Bůček, zemětřesení a Česká televize. Mých 101 dní v Bangkoku skončilo

V plánu bylo zůstat až do července, ale to bych nebyl já, abych se v půlce nerozmyslel a všechno nepřehodnotil.

Nechávám za sebou apartmán v té nejkrásnější čtvrti Thong Lor, pracovní stůl v kancelářích budovy The Hive, a taky nudle s bůčkem v restauraci Chopsticks, na které jsem chodil tak často, až mi personál udělil patnáctiprocentní slevu. Nemluvě o těch, kteří se tu za těch 101 dní stali mými přáteli. Zrovna, když jsem se naučil používat metro jako místní a kromě thajského děkuji už umím i pozdravit, jsem se rozhodl, že moje životní kapitola s názvem Bangkok skončí.

Mrzí mě to, fakt že jo, ale nedá sa svítit a je potřeba se zase posunout o kus dál. Kdo někdy tenhle nomádský život vyzkoušel, tak moc dobře ví, že loučení je jeho nedílnou součástí. Na druhou stranu, když jsem se v květnu 2023 na hostelu v Mexico City loučil se Švýcarkou Nataly, nenapadlo by mě, že ji tady v únoru potkám v stand up comedy klubu na Khao San Road.

S Nataly mě pojí šílená historka, která začala sobotní půlnoční návštěvou punkového klubu a následným vypitím drinku Pulque, jenž Aztéci nazývaly nápojem bohů ještě před začátkem našeho letopočtu. Byl to doslova litr zeleného slizu a chutnalo to, jako kdyby se mi všichni pankáči z Mexika vysmrkali do krku, ale zvládli jsme to a těšili se na lehké halucinace, se kterýma je Pulque spojováno. Jo, to jsme ještě netušili, že z něj nebudem moct 4 dny spát! První otázka, která padla při našem setkání v Bangkoku, pak samozřejmě byla, jestli opět zkusíme nějakou místní specialitu. Nezkusili jsme, ale domů jsem i tak došel v 11 dopoledne, a tak tak po svých.

Ve stejném hostelu v Mexiku jsem se seznámil také s finančním analytikem Kavehem z Íránu, se kterým jsem jednou u piva debatoval nad kryptoměnama, načež si k nám přisedl mladý chuďučký blonďák, který začal konverzaci větou: „Právě jsem dal kopačky svojí těhotné Mexičance a doufám, že mé dítě dobře vychová. Nikdy jsem ji neměl rád, ale jsem hrdý Švéd a chci svým semenem obohatit degradující národ Mexičanů. A taky nenávidím Islám a ty vypadáš jako Arab. Jsi muslim?“

Kaveh je mimo jiné i fitness trenér a kdyby chtěl, tak by jednou fackou semenáčovi cesty ukončil. Z jeho očí bylo poznat, jak moc mu tyhle řeči nechutnaj, no naštěstí je to srdcař a Švédovi jen odpověděl, že za víc než 10 let na cestách horšího člověka neviděl, stoupnul si, a od stolu odešel. Zůstal jsem tak se Švédem sám a i když mi hned z první pochválil mé etnikum, odpověděl jsem jen, že jeho slečna měla štěstí, že ji opustil, a nechal jsem ho sedět samotného, jak si právem zasloužil.

Každopádně, dva roky utekly jako voda a Kaveha jsem minulý týden potkal na ulici kousek od mojí bytovky, když jsem šel do kanclu a on z fitka. Kaveh je nehoráznej týpek a ihned, co jsme oba sundali sluchátka a poprvé si plácli, jsme na maličkého Goebbelse zavzpomínali a shodli se na tom, že odpornějšího člověka jsme za svůj život ani jeden nepotkali. Další den jsem klasicky seděl v kanclu a pracoval na své nové knize, když se Bangkokem prohnalo ničivé zemětřesení, které mě vyhnalo na ulici, kde jsem pak strávil celý zbytek dne, během kterého se se mnou spojil editor z ČT24 a já mu přislíbil, že o dnešní tragédii něco řeknu do živého vysílání.

Byl jsem nervózní, neboť jsem si vědom, že moje běžná česká mluva se moc do televize nehodí, a taky jsem neměl kolem sebe žádné místo, kam bych mohl položit telefon, abych byl dobře v záběru. Držet ho celou dobu v natažené ruce by po pár minutách mohlo být velmi bolestivé a taky by to asi ani moc hezky nevypadalo. No a kdo šel zrovna kolem? Ze všech 17 miliónů lidí žijících v Bangkoku to byl opět můj homeboy Kaveh, který mi rázem udělal kameramana a podařilo se nám tak ČT dodat interview, které se nakonec líbilo natolik, že jej televize nahrála i na své sociální sítě.

No a pak je tu Rumunka Cosmina, se kterou jsem v roce 2022 dva měsíce pařil na Tenerife, která mě dva dny po zemětřesení náhodně zahlédla, jak jedu centrem Bangkoku na skútru, a tak jsem jí jako správný štamgast vzal na bůček do Chopsticks. A nebo taky rapper Unknown Mizery, kterého jsem v 17 letech pozval z Kanady na koncert do Dubňan, za což mě pak i se zbytkem bandy vzal na poslední koncerty jejich turné do Holandska, kde jsme nakonec strávili tři týdny ve studiu Eastgarden v Rotterdamu, do kterého jsem se pak několikrát vrátil a stalo se jedním z mých nejoblíbenějších míst téhle planety. Mizery měl během mého pobytu v Bangkoku dva koncerty a i když jsem nezvládl přijít ani na jeden, i tak jsme se párkrát potkali na oběd a taky se jednou sundali pod obraz boží, jak to my kluci umíme.

Joo, svět je malej a je čím dál menší pokaždé, když se rozhodnete z něj kousek objevit. Můj příběh tu nyní možná končí, ale zároveň nemám pochyb, že s těmi, se kterými se ještě potkat mám, se jednou zase potkám. Často se všem vehementně ukládáme do mobilů, abychom náhodou nepromarnili, kdyby se naše cesty měly zase někdy střetnout, a kolikrát stačí být prostě venku, neboť tam, tam se totiž odehrává celý ten zázrak.

Bangkok je beze sporu jedno z nejživějších míst, ve kterých jsem měl možnost kousek svého času strávit, a já jsem nesmírně rád, že i když si nedávno prošel fakt těžkou zkouškou, tak ji ustál, i když to bohužel bez ztrát nebylo. Často zakončuji mé statusy poděkováním a říkám si, že se s tou vděčností opakuji až až, no ale nebýt vděčný za to, do čeho se každý den probouzíme, je základem k zapomenutí, jak krásně se tu vlastně máme. A já tak tedy opět děkuji, že můžu!