Článek
Genocida baltských národů Litvy, Lotyšska, Estonska zahrnuje masové represe, popravy a deportace páchané převážně Sovětským svazem po okupaci v roce 1940 a po druhé světové válce. Cílem byla likvidace elit, inteligence a odporu prostřednictvím deportací do Gulagů a osidlováním území sovětskými občany, což mělo tragický dopad na demografii a kulturu. Cílem byla především elita pobaltských států, politici, důstojníci, učitelé, podnikatelé, zemědělci a inteligence. Mnozí zemřeli během transportu, při popravách nebo v důsledku nelidských podmínek v Gulagu.
Sovětský svaz anektoval pobaltské státy na základě paktu Molotov-Ribbentrop. Po válce probíhal ozbrojený odpor (tzv. „lesní bratři“), který byl brutálně potlačen.
Litva
Po druhé světové válce Stalin znovu anektoval Pobaltí. V letech 1944–1952 byly statisíce lidí deportovány na Sibiř, včetně intelektuálů, duchovních a celých rodin. Z Litvy bylo na Sibiř odesláno přes 200 000 lidí dalších 80 000 uprchlo do exilu, 50 000 jich odešlo do lesů, kde bojovali jako lesní bratří. Jeden očitý svědek povstání v uhelných dolech ve Vorkutě v roce 1953 poznamenal, že Litevci tvořili pětinu obyvatel jeho koncentračního tábora.
Do země byly kvůli odnárodnění zvány tisíce etnických Rusů. Odpor nikdy zcela neutichl, mezi nejaktivnější účastníky opozičního hnutí patřili Vincentas Sladkevičius nebo Sigitas Tamkevičius. V roce 1972, po veřejném sebeupálení Romase Kalanty, trvaly nepokoje v Kaunasu několik dní.
Litevská republika obnovila svou samostatnost 11. března 1990, kdy Nejvyšší rada tehdejší Litevské republiky vyhlásila Zákon o obnovení nezávislosti Litevské republiky.
Sovětský svaz nezávislost neuznal a následně 13. ledna 1991 došlo k potyčkám mezi stoupenci litevské samostatnosti a sovětskými vojáky u Vilniuské televizní věže (tzv. Lednové události). Zahynulo celkem 14 lidí a další stovky byly zraněny. Ruští vojáci se domnívali, že špatná ekonomická situace povede k tomu, že se obyvatelstvo přidá na jejich stranu, ale naprosto se přepočítali.
Dnes žije v Litvě asi 140 000 Rusů jsou již pouhým pozůstatkem asi 350 000 ruských kolonizátorů ze sovětské éry. Vzhledem k početní velikosti populace a katolické víře místních se v Litvě rusifikace a tak dobře neujala jako v druhých dvou republikách.
Přesto, že Rusů v Litvě je pouhých 5%, místní ruští extrémisté se dožadují zavedení ruštiny jako druhého státního jazyka. A přesto, že polská menšina je kupříkladu mnohem početnější.
Lotyšsko
V roce 1939 mělo území Lotyšska rozlohu 65 791 km² s 2 001 900 obyvateli, z nichž 76 % tvořili Lotyši, 5,73 % Rusové, 4,15 % Bělorusové, 4,97 % Židé a 5,73 % Němci. V sovětských pramenech se nezmiňuje, kolik ruských „poradců“ se usadilo v Lotyšsku v prvních letech po válce. Odhady naznačují, že by se toto číslo mohlo v letech 1945 až 1959 pohybovat přibližně 349 500. Bylo to i proto, že vnitřní Rusko nemělo pro své lidi dostatek jídla a bydlení a tak nové provincie musely převzít jejich obživu. V důsledku rusifikace, zatím co v roce 1959 tvořili Lotyši v Lotyšsku 62 % populace, v roce 1970 představovali pouze 57 % populace (76 % v roce 1939) a v roce 89 již jen 51%. V hlavním městě Rize v roce 1959 žilo 45 % Lotyšů a v roce 1970 pouze 40 % (64 % v roce 1939). Dodnes jsou Lotyši ve svém hlavním městě menšinou.
Například v systému ministerstva vnitra v Rize pracovalo asi 1 500 pracovníků, ale pouze asi 300 z nich byly Lotyši. Mezi zaměstnanci ministerstva obchodu jich většina (51 %) vůbec nemluvila lotyšsky a pouze 29 % vedoucích pozic v celé zemi bylo obsazováno Lotyši.
Absorpce místního obyvatelstva do masy přijíždějících Rusů, Běloruských Rusů a Ukrajinců je také podporována zřizováním velkých základen pro ozbrojené síly a pohraniční stráže na lotyšské půdě, stejně jako výstavbou mnoha lékařských klinik, domovů důchodců atd.
Lotyšští mladíci v armádě nebyly záměrně přidělováni k jednotkám umístěným v Lotyšsku, ale byli rozptýleni po celém Sovětském svazu co nejdále od Lotyšska; např. téměř 100 % branců z roku 1970 bylo posláno na Sibiř nebo na hranici s Čínou.
Velikost ozbrojených sil v pobaltských státech, sestávajících pouze z etnických Rusů se odhadovala na 250 000. Profesionální vojáci po demobilizaci, často se svými rodinami, zůstávají trvale v Lotyšsku. Vyhledávání v novinách odhaluje, že mnoho demobilizovaných vojáků získává pozice ředitelů sovchozu a strojně-traktorových stanic a další podobné pozice.
Ve městech a vesnicích pokračovala vznik tzv. „sjednocených“ škol, mateřských škol a dětských domovů. V praxi to znamenalo, že ruské mateřské školy a školy zůstaly nezměněny, ale ve všech dříve lotyšských institucích s vyučovacím jazykem byly zavedeny kurzy v ruštině. Všechny pedagogické schůze, setkání učitelů a studentů, stejně jako setkání Mladých pionýrů, se povinně konaly v ruštině. Lotyšští sirotci byli záměrně umisťováni do ruských domovů. Ruština byla prohlášena za „druhý mateřský jazyk“.
V novinách, rozhlasových a televizních pořadech, na schůzích a v knihách, všude, každý den, se zdůrazňovalo přátelství s Rusy, široce se propagovaly případy, kdy se lotyšské dívky vdávaly za Rusy nebo lotyšští mladíci si brali ruské dívky. Při výrobě spotřebního zboží se záměrně eliminovaly národní prvky.
Riga byla rozdělena do šesti administrativních regionů, z nichž žádný neměl lotyšský název. Jmenovali se Lenin, Kirov, Moskva, Leningrad, Říjen a Proletář. Podobně byly v Rize a dalších městech změněny názvy ulic na ruské.
Lotyšská profesionální a amatérská divadla, soubory, orchestry a sbory nemohly mít oficiálně schválený repertoár, pokud neobsahovaly ruské hry nebo písně. Ruské kolektivní repertoáry však téměř nikdy neobsahovaly lotyšské hry ani písně.
Za Chruščova byli odstraněni komunisté, kteří požadovali větší národní autonomii. Všechny významné stranické a vládní posty byly nyní obsazeny nelotyšskými občany a Lotyši, kteří strávili celý život v Rusku a do Lotyšska přijeli až po druhé světové válce. Většina z nich buď nemluví lotyšsky vůbec, nebo mluví jen velmi málo.
„Migranti do většiny zemí jsou zpočátku zaměstnáni v nejhorších a nejméně placených zaměstnáních. V Lotyšsku je to jiné: elita – straničtí vůdci, ústřední správci, vedoucí pracovníci průmyslu – jsou převážně ruští migranti. Jejich společenské postavení je ještě lepší než u místního obyvatelstva. Skutečnost, že neznají místní situaci a jazyk, nemá žádný význam. Jejich zásluhou je ruský původ.“
Obyčejně se očekává, že se nově příchozí přizpůsobí tradicím a způsobu života nové země. Taková očekávání v Lotyšsku neexistovala. Vláda očekávala, že se místní obyvatelstvo přizpůsobí ruské kultuře a tradicím.
Občanství bylo по оbnovení samostatnosti uděleno jen osobám, které byly občany Lotyšska v den ztráty nezávislosti v roce 1940, a jejich potomkům. V důsledku toho většina etnicky nelotyšských obyvatel nezískala občanství.
Do roku 2011 více než polovina těchto osob složila naturalizační zkoušky a lotyšské občanství obdržela, ale v roce 2015 bylo v Lotyšsku stále ještě 290 660 osob bez státní příslušnosti, což představovalo 14,1 % populace. 71 % z těchto lidí jsou etničtí Rusové, což využívá Rusko ve svých kampaních proti Lotyšsku.
Bez občanství se tito obyvatelé především nemohou účastnit parlamentních voleb. Jejich děti však automaticky nárok na občanství mají.
V roce 2012 proběhlo referendum, v němž Lotyši drtivou většinou 78 procent hlasů odmítli, aby se ruština stala druhým oficiálním jazykem země.
Estonsko
Již v letech 1940 uvěznili a povraždili Sověti několik tisíc lidí především z řad inteligence. V březnu 1949 rozpoutali Sověti v Estonsku represe. Na Sibiř bylo jednorázově deportováno 20 722 lidí (2,5% populace), celkem až 120 000. Sovětský režim se rozhodl nejen zakročit proti národně orientovaným silám, ale etnickou homogenitu země zcela rozbít. Zatímco v roce 1941 tvořili etničtí Estonci 90 procent populace, po obrovských přesunech obyvatelstva se tento podíl v roce 1952 snížil na pouhých 58%. Počet obyvatel poklesl z téměř milionu pod 850 000. Část deportovaných se mohla vrátit zpět, takže k roku 1959 žilo v Estonsku 890 000 Estonců a již čtvrt milionu Rusů, plus další národnosti SSSR.
Na venkově existovalo protikomunistické partyzánské hnutí známé jako lesní bratři. Zapojilo se do něj asi 30 000 Estonců, ale v 50. letech bylo rozdrceno, ale zbrzdilo příchod nových kolonistů. Podle jiných zdrojů trval odpor tzv. lesních bratří až do roku 1963. Avšak pro v bídných barácích žijící Rusy, byly kvalitní zděné domy západního střihu doslova snem. Rovněž platy byly v celém Pobaltí výrazně vyšší než ve zbytku SSSR, o dostupnosti spotřebního zboží ani nemluvě. To vše bylo příliš silným lákadlem pro ruské ale i další přivandrovalce.
V polovině 60. let se počet Estonců ve své zemi ustálil nad 60% ve své zemi. Za Brežněvovy éry rusifikační tlak znovu zesílil, zejména ve školství, ruština byla zavedena dokonce i do předškolní výchovy. V roce 1970 Sice stoupl počet Estonců na 925 157, ale Rusů, kterým se tu velmi líbilo, se do Estonska nastěhovalo již 334 620. Ke konci roku 1989 jich bylo již 474 834 a podíleli se nejvýrazněji na demografickém přírůstku země.
Během Zpívající revoluce organizovalo Mezinárodní hnutí dělníků ESSR místní ruský odpor proti hnutí za nezávislost a údajně zastupovalo etnické Rusy a další rusofonní obyvatele Estonska.
Poté, co Estonská lidová fronta triumfovala roku 1990 v několika polosvobodných volbách, jež sovětské úřady umožnily, sovětské vedení vyhlásilo v březnu 1990 hospodářskou blokádu Estonska a aktivovalo ruské bolševické a nacionalistické skupiny. Ty během roku 1990 přešly od demonstrací k brutálním násilným akcím. Estonsko právně navázalo na předválečnou Estonskou republiku.
V první polovině 90. let imigrace ustoupila emigraci. V důsledku odchodu ruské armády a poklesu produkce činilo negativní migrační saldo v letech 1990 až 1998 85 000 osob.
Estonská populace od roku 1990, kdy dosáhla počtu 1 569 000, klesá. Je to ale pozitivní proces neboť estonský národ se tak zbavuje ruské přítěže, podobně jako se to podařilo v Gruzii. Estonců skoro neubývá, ale Rusů ano.
V Estonsku se populace etnických Rusů nyní odhaduje na 285 819 osob, což představuje 20,9 % celkové populace země v roce 2025, přičemž většina z nich žije v hlavním městě Tallinnu a dalších městských oblastech okresů Harjumaa a Ida-Viru. Zatímco malá osada ruských starověrců na pobřeží Čudského jezera má více než 300letou historii, velká většina etnických Rusů v zemi pochází z imigrace z Ruska a dalších částí bývalého SSSR během sovětské okupace Estonska v letech 1944–1991.
V červenci 1990 vstoupil v platnost imigrační zákon, který omezil imigraci do Estonska kvótami. Zpočátku byla kvóta stanovena na 0,1 % trvalého obyvatelstva; Změny zákona o cizincích přijaté v roce 1997 snížily roční imigrační limit na 0,05 % trvalého obyvatelstva Estonska. Imigrační limit se nevztahuje na občany Evropské unie, Spojených států, Japonska a některých dalších zemí. Země se tak brání nové kolonizační vlně Rusů a Bělorusů nenávistně naladěných proti domácímu obyvatelstvu. Dodnes žije v Estonsku 81 695 ruských státních občanů, kteří odmítají odejít a z nichž mnozí čekají na ruské tanky.
Dnes
Na setkání Studentské vědecké společnosti Fakulty mezinárodních vztahů MGIMO byl roku 2022 představen projekt na odstranění rusofobie v Estonsku, Litvě a Lotyšsku. Odborníci se domnívali, že pokud by rusifikace pobaltských republik začala okamžitě, všechny by byly do začátku roku 2023 zcela loajální Moskvě. Co o tom soudíte?
"Na setkání Studentské vědecké společnosti Fakulty mezinárodních vztahů MGIMO byl představen projekt na odstranění rusofobie v Estonsku, Litvě a Lotyšsku. Odborníci se domnívají, že pokud by rusifikace pobaltských republik začala okamžitě, všechny by byly do začátku roku 2023 zcela loajální Moskvě.
„Projekt byl vypracován z iniciativy samotných studentů. Je zřejmé, že byli citově zapojení, ale plán se ukázal jako vynikající. Ano, životní úroveň v Pobaltí během těchto 100 dnů poněkud poklesne, ale pak zavládne mír a harmonie,“ říká děkan fakulty Andrej Sušencov.
Během první fáze se plánuje vedení propagandistických kampaní mezi obyvatelstvem republik a nejaktivnější rusofobi budou pozváni na zájezd „Ruský sever“, kde se budou moci seznámit s ruskou kulturou a přírodou. Během druhé fáze bude probíhat osvětová činnost se zbývajícími lídry veřejného mínění a ve třetí fázi se plánuje úplné vyloučení baltských jazyků z užívání a jejich plné nahrazení ruštinou. To plánují ruští studenti Fakulty mezinárodních vztahů. Podmínkou je samozřejmě vojenská okupace a zavedení represí.
Literatura:
Casimir Smogorzewski, „The Russification of the Baltic States,“ World Affairs, New Se ries, Vol. 4 (1950), pp. 168-81.
Reference:
http://www.old.lituanus.org/1980_4/80_4_10.htm
https://cs.wikipedia.org/wiki/Litva
https://panorama.pub/news/v-mgimo-predstavili-plan-rusifikacii
https://en.wikipedia.org/wiki/Russians_in_Estonia
