Článek
„Jmenuji se José Mujica. Začínal jsem jako farmář a pracoval na poli, poté jsem se oddal boji za změnu, abych zlepšil život ve své společnosti. Dnes jsem prezident, a zítra už budu jen hromádka červů a zmizím.“
Takhle začíná Josého medailonek v dokumentu Human, zachycujícím příběhy těch největších velikánů. A i když jsou to pouhé dvě věty, je v nich vlastně úplně všechno.
José se narodil 20. května 1935 v Montevideu v Uruguayi a své mládí prožil na venkově, kde se zformoval jeho pohled na svět a kde si vytvořil ideály, za které pak nikdy nepřestal bojovat. Žil obyčejný život, a to až do doby, než se začátkem 60. let přidal k levicovému hnutí a partyzánské skupině Tupamaros, bojující proti tamnímu diktátorskému režimu. José toužil po změně a nehodlal se smířit s ničím jiným než se svobodou. A právě za ni opakovaně riskoval nejen svobodu svou, ale i život.
Během svého působení v Tupamaros byl čtyřikrát postřelen, několikrát zatčen a v roce 1972 přišel trest nejdelší, ale aspoň už i poslední. Stejně jako José neměl rád diktátorský režim, tak ani režim neměl rád Josého, a tak ho na dlouhých 12 let zavřel do věznice Punta Carretas, kde strávil většinu času na samotce v úplné izolaci. V naprosté tmě. V naprostém tichu. Když k tomu přičteme i předchozí zatčení, strávil José za mřížemi více než 14 let, a na svobodu se dostal až s příchodem demokracie v roce 1985.
O těchto temných letech jeho života vznikl i film La noche de 12 años, který realisticky a s velkou empatií zachycuje nejen brutalitu vězeňského systému, ale i vnitřní sílu člověka, kterého se režim snažil zlomit.
Po propuštění se vrátil domů na venkov. Žil dál svůj skromný život, ale ponechal si i svou politickou aktivitu. V roce 1994 se stal poslancem, o pět let později senátorem, v roce 2005 pak ministrem zemědělství a v listopadu 2009 José Alberto Mujica Cordano vyhrál prezidentské volby.
Za jeho prezidentsví vzrostla ekonomika Uruguaye, snížila se nezaměstnanost, byly legalizovány stejnopohlavní sňatky i potraty, a Uruguay se stala prvním státem na světě, který legalizoval marihuanu. I jako prezident zůstal José bydlet na svém venkovském statku a ve volném čase se staral o svou farmu. Devadesát procent svého prezidentského platu dával na charitu, která peníze distribuovala chudým, snažícím se rozběhnout vlastní podnikání. A sám stále jezdil ve svém starém Volkswagenu z roku 1987.
No a proč bychom se měli o José Mujicovi více učit ve školách? Protože je živým důkazem toho, že politika nemusí být jen nástroj k obohacení a že to jde i bez korupce či boje o moc. Josého život nás učí, že ztráta svobody nemusí znamenat ztrátu charakteru a že opravdová autorita pramení ze skromnosti, nikoliv z arogance. José je důkazem, že svět se dá změnit, i když člověk nedostal do života zrovna ty nejlepší karty.
José Mujica nás včera, 13. května 2025, opustil jen týden před svými 90. narozeninami.
Tak nechť je vám země lehká, José. Budete tu moc chybět.
