Článek
Ten večer probíhal jako každý jiný. Stoly se plnily, objednávky létaly vzduchem a já se snažila, aby měl každý host to, co si přeje. U okna seděl starší pán. Celou dobu se usmíval, pochvaloval si jídlo i kávu a několikrát mi poděkoval za rychlou a příjemnou obsluhu. Cítila jsem, že je opravdu spokojený, a v duchu už si přičítala hezké dýško. Přesně takové ty momenty dělají moji práci snesitelnější.
Když si řekl o účet, přinesla jsem mu ho s úsměvem. Zaplatil, vzal si drobné a popřál mi hezký večer. Z mého úsměvu se stal spíš křečovitý škleb, když jsem si uvědomila, že na stole nezůstalo ani halíře navíc. Ani blbých deset korun. Nic.
Cítila jsem se, jako by mi někdo vrazil dýku do zad. Nešlo ani tak o ty peníze samotné, i když, přiznejme si, dýška tvoří podstatnou část našeho příjmu. Šlo mi o ten princip! Jak může být někdo tak očividně spokojený, a přesto se nezmohl na sebemenší gesto vděku? Celou směnu jsem se mu věnovala, snažila se, aby mu nic nechybělo, a on? Nic. Připadala jsem si hloupě, naivně a hlavně uraženě. Svěřila jsem se kolegyni, která jen pokrčila rameny. „Zvykni si,“ řekla. „Jsou prostě lidi…“
Celý zbytek večera jsem o tom přemýšlela. V hlavě mi zněla jeho slova chvály a ten prázdný stůl. Představovala jsem si ho, jak si doma spokojeně sedí s pocitem, že ušetřil, zatímco já se tady dřu za minimální mzdu a spoléhám se na štědrost hostů. Byla jsem naštvaná na něj, na celý svět, a tak trochu i na sebe, že mě to tak vzalo.
Druhý den, když jsem přišla do práce, čekalo mě u mé skříňky překvapení. Malá obálka s mým jménem. Zvědavě jsem ji otevřela. Uvnitř byl dopis psaný úhledným písmem a s ním pětisetkorunová bankovka.
Dopis byl od včerejšího pána. Vysvětloval, že je v důchodu a jeho příjem je opravdu nízký. Právě včera ale slavil narozeniny a jeho děti mu jako dárek daly právě tu pětisetkorunu s přáním, ať si udělá radost. On se rozhodl, že si zajde na oběd a zbytek, pokud něco zbyde, dá obsluze. Jenže, jak sám napsal, při placení byl tak rozrušený z té částky, která mu zbyla, že úplně zapomněl na dýško a spěchal domů, aby se podělil o radost s manželkou. Hned ráno si prý uvědomil svou chybu a přišel to napravit. Psal, jak moc si váží mé práce a omlouval se za to, že mě možná mrzelo jeho opomenutí.
V tu chvíli se mi vhrnuly slzy do očí. Ne kvůli těm penězům, ale kvůli tomu upřímnému gestu. Najednou jsem se styděla za své včerejší myšlenky. Rychle jsem ho odsoudila, zaškatulkovala si ho jako nevděčného, aniž bych znala jeho příběh.
Tenhle zážitek mi dal důležitou lekci. Nikdy nevíš, co se skrývá za úsměvem nebo za prázdnou rukou. Někdy je třeba jít dál než jen k prvnímu dojmu a dát lidem šanci. Ne každý, kdo se neřídí našimi očekáváními, je nutně zlý nebo nevděčný. A i malé gesto, ať už v podobě omluvy nebo nečekané odměny, může úplně změnit tvůj pohled na věc. Od té doby se snažím být v práci trpělivější a méně soudit. A i když se občas objeví host, který nedá dýško, už si z toho nedělám takovou hlavu. Každý má svůj příběh a já nejsem ta, kdo by ho měl soudit.
