Článek
Vinidé a Slované v pravěku
Nejlépe je začít od začátku. Lid kultury se šňůrovou keramikou byl geneticky blízce příbuzný lidu jámové kultury. Kultura se šňůrovou keramikou může stát za rozšířením protogermánských a protobaltoslovanských indoevropských jazyků. Lid kultury se šňůrovou keramikou také vykazuje genetickou příbuznost s pozdější kulturou Sintaša, v níž vznikl protoindoíránský jazyk. (MALLORY, James P.; ADAMS, Douglas Q.1997)
Převládal chov dobytka a obyvatelstvo žilo nomádským způsobem života. Kulturu známe pouze z bohatých kostrových pohřebišť. Spekuluje se zda hroby neměly původně mohylové náspy, ale zatím bez nezpochybnitelných důkazů.
Kultura se šňůrovou keramikou nebyla jednotná, existovaly regionální rozdíly v materiální kultuře, osídlení a společnosti. Zároveň však měla společné prvky, jako jsou způsoby pohřbívání, šňůrová keramika a kamenné sekeromlaty. (HAAK, Wolfgang a kol 2015)
Na počátku rané doby bronzové se rozdělil tento jednotný kulturní prostor na diverzifikované kultury. Vinidé, respektive jejich předkové se již zdržovali tam, kde je nacházíme později, v místech známých z děl antických autorů, respektive v prostoru třtiněcké kultury na střední Visle. Území této kultury zasahuje až na Ukrajinu a do Běloruska, kde se v době stěhování národů objevily první kultury připisované Slovanům. Zdá se, že v té době byl tento prastarý lid jednotný. Jazykovědci předpokládají zformování praslovanštiny zhruba kolem roku 1500 př. n. l., což zhruba odpovídá, kdy se obě populace začaly geneticky vzdalovat.
Jiný obrázek skýtají regiony Vinidů a Slovanů (nositelé markeru M558) v mladší době bronzové, kdy populace Vinidů pravděpodobně sídlila v dnešním Polsku, podél Visly a v Gdaňském zálivu, v rámci lužické kultury. Populace východních Slovanů v oblasti pripjatských bažin, při horním Dněpru, byla stále součástí třtiněcké kultury. V halštatské době obě rozdělené populace nadále pokračují ve svém pozvolném vývoji, Vinidé v rámci lužické kulturního okruhu a Slované v kultuře milohradské. Zdá se, že neexistuje něco jako praslovanská či pravinidská kultura v etnickém smyslu. Vinidé i Slované nejspíše sdíleli s jinými sousedními národy v průběhu staletí různé archeologické kultury, častokrát importované.
Zcela zřejmé je to v období laténu, kdy laténské kulturní vlivy zasahovaly až do severovýchodního Polska.
Lidové „pohanské“ zvyky Lužických Srbů zvaných též die Wenden - Wendové, Janske jěchanje, Kózle, 18. 6. 1961
Vinidé vstupují do dějin
Przeworská kultura se datuje od 3. století před naším letopočtem do 5. století našeho letopočtu. Původně se nacházela na území dnešního středního a jižního Polska, v povodí horní Odry a Visly. Později se rozšířila na jih, za Karpaty, směrem k pramenům řeky Tisy a východním směrem, kolem Visly a směrem k pramenům Dněstru. (BUCHVALDEK Miroslav a kol., 1985)
Římští dějepisci a zeměpisci Plinius, Tacitus a Ptolemaios píší shodně o velkém národu Vinidů (též Wendi) u Visly, mezi Vinidským zálivem Baltského moře (okolí Gdaňsku) a Vinidskými horami (Karpaty).(BERANOVÁ, Magdalena 2000)
Kultura s keramikou pražského typu byla vinidská kultura existující od přelomu 5. a 6. století na území České republiky, Slovenska, Polska a východní Německa. Latentní projevy této kultury mohou být pozorovány v substrátu przeworské kultury již v předchozích staletích. (HANZL Lukáš, 2023)
Její název pochází od archeologa Ivana Borkovského, který ji poznal za druhé světové války především na základě nálezů v Praze. ( BORKOVSKÝ Ivan,1940)
Jednalo se tedy o velmi primitivní kulturu s nízkým stupněm složitosti, což by odpovídalo stavu po odchodu elit reprezentované kmeny Vandalů. Kultura s keramikou pražského typu vznikla jednoduše proto, že po odchodu elitní řemeslné vrstvy a výrazném snížení importu kvalitního zboží a méně zdatní vinidští řemeslníci dostali více prostoru. (HANZL, Lukáš 2022)
Předpokládá se míšení Vinidů s germánskou populací v rámci przevorské kultury, kdy žili Vinidi společně s Vandaly v sousedství Gepidů a Gothů (kultura wielbarská) .
Kulturní vlivy východogermánských národů na formování vinidských kmenových svazů jako byli Češi, lze vysledovat v současných národních jménech. Etymologicky lze termín Cuhu-Windones, či Cinu odvodit z východu Germánské číslo „deset“, resp. vandalského „teihun“ či langobardského Zahan (srovnej německé „zehn“, sloven „Čehún“). (KROONEN, Guus, 2013). Obdobně tomu bylo u Bílých Chorvatů, jejichž jméno je složeninou starogermánských slov hare-witi, (HOLZER, Georg 1990) ve významu vojsko bojovníků.(HANZL Lukáš, 2023)
Česká DNA není, jak se často neodborně píše, ani „guláš“, ani „mix“. Tvoří ji na úrovní sexuální DNA tzv. klastry (cluster), které obrážejí procentuální zastoupení haploskupin a jejich kladů (clade) v populaci. V každém regionálním klastru jsou zastoupeny 2-4 dominantní haploskupiny, a pak ty marginální, několikaprocentní. Na základě nejnovějších poznatků je zastoupení Y-DNA haploskupin u české populace následující: R1a 38,5 %, R1b 26,5 %, I2 10,4 %, I1 7,1 %, E1b1b 6,4 %, G2a 4 %, J2 3,1 %, N 1,1 %, J1 1,1 % (HANZL Lukáš, 2020). Y-haploskupiny ani mtDNA nejsou odpovědné za fyzické vlastnosti člověka, to je úkolem autozomální DNA.
Y-haploskupina R1a (M 458), respektive R1a1b7a, je spojena s Vinidy. Oproti tomu R1a (558) je běžná mezi východními Slovany, u nás je zastoupena jen minimálně, a to hlavně díky novověké migraci z východních zemí. To je jednoznačně dokladem, že se Vinidé se Slovany nemísili, teprve až ve středověku v Polské, Slovenské a balkánské populaci.
R1a M458 je však celkem významně zastoupena na Ukrajině a v některých regionech Ruska, což vypovídá o tom, že Vinidé difundovali nejen na západ, ale šířili se i na východ do slovanských oblastí v hojném počtu.
Y-haploskupina I1a (63+) je spojována s Vandaly. Y-haploskupina I1b (Z131+) bývá přisuzována Semnonům a Langobardům. Y-haploskupina I2a1b2a1a2 souvisí s difuzí Durynků do české populace v průběhu staletí. Je hojná hlavně v západním pohraničí, v komunitách místních Němců. Na Moravě jsou nositeli I2 převážně potomci Moravských Chorvatů. Haploskupina I2 se běžně objevuje i u východních slovanských národů, ale tyto východní klady nejsou v české populaci výskytem časté. Což opět potvrzuje, že se čeští Vinidé se Slovany nekřížili. Y-haploskupina R1b1c9 S21 -U106 (Saská) a-haploskupina R1b1c10 S28 U152 a I2-L38 (bavorské) v české populaci jsou důsledkem německé kolonizace od 13. století do první poloviny 20. století. (HANZL Lukáš, 2022)
Vinidé nebo Slované?
Termín Slované v jazykovém smyslu je pro skupinu národů sobě blízkých jistě správný. V minulosti se však obě populace dlouhá staletí vyvíjely samostatně a to se odrazilo nejen na sexuální DNA (y-haploskupiny, mtDNA), ale i na autozomální DNA (odpovědná za nemoci, fyzické vlastnosti, etc.) a v neposlední řadě i na kulturním vývoji. Od raného středověku po dnešek sice stále probíhá proces opětovného mísení obou skupin v Polsku, na Slovensku a Ukrajině, ale zejména u Čechů a Lužických Srbů jen okrajově. To se teď patrně změní s přílivem nových dosídlenců z Ukrajiny, avšak i tak půjde pouze o několik procent z celkového klastru (clusteru).
A tak je třeba slovanství vnímat, pouze jako prastarou jazykovou rodinu mnoha geneticky i kulturně naprosto různorodých národů.
A Vinidé? Už od difuze vinidskách kmenů na západ a na jih se vinidská identita postupně vytrácí a zhruba od 9. století mizí nahrazena identitou slovanskou.
Termín Vinidé či Wendové, není tedy nesprávný ani z dnešního pohledu, je však již archaický a chybí mu tradice používání v posledních staletích s výjimkou Německa, čímž naopak nabral negativní konotace. Ale z pohledu historie je mnohem správnější pro populace v počátcích raného středověku ve střední Evropě, než glajchšaltovaný termín Slované.
Literatura
BERANOVÁ, Magdalena. Slované . Praha: Libri, 2000. 311 s. ISBN 80-7277-022-5 . S. 18.
BORKOVSKÝ, Ivan. Staroslovanská keramika ve střední Evropě. Praha 1940.
BUCHVALDEK, Miroslav a kol. Dějiny pravěké Evropy. Praha Státní pedagogické nakladatelství 1985, 280 s. ISBN 14-455-85
HAAK, Wolfgang a kol., Massive migration from the steppe was a source for Indo-European languages in Europe. Nature. 11 June 2015, s. 207–211, on line: chrome-extension://efaidnbmnnnibpcajpcglclefindmkaj/https://arxiv.org/ftp/arxiv/papers/1502/1502.02783.pdf
HANZL, Lukas : Genetic History of the recent Czech population 2020, online: https://www.academia.edu/45583286/Genetic_History_of_the_recent_Czech_population
HANZL, Lukas: WENDS IN EARLY MIDDLE AGES, 2022, online: https://www.academia.edu/86494851/WENDS_IN_EARLY_MIDDLE_AGES
HANZL, Lukas. The Vandals infuence on the ethnogenesis of the Czechs and Croats, 2023, online: https://www.academia.edu/108343948/The_Vandals_infuence_on_the_ethnogenesis_of_the_Czechs_and_Croats
HOLZER, Georg : „Germanische Lehnwörter im Urslavischen: Methodologisches zu ihrer Idenfizierung“ [Germanic word-borrowings in proto-slavic: towards a methodology of their idenificaon]. Croatica, Slavica, Indoeuropaea (in German). Verlag der Österreichischen Akademie der Wissenschaſten (1990), 59–67. ISBN 9783700117742 . Retrieved 2014-01-07 .
KROONEN, Guus (2013). Etymological Diconary of Proto-Germanic. Brill. ISBN 9789004183407.
MALLORY, James P.; ADAMS, Douglas Q. (1997), Encyclopedia of Indo-European Culture, Taylor & Francis, ISBN 1-884964-98-2
Reference
Haplogroup I1 (Y – DNA), Eupedia, Genetics,on-line: https://www.eupedia.com/europe/Haplogroup_I2_Y-DNA.shtml
Haplogroup I2 (Y – DNA), Eupedia, Genetics,on-line: https://www.eupedia.com/europe/
Haplogroup_I1_Y-DNA.shtml The phylogenetic and geographic structure of Y-chromosome haplogroup R1a, on line: https://www.nature.com/articles/ejhg201450
