Článek
Etruskologie je relativně mladá disciplína, podobně jako venetologie či keltologie. Vznikla poté, co studium Etrusků bylo dříve subdisciplínou několika dalších disciplín, které je však všechny považovaly pouze za okrajový jev. Kořeny etruskologie lze tedy nalézt v klasické filologii a indoevropské lingvistice, stejně jako v klasické archeologii, prehistorii a raných dějinách, starověku, právních dějinách a náboženských dějinách. Ale v plné míře se osamostatnila až v novém tisíciletí.
Bohužel se u nás etruskologie nevyučuje jako samostatný obor. Jen tu a tam je jí věnováno pár hodin v rámci přednášek klasické archeologie. Úspěšněji se rozvíjí v sousedních zemích Itálii, Francii, Německu a Rakousku.
V současnosti se soustřeďuje zájem italských a francouzských archeologů na problematiku etruské námořního obchodu ve středomoří. Dík vykopávkám Jean- Yvese Empereura v Alexandrii nebo na výstavě v Louvru o starověkém městě Arles čerpající z archeologických vykopávek přístavního depa zažívá archeologie říčních a námořních přístavů skutečné oživení. Na křižovatce otázek týkajících se obchodu, pohybu obyvatelstva a zboží a logiky osídlování a dobývání území umožňuje otázka přístavů řešit mnohá témata, včetně přístavního města Pyrgi v Itálii, jednoho z hlavních přístavů na pobřeží Tyrhénského moře v době Etrusků a později Římanů.
Kdo byli Rasena neboli Etruskové
Dnes už ani zdaleka nejsou Etruskové tak tak tajemní, záhadní a neznámí. Systematickým bádáním se nakonec podařilo etruskou civilizaci začlenit do antického světa vedle Řeků a Kartaginců, ale i dalších národů starověké Itálie jako byli Umbrové, Oskové, Veneti, Boiové, etc. S mnohými z nich bojovali, ale ještě častěji obchodovali.
Archeologické nálezy za posledních třicet let potvrzují, že ve velkých etruských městech existuje kontinuita od poslední fáze doby bronzové (11. – 10. století před naším letopočtem) do doby železné (9. – 8. století před naším letopočtem). Mezi archeology panuje shoda v tom, že e proto-Etruskové objevili v poslední fázi doby bronzové v proto-villanovské kultuře a že následující villanovská kultura z doby železné je ranou fází etruské civilizace (Soren 2015). I když již existovaly kontakty mezi severo-střední Itálií a mykénským světem na konci doby bronzové, kontakty s Řeckem, Egejským mořem, Malou Asií a Blízkým východem, jsou potvrzeny až po dovršení etnogeneze Etrusků, počínaje první řeckou kolonií v jižní Itálii.
Náboženství Etrusků zahrnovalo nesčetné množství bohů, bohyní a menších božských bytostí, z nichž některé byly domorodé a mnohé byly převzaty, zejména z Řecka, a poté obdržely své vlastní zvláštní etruské atributy a mýty a často se objevovaly v etruském umění na keramice, nástěnných malbách, sochách a rytinách i na takových každodenních předmětech, jako jsou bronzová zrcadla. Protože rozsáhlé náboženské texty napsané Etrusky se nedochovaly a máme k dispozici pouze nečetné krátké nápisy, jsou zpravidla informace týkající se každého božstva velmi omezené.
Důležitou kategorií mezi obyčejnými smrtelníky, popř. heroi a bohy, jsou démoni, duchové a nižší chtonická božstva v etruském prostředí především spojená s představami o posmrtném životě. Tak jako v předešlé kapitole i zde je patrné převzetí mnoha řeckých vzorů, přesto ne tolik jako v jiných částech etruské mytologie.
Aruspicina byla věšteckým uměním, které spočívalo ve zkoumání a interpretaci vnitřností, zejména jater a střev, zvířat obětovaných za účelem čtení božských znamení. Haruspex byl věštec, který toto umění ovládal. Tento způsob věštění se nazývá též haruspicie či též hepatoskopie, hepatomancie.
Etruština
Etruština byl starověký jazyk používaný v Etrurii (přibližně dnešní Toskánsko a sever Lazia) a v částech dnešní Lombardie, Benátska a Emilia-Romagna, odkud byli Etruskové vytlačeni Galy. Etruština byla úplně nahrazena latinou, a tak po ní zbylo pouze nevelké množství psaných památek, některá přejatá latinská slova a některé místní názvy jako například Parma. Původ etruského jazyka byl předmětem dlouhodobých spekulací, které se zčásti vyjasnily až na základě nalezení dvoujazyčného textu (tzv. bilingua), který obsahoval stejný text psaný jazykem Féničanů i Etrusků, tři zlaté destičky obsahující dvoujazyčné věnování fénické bohyni Aštart od krále etruského města Caere (dnes Cerveteri), jménem Thefarie Velianas. Tento významný archeologický nález byl učiněn roku 1964 v italském městě Pyrgi, které sloužilo jako přístav pro město Caere.
Od této doby byla nalezena celá řada dalších předmětů popsaných dvoujazyčným textem. Za dosud nejvýznamnější nalezený etruský text se všeobecně považuje „náboženský kalendář“, který byl červeným a černým inkoustem kaligrafován na plátno tzv. „Záhřebské mumie“ (Jedná se o egyptskou mumii, která je uložena v Národním muzeu v Záhřebu … odtud pojmenování). Dodnes ovšem i přes další nálezy nejsme schopni význam většiny etruských slov identifikovat.
Etruská města
V legendách se hovoří pro období mezi lety 600 př. n. l. a 500 př. n. l., že mezi dvanácti etruskými osadami vznikla aliance, dnes známá jako Etruská liga, Etruská federace nebo Dodekapolis. Podle legendy založili Tarchon a jeho bratr Tyrrhenus Etruskou ligu dvanácti měst. Tarchon propůjčil své jméno městu Tarchna neboli Tarquinniím, jak jej znali Římané. Tyrrhenus dal své jméno Tyrrhénskému moři. Ačkoli neexistuje shoda na tom, která města byla v lize, uvádí se zpravidla následující seznam: Arretium, Caisra, Clevsin, Curtun, Perusna, Pupluna, Veii, Tarchna, Vetluna, Volterra, Velzna a Velch. Někteří moderní autoři zahrnují Rusellae.
Liga byla hospodářská a náboženská volná konfederace. Během pozdějších císařských časů, kdy byla Etrurie jen jedním z mnoha regionů ovládaných Římem, se počet měst v lize zvýšil o tři. Dle Livia se dvanáct městských států scházelo jednou ročně na Fanum Voltumnae ve Volsiniích, kde byl vybrán vůdce, aby reprezentoval ligu.
Existovaly ještě dvě další etruské ligy „Lega dei popoli“ pro Kampanii, jejímž hlavním městem byla Capua, a městské státy Pádské nížiny v severní Itálii, které zahrnovaly Boloňu, Spinu a Adrii. Základní a hlavní politickou jednotou v etruské společnosti byl však hlavně městský stát, s různými typy vlády od královské až po republikánské (zpravidla oligarchické) zřízení.
Etruské písmo
Latinské písmo vděčí za svou existenci etruské abecedě, která byla upravena pro latinu ve formě starého italského písma. Etruská abeceda používala euboiskou variantu řecké abecedy, ta byla s největší pravděpodobností převzata prostřednictvím řeckých osad v jižní Itálii. Etruskové používali 26místnou abecedu, dochovanou např. na malé váze typu bucchero s víčkem ve tvaru kohouta, uloženou v Metropolitním muzeu umění v New Yorku.
Etruské písmo
Latinské písmo vděčí za svou existenci etruské abecedě, která byla upravena pro latinu ve formě starého italského písma. Etruská abeceda používala euboiskou variantu řecké abecedy, ta byla s největší pravděpodobností převzata prostřednictvím řeckých osad v jižní Itálii. Etruskové používali 26místnou abecedu, dochovanou např. na malé váze typu bucchero s víčkem ve tvaru kohouta, uloženou v Metropolitním muzeu umění v New Yorku.
Psalo se zprava doleva, kromě archaických nápisů, které občas používaly boustrofedon (jeden řádek zleva doprava a druhý řádek naopak). Text nalezený v Cerveteri byl psán zleva doprava. V nejranějších nápisech jsou slova spojitá. Od šestého století před naším letopočtem jsou odděleny tečkou nebo dvojtečkou, přičemž tento symbol lze také použít k oddělení slabik.
Psaní bylo fonetické; písmena představovala zvuky, nikoli konvenční hláskování. Na druhé straně je mnoho nápisů značně zkráceno a často náhodně utvořeno, takže identifikace jednotlivých písmen je někdy obtížná. Pravopis se může v jednotlivých městech lišit, pravděpodobně odráží regionální rozdíly ve výslovnosti.
Rétové
Rétština byl jazyk obyvatel západních Alp až k místu, kde se řeka Inn vlévá do Dunaje. Byla velmi blízká etruštině, a spekuluje se jak moc blízko měli Etruskové k Rétům. To geograficky posouvá problematiku Etrusků blíže k našim zemím.
Literatura:
HANZL Lukáš. Úvod do etruskologie. 2023. online:
https://www.academia.edu/97924753/%C3%9AVOD_DO_ETRUSKOLOGIE
BURIAN Jan, MOUCHOVÁ Bohumila. Záhadní Etruskové. Nakladatelství Mladá fronta 1966.
Reference:
ETRUSKOLOGIE on line: https://www.facebook.com/people/Etruskologie/100057659370806/
