohla znemožnit zásah právě v okamžiku, kdy je nejúčinnější.

Tento rozpor představuje jednu z nejcitlivějších částí celé koncepce Golden Domu.

Generál Michael Guetlein, čtyřhvězdičkový generál Vesmírných sil USA, který odpovídá za vývoj Golden Dome, si uvědomuje, že toto zachycení raket během boost fáze bude jedna z největších výzev vůbec.

Během dubnového slyšení v Kongresu uvedl, že podle jeho názoru již dnes existují technologie umožňující řešit tento typ hrozby. Zároveň ale zdůraznil, že zásadní otázkou zůstává schopnost nasadit takové řešení ve velkém měřítku a za přijatelnou cenu.

Tím se znovu dostáváme k ekonomické stránce, která nakonec rozhodne o tom, zda se tato část projektu vůbec dostane do sériové výroby. Guetlein totiž otevřeně připustil, že pokud se nepodaří vytvořit dostatečně levný a škálovatelný systém, Pentagon nebude pokračovat v jeho výrobě - nemůže.

Důležitá je také jeho poznámka, že americká armáda má k dispozici i jiné možnosti, jak se vypořádat s raketovými hrozbami. Když se tedy vesmírné interceptory určené pro boost fázi ukážou jako příliš drahé nebo technicky příliš komplikované, bude jejich úkol částečně nahrazen jinými obrannými prostředky.

To je docela velký posun oproti původní politické prezentaci Zlaté Kopule, která zdůrazňovala komplexní a mimořádně ambiciózní podobu celého systému. V praxi to vypadá tak, že Pentagon je ochoten ustoupit od některých původních požadavků, pokud nebude možné prokázat jejich skutečnou účinnost a ekonomickou návratnost.

Jedna z možností, která by mohla v budoucnu částečně nahradit klasické kinetické interceptory, jsou zbraně využívající směrovanou energii. Do této kategorie patří zejména výkonné laserové a mikrovlnné systémy.

Jejich hlavní výhodou je fakt, že k neutralizaci cíle nepotřebují klasickou protiraketovou střelu. Namísto fyzického interceptoru využívají soustředěnou energii, která může poškodit elektroniku, senzory nebo konstrukční části nepřátelského prostředku.

Z vojenského hlediska je mimořádně zajímavá především jejich potenciální schopnost poskytovat prakticky neomezenou zásobu zásahů v rámci dostupných energetických a tepelných limitů.

Klasické interceptory stále vyžadují spotřební munici - projektily, kterých musí mít potřebné množství. Každý odpálený kus znamená nejen finanční náklady, ale také snížení zásob, které mohou být nutné při dalším útoku.

Laserový systém je však úplně jiné kafe, protože při dostatečném energetickém zajištění může opakovaně zasahovat další cíle bez nutnosti doplňovat klasickou munici po každém výstřelu. Tato výhoda je zvlášť důležitá v případě rozsáhlých útoků složených z desítek či stovek bezpilotních prostředků.

Senátor Angus King z Maine již během letošního slyšení upozornil, že Vesmírné síly by měly věnovat více prostředků výzkumu zbraní se směrovanou energií než vývoji klasických kinetických prostředků pro ničení raket.

Přestože jsou to zajímavé technologie, které mohou leccos nahradit, ani laserová a mikrovlnná zařízení nepředstavují univerzální řešení. Jejich účinnost může být ovlivněna atmosférickými podmínkami, vzdáleností cíle, požadavky na napájení i schopností udržet dostatečně koncentrovaný paprsek na jednom místě po potřebnou dobu.

Ale i tak mohou představovat jednu z možných alternativ, která by teoreticky mohla pomoci snížit závislost na drahých raketových interceptorech.

John Plumb se domnívá, že modernizace americké protiraketové obrany bude pokračovat bez ohledu na politickou příslušnost budoucí administrativy. Zároveň však považuje za poměrně nepravděpodobné, že by vesmírné kinetické interceptory v původně zamýšlené podobě přežily nadcházející politické a rozpočtové přehodnocení.

Svůj vlastní pohled na budoucnost projektu nabízejí také společnosti, které se podílejí na jeho technologickém vývoji. Pro soukromý kosmický průmysl totiž Golden Dome představuje potenciálně mimořádně významnou obchodní příležitost. Když USA skutečně zahájí budování rozsáhlé kosmické obranné infrastruktury, automaticky tím vznikne poptávka po družicích, pohonných systémech, senzorech, komunikačních technologiích a dalších specializovaných zařízeních.

Jedna z těchto společností zapojených do vývoje technologií souvisejících s vesmírnými interceptory je Voyager Technologies, která spolupracuje s firmou Anduril.

Její předseda představenstva a generální ředitel Dylan Taylor považuje označení Golden Dome především za politickou značku, která zastřešuje několik různých technologických vrstev.

Podle něj je důležité neztotožňovat celý projekt pouze s vesmírnými interceptory. Některé jeho součásti jsou již technologicky velmi pokročilé a jejich funkčnost je podle něj lépe ověřena, než se může z veřejné debaty zdát.

Taylor proto očekává, že i kdyby se politické vedení rozhodlo změnit název programu nebo upravit jeho původní koncepci, neznamenalo by to automaticky konec všech souvisejících projektů.

Podobný názor zastává také další představitel společnosti z kosmického průmyslu, která se na Golden Dome podílí. Podle něj existuje napříč politickým spektrem poměrně široká shoda na tom, že Spojené státy potřebují modernizovat svou obranu proti raketovým a dalším vzdušným hrozbám.

Klíčová otázka podle něj není samotná potřeba takového systému, ale jeho výsledná cena a schopnost realizovat jej v dostatečně velkém měřítku. Soukromé společnosti navíc tvrdí, že nové technologické firmy mohou některé části projektu vyvíjet levněji než tradiční dodavatelé Pentagonu.

To je důležitý aspekt současného vývoje amerického obranného průmyslu. Zatímco tradiční vojenské zakázky byly dlouhodobě spojovány především s velkými společnostmi, jako jsou Lockheed Martin, Northrop Grumman nebo Raytheon, stále větší prostor získávají také menší technologické firmy. Ty často pracují s odlišným obchodním modelem, rychlejším vývojem a vyšší mírou soukromého financování.

Některé firmy již investují vlastní prostředky do vývoje technologií, které by mohly být v budoucnu využity v rámci Golden Domu. Jejich očekávání jsou taková, že když se jim podaří prokázat funkčnost a cenovou efektivitu vyvíjených systémů, mohou v budoucnu získat významné zakázky právě od Pentagonu.

Vedení amerických Vesmírných sil proto stále častěji jedná nejen s tradičními vojenskými dodavateli, ale také s investory, venture kapitálovými fondy a představiteli soukromého kosmického sektoru.

Podle jednoho z představitelů průmyslu již v současnosti vzniká reálný hardware, na kterém pracují různé společnosti zapojené do programu. Zmínil například probíhající testy raketových motorů, tepelných systémů a komunikačních technologií.

To podle něj podporuje optimismus ohledně možnosti uvést do provozu alespoň předběžnou podobu Golden Dome do konce roku 2028.

Zároveň však připouští, že úspěch bude záviset na splnění technických i finančních cílů.

PS: Přišlo mi poněkud příhodné zveřejnit svůj první článek na Médium ve středu 11.11.2026 😁. Doufám, že se vám článek líbil a příště si zkusím připravit zase nějaké jiné téma, uvidíme co se všechno odehraje a tak. Jsem narámně zvědavý na další dění. Ano a snad nebude vadit, když sem nebudu publikovat takovéty smyšlené příběhy vygenerované AI 🥶️😄.

Mějte se krásně, milí čtenáři. Klidně pište komentáře, můžete mi dát i follow na této platformě, budu za to velmi rád. Níže přidávám zdroje, ze kterých jsem čerpal.

Zdroje: DIA, airandspaceforces.com, The White House, Ars Technica, CBO, Wikipedie