Článek
Každý den, přesně ve tři odpoledne, se otevřely dveře naší malé cukrárny a dovnitř vešel on. Vysoký, s milým úsměvem a očima, ve kterých se zračil zvláštní klid. Vždycky si objednal to samé – malou černou kávu a… nic víc. Tedy, ze začátku. Chvíli poseděl, díval se z okna, občas se na mě usmál, když jsem mu přinášela kávu nebo odnášela prázdný šálek.
Postupně jsem si všímala drobných detailů. Jak se jeho pohled zastaví na vitríně plné barevných dortíků, ale nikdy si nic nevybere. Jak občas nasaje vůni čerstvě upečených croissantů s takovou rozkoší, až jsem si říkala, že musí mít neuvěřitelnou sebekontrolu. Začala jsem o něm přemýšlet. Proč sem chodí každý den, když si skoro nic nekupuje? Je to snad nějaký umělec, který hledá inspiraci? Nebo snad… snad se mu líbím já?
Tahle myšlenka se mi usadila v hlavě a začala vzkvétat jako ta nejkrásnější růže. Před každou jeho návštěvou jsem si pečlivě upravila zástěru, zkontrolovala, jestli nemám na tváři mouku a snažila se být co nejmilejší. Začala jsem si všímat, že jeho úsměry jsou čím dál tím vřelejší a pohledy delší. Už se nejen díval z okna, ale občas se na mě i krátce usmál nebo něco prohodil o počasí.
Jednoho dne, když jsem mu přinesla kávu, odvážila jsem se a zeptala se: „Nechcete dneska ochutnat něco z našich novinek? Máme skvělý malinový cheesecake.“
Usmál se, ale trochu rozpačitě. „Je to moc milé, ale já… já nemůžu.“
Moje srdce se na okamžik zastavilo. Nechce, nebo nemůže? V hlavě se mi okamžitě rojily katastrofické scénáře. Má snad alergii? Nebo je na nějaké přísné dietě?
On si všiml mého zmateného výrazu a dodal, už trochu vážněji: „Jsem diabetik. Cukr zkrátka nemůžu.“
V tu chvíli jsem se cítila jako ta největší husa pod sluncem. Tolik jsem si namlouvala, že je labužník, který se drží zpátky, a on je prostě… nemocný.
Než jsem stihla něco říct, pokračoval, s pohledem upřeným přímo do mých očí: „Ale do vaší cukrárny chodím moc rád. Vlastně… chodím sem kvůli vám, Markéto.“
Zrudla jsem až za ušima. Takže celou dobu jsem si správně vyložila jeho zájem, jen ten důvod byl úplně jiný. Nebyla to láska k dortíkům, co ho sem táhlo, ale… já.
Od té doby se jeho návštěvy nezměnily. Stále si dává černou kávu, ale naše rozhovory se prohloubily. Už nemluvím jen o zákuscích, ale i o sobě, o něm, o životě. A i když se nikdy nedotkne ničeho sladkého z naší vitríny, vím, že jeho „mlsné“ srdce si tady našlo něco mnohem sladšího – možná i něco víc než jen mou maličkost. A pro mě je to mnohem víc než jakékoliv dýško za ten nejprodávanější dortík.
