Článek
Představte si tu scénu. Sedíte doma, v klidu popíjíte kávu a najednou se ozve tiché „cink“. Ne, to není upozornění na novou zprávu v telefonu, ani zvuk vaší mikrovlnky. To se jen v éteru srazily dvě neviditelné veličiny: veřejnoprávní vysílání a vaše peněženka. Právě jste si vzpomněli, že je čas zaplatit koncesionářský poplatek.
Britská stopa: Když se z éteru stal byznys
Historie koncesionářských poplatků nezačala u nás, v kotlině české, ale – jak jinak – na britských ostrovech. Musíme se vrátit v čase až do roku 1922. V té době bylo rádio novinkou, kterou si lidé doma skládali z krystalek a drátů, a vědci se přeli o to, jestli nás ty vlny náhodou všechny nezahubí.
Tehdy vystoupil na scénu jistý Sir John Reith, první generální ředitel BBC. Reith byl muž s vizí (a pravděpodobně i s velmi přísným výrazem ve tváři). Nechtěl, aby rádio dopadlo jako v Americe – tedy jako chaos plný reklam na pilulky proti nadýmání. Nechtěl ale ani model sovětský, kde by rádio bylo jen prodlouženou hlásnou troubou vlády.
Vymyslel tedy „třetí cestu“. Veřejnou službu. Aby ale rádio mohlo být nezávislé, muselo mít vlastní peníze. A tak se zrodila myšlenka: „Kdo má uši k slyšení a přístroj k zachycení, nechť zaplatí.“ Britská pošta tehdy začala vydávat licence k vlastnictví přijímače za deset šilinků. A bylo to. Pandořina skříňka byla otevřena a z ní vyletěla první faktura.
Česká spojka: Od stanu v Kbelích k digitální dani
U nás jsme nezůstali pozadu. Když v roce 1923 začal vysílat Radiojournal ze stanu v pražských Kbelích, bylo to romantické období. První posluchači byli nadšenci, kteří si antény natahovali mezi komíny. Jenže romance skončila ve chvíli, kdy stát zjistil, že se mu v luftu vznáší kapitál.
V prvních letech se u nás poplatky vybíraly s takovým tím typickým českým švejkovstvím. Lidé své přístroje nepřihlašovali, schovávali je do skříní před kontrolory a tvářili se, že ty dráty na střeše jsou jen nová metoda sušení prádla. Stát proto musel nasadit osvětu i represi. Rádio se stalo privilegiem, za které se platilo měsíčně, a televize (která k nám vtrhla v roce 1953) tuto tradici jen zabetonovala.
Zajímavost: Víte, že slovo „koncesionář“ zní skoro jako „šlechtic“? Jako by nás ta platba měla pasovat do nějakého elitního klubu majitelů pravdy a kultury. Realita je ovšem taková, že většina z nás se cítí spíše jako sponzor nekonečných diskusních pořadů, které sledujeme jen tehdy, když nám dojde baterie v ovladači.
Proč vlastně platíme za „možnost“?
Tady se dostáváme k největší filozofické záhadě lidstva (hned po otázce, kam mizí druhá ponožka v pračce). Proč platíme, i když se nedíváme? Právní logika je neúprosná. Neplatíte za to, že sledujete zprávy nebo seriál o četnících. Platíte za vlastnictví přijímače. Je to trochu jako platit permanentku do posilovny, do které nikdy nevkročíte, jen proto, že máte doma tepláky. Obhájci systému tvrdí, že poplatek je daní za nezávislost. Když televizi platíme my, nemusí se podbízet politikům ani inzerentům. Je to taková kolektivní pojistka, aby v éteru nezůstalo jen ticho nebo teleshopping.
V roce 2026 se však tato definice stává čím dál vtipnější. Co je to dnes „přijímač“? Žijeme v době, kdy televizi chytnete na mobilu, na tabletu, a pokud máte chytrou lednici, možná vám i ona přehraje večerní zprávy mezi mražením hrášku a chlazením piva. Debata o tom, jestli se poplatek má změnit na „daň z internetu“, připomíná pokus zdanit sluneční světlo.
Budoucnost: Konec jedné éry, nebo jen dražší vzduch?
Když se dnes podíváme na ty „objevitele“ koncesí, musíme uznat, že to byl geniální tah. Vymyslet poplatek za něco, co k vám proudí samo od sebe, bez drátů a bez vašeho vyžádání, to vyžaduje básnickou duši a úřednické srdce.
Možná jednou poplatky zmizí a budou hrazeny přímo ze státního rozpočtu. Možná se změní v dobrovolné předplatné. Ale do té doby budeme dál otevírat ty obálky (nebo e-maily) a posílat své stokoruny do velkého neviditelného stroje na kulturu.
Protože, ruku na srdce, bez toho by nám ten svět připadal tak nějak… prázdný. Nebo alespoň o něco méně „veřejnoprávní“. Tak až budete příště platit, vzpomeňte si na Sira Reitha. Pravděpodobně by vám poděkoval, upravil si kravatu a pak by vás poslal sledovat vzdělávací dokument o pěstování mechu ve Skotsku. Protože to je to, co potřebujete, i když si myslíte opak.
