Článek
Na českých školách stále funguje fenomén známý jako SRPDŠ – Spolek rodičů a přátel dětí školy. Ve své době měl tento model smysl: rodiče dobrovolně přispívali na mimoškolní aktivity, výzdobu nebo pomůcky. Jenže dnes se z dobrovolnosti stává tlak a mnozí rodiče mají pocit, že jsou k platbám prakticky nuceni. Bylo nám řečeno, že příspěvek není povinný, ale seznam dětí, jejichž rodiče nezaplatili, visel ve sborovně, popisuje matka z jedné pražské školy.
Problém podle kritiků spočívá nejen v tlaku na rodiče, ale i v neprůhlednosti hospodaření. Mnozí netuší, kdo spolek vede, jaké jsou příjmy a výdaje a zda jsou peníze skutečně využity pro děti. Často se platí částky od několika stovek do tisíců ročně, přičemž učitelé nebo ředitelé školy hovoří o příspěvku SRPDŠ, jako by šlo o něco automatického. Nikdo nám nevysvětlil, co přesně financujeme. Jen se předpokládalo, že zaplatíme, říká další rodič.
Historicky vznikly spolky rodičů v době, kdy školy měly omezené rozpočty a spoléhání se na podporu rodin bylo logické. V dnešní době, kdy má školství státní financování a dotační programy, se ale kritici ptají, proč by měl existovat polopovinný příspěvek s neprůhledným nakládáním s penězi. Poukazují na to, že pokud má škola potřebovat nadstandardní pomůcky, měla by požádat zřizovatele nebo kraj, ne jednotlivé rodiny.
Dalším problémem je podle kritiků atmosféra, kterou tato praxe vytváří. Rodiče, kteří nezaplatí, bývají považováni za ty, co se vezou. Některé děti se dokonce mohou cítit odstrčené nebo stigmatizované, protože jejich rodiče nepřispěli. To odporuje principu bezplatného vzdělávání a rovného přístupu, který je zakotven v českých zákonech.
Podle právníků má spolek právo vybírat příspěvky jen od svých členů a členství je dobrovolné. Pokud rodiče do SRPDŠ nevstoupí, nemají žádnou povinnost platit. Přesto řada škol působí dojmem, že jde o závazek. Je to historický přežitek, který nemá v moderním školství co dělat, shrnuje jeden z kritiků. Když má škola konkrétní projekt, ať požádá rodiče přímo a transparentně, a ne přes spolek s nejasným hospodařením.
Celá situace ukazuje, jak málo se o této praxi mluví a jak je pro mnoho rodin nekomfortní říkat ne. Otevřená diskuse o skutečné dobrovolnosti a transparentnosti by podle kritiků mohla vrátit smysl spolupráci rodičů a školy – bez nátlaku, nedorozumění a pocitu, že někdo tahá peníze z kapsy, aniž by jasně řekl proč.
Mnozí rodiče, kteří se proti systému SRPDŠ ozvou, popisují, že se setkávají s nepochopením nebo otevřeným nátlakem. Někteří byli dokonce telefonicky kontaktováni vedením školy s dotazem, zda skutečně nechtějí přehodnotit své rozhodnutí. Podle právníků je takový postup za hranou – spolek totiž nemůže vymáhat platby od nečlenů, stejně jako škola nemůže diskriminovat děti za to, že jejich rodiče do SRPDŠ nevstoupili.
Příběh paní Lenky z Pardubicka ukazuje, jak hluboko tento problém sahá. Přišla jsem na třídní schůzku a paní učitelka tam otevřeně oznámila, kdo zaplatil a kdo ne. Cítila jsem se trapně před ostatními rodiči, ale odmítla jsem ustoupit, říká. Podle ní není problém přispět na konkrétní věc – třeba výlet nebo školní projekt – ale vadí jí nejasný spolek, který funguje podle starých pravidel z dob, kdy rodiče neměli jinou možnost.
Transparentnost hospodaření SRPDŠ je přitom klíčová. Kritici upozorňují, že rodiče často vůbec netuší, kolik peněz se vybere a na co se využijí. V některých případech neexistují veřejné výroční zprávy ani jasně uvedené výdaje. Vedení spolku se přitom mění podle toho, kdo zrovna zastává funkci předsedy nebo pokladníka. To podle odborníků vytváří prostředí, kde se snadno ztrácí přehled a vzniká prostor pro netransparentní rozhodování.
Stále hlasitěji se ozývají návrhy na reformu tohoto systému. Někteří rodiče navrhují, aby školy samy zveřejňovaly přehled, na co peníze ze SRPDŠ šly, a to alespoň jednou ročně. Jiní volají po úplném zrušení spolků a jejich nahrazení přímou komunikací mezi školou a rodiči. Pokud je potřeba na konkrétní akci vybrat peníze, může to podle nich probíhat jednorázově a adresně, bez anonymního spolku s vlastním účtem.
Odborníci na školskou politiku připomínají, že původní smysl SRPDŠ – podpora školy a budování komunity – je chvályhodný. Jenže pokud tento smysl degraduje do povinných plateb, vytrácí se základní princip dobrovolnosti a partnerství. Moderní školství podle nich potřebuje transparentní a přímé vztahy mezi rodiči, učiteli a vedením školy, nikoli schované struktury s nejasným hospodařením.
Ministerstvo školství se k praxi SRPDŠ oficiálně staví jako k čistě dobrovolné. V několika případech už inspekce upozornila, že děti nesmějí být rozlišovány podle toho, zda rodiče zaplatili příspěvek. Přesto praxe na školách často říká něco jiného. Rodiče tak zůstávají mezi dvěma mlýnskými kameny: mezi tradicí a nátlakem na jedné straně a právem na dobrovolnost a rovný přístup na straně druhé.
Podle kritiků by nejlepším řešením byla osvěta a jasná pravidla. Rodiče by měli vědět, že do SRPDŠ vstupovat nemusejí, a školy by měly přestat vytvářet atmosféru povinnosti. Pouze tak se podle nich podaří vrátit spolupráci mezi školami a rodiči do férových kolejí, kde se peníze vybírají jen na základě svobodného rozhodnutí a za jasně daných podmínek.
Navzdory tomu, že mnohé školy vnímají příspěvek SRPDŠ jako samozřejmost, česká legislativa je v tomto směru jednoznačná. Podle občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb.) je spolek dobrovolným sdružením osob. Členství ve spolku je tedy založeno pouze na svobodné vůli každého jednotlivce (§ 214 a násl.). Rodiče, kteří se rozhodnou nestát se členy SRPDŠ, nemají žádnou povinnost platit příspěvky – spolek od nich nemůže požadovat žádné plnění.
Tento princip je dále podpořen školským zákonem (zákon č. 561/2004 Sb.), který v § 123 odst. 1 stanoví, že vzdělávání na základních školách je bezplatné. Škola nesmí přímo ani nepřímo podmiňovat účast dítěte na výuce zaplacením poplatků nesouvisejících se vzděláváním. Ministerstvo školství ve svých metodických pokynech dlouhodobě uvádí, že školy nemají rodiče do spolků nutit ani je diskriminovat podle toho, zda přispívají.
Advokáti připomínají, že pokud by spolek rodičů či škola vyvíjela nátlak na zaplacení příspěvku, mohlo by to být považováno za nepřípustný zásah do práv rodičů a dětí. Rovnost přístupu k bezplatnému vzdělávání je ostatně zakotvena i v Listině základních práv a svobod, která má ústavní sílu (čl. 33 odst. 2).
Podle právníků je tedy zcela legitimní říci ne a školu požádat, aby jasně oddělila povinné platby za služby (například školní družinu nebo stravování) od dobrovolných darů či příspěvků. Pokud škola nebo učitelé takový nátlak přesto vyvíjejí, je možné obrátit se na Českou školní inspekci, která má dohled nad dodržováním školských předpisů, případně na veřejného ochránce práv.
Kritici shrnují, že pokud se má SRPDŠ udržet jako pozitivní platforma, musí se vrátit k dobrovolnosti a naprosté transparentnosti. Jen tak lze odstranit pocit nespravedlnosti a zajistit, aby spolupráce rodičů se školou byla partnerská a nikoliv vynucená.
