Článek
Turisté směřující k prohlídce řad a návštěvě hradu Džbánu přijížděli ve 20. století převážně na nádraží Kounov, odkud k nim tehdy bylo nejblíže. Tím došlo k tomu, že se vžil název Kounovské kamenné řady. A to není jediná chyba. Ty další pomohly zamlžit skutečný účel a podstatu řad, do kterých si stále více fantazií zjitřených myslí promítalo své osobité projekce, dle individuálního naturelu badatelů.
První takovým omylem, který je dokonce klíčový, je tvrzení, že křemence nejsou na místním plateau původní a byly sem dovezeny. Že tomu tak zcela jistě není, dokazuje s necelé 2 km vzdálený vrch Špičák s velkým souborem křemencových balvanů.
Balvany jsou pozůstatkem původně souvislé vrstvy třetihorních křemenných pískovců, která na počátku paleogénu vznikla v mělkých sníženinách mírně zvlněného reliéfu. Během pozdější fáze paleogénu byly tyto pískovce zpevněny křemitými roztoky, které vzlínaly z podložních hornin a na povrchu se vysrážely.
Takovým osamělým balvanům dinasových křemenců na povrchu či těsně pod povrchem se lidově říká “ sluňáky “. Větší soubory těchto balvanů jsou lidově nazývány jako „zkamenělé stádo“. Po zániku prvotního zdroje, eroze původní vrstvy, se posléze balvany dostaly do své současné polohy, nejčastěji působením soliflukčních proudů i na vzdálenost několika stovek metrů či jednotek kilometrů.
A přesně to se stalo i zde. Původní ložisko, jíž nenajdeme, neboť zaniklo před milióny let, patrně ještě během třetihor. To můžeme logicky dovodit z toho, roztroušené křemence v poloze Kounovské kamenné řady leží v nejvyšším možném bodě, a geologické vrstvy z nichž pochází dávno snesla eroze. Další lokalitou, jak je výše zmíněno, je okolí sousedního vrchu Špičáku. Protože, zdejší “ zkamenělé stádo" leží v nižší nadmořské výšce, nemůže být přirozeně zdrojové pro pro sluňáky v řadách, ale spíše naopak. I zde byly nalezeny stopy po rozbíjení velkých křemenců na menší kusy. Tolik ke zdroji suroviny.
Za jakým účelem byly řady vytvořeny? Podíváme-li se pohledem historických map na utváření dominikální půdy přináležející k domoušickému zámku, k němuž náležela i nedaleká myslivna Na Rovinách. V domoušickém zámku sídlila schwarzenberská lesní správa, včetně archivu map a plánů místních lesů se všemi úpravami. Později byl tento archiv přesunut do Státního oblastního archivu v Třeboni. Schwarzenbergové vlastnili Domoušice s okolními lesy do roku 1924, do první pozemkové reformy.
Dle I. vojenského mapování byl tento pozemek na přelomu 18. a 19. století zalesněn. V první polovině 19. století podle II. vojenského mapování sloužil jako odlesněná pastvina, ale již dle III. vojenského byl někdy kolem poloviny 19. století zalesněn a vyhlížel přibližně jako dnes. Pozornému pozorovateli neunikne, že současné zalesnění je mnohem mladší. Znamená to, že les byl ve svých současných hranicích od pol. 19. století vícekrát obnovován. Dalším typickým rysem zdejší vegetace je, že se v různých částech řad druhově liší (listnaté, jehličnaté stromy). Doba obmýtí tohoto lesa byla plánována zhruba na 80. až 120 let, cca do 40-80 let. minulého století. Některými badateli zmiňovaný požár mohl celý cyklus urychlit.
Pro rozhodné období je typický způsob hospodaření v lese pomocí tzv. lesních statí, též tratí. Oproti dřívějšímu chaotickému hospodaření vnesl nový způsob do lesnictví řád. Z počátku byly statě utvářeny tak, že se jednalo o geometrické plochy nerespektující příliš místní terén. Stále více se však lesní stati, začínaly přizpůsobovat terénu a tento způsob lesního hospodaření z druhé poloviny 19. století se používá dodnes. A nepopiratelné je jeho užití v prostoru řad. Tím je lze rámcově datovat do poloviny 19. století.
Proč ale schwarzenberští lesníci potřebovali hranice lesních tratí odlišit malými kamennými valy? Orientace těchto valů je severojižní. K jejich rozvržení došlo pomocí kompasu a provázku. Proč však v tomto směru?
Je totiž kolmý na spádnici jdoucí východním směrem, po níž na nasákavé opuce stékala dešťová voda. Úkolem těchto malých kamenných valů bylo zadržovat vláhu v půdě, aby nestekla a dostala se ke kořenovému systému stromů, a zabraňovala erozi půdy. A velké kameny? To jsou zbylé sluňáky, které nebyly při úpravě pozemku rozbity.
Přestože pravda o „Kounovských kamenných řadách“ je triviální a bez špetky onoho romantismu, jímž byly v minulosti opředeny, přesto má zdejší místo svou hodnotu nejen krajině estetickou, ale i citovou díky vzpomínkám tisíců lidí, kteří prožili své malé dobrodružství s naší lokální záhadou, jež vlastně nikdy záhadou nebyla.
Literatura:
ANDĚL, Rudolf, a kol. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku: Severní Čechy. Svazek III. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1984. 664 s. Kapitola Domoušice – zámek, s. 100.
HONS, Richard Jan. Atlas našich hornin. 1. vyd. Praha: ALADIN agency, 2017. 200 s.
LASÁK, M. Naučný slovník lesnický. [s.l.]: Ministerstvo zemědělství ČR, 1994.
NĚMEC, František. Klíč k určování nerostů a hornin. 4. vyd. Praha: SPN, 1979. 224 s. S. 164.
NOŽIČKA, Josef. Přehled vývoje našich lesů. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1957. 459 s.
SLABINA, Miloslav. Kounovské řady a hradiště „Na Rovinách“. Souvislosti a okolnosti. In: HELŠUS, Jaroslav. Kounovské kamenné řady. Louny: Okresní národní výbor Louny, 1981. S. 5–8.
VÁNĚ, Miroslav. K otázce záhadných kounovských kamenných řad. Sborník Severočeského muzea. Roč. 1983, čís. 13, s. 143–157.
