Článek
V poslední době se pohled na českou politickou scénu podobá listování leporelem. Kam se poděl respekt k úřadu a proč jsme jako Češi přistoupili na hru, ve které jsme vnímáni spíše jako nesvéprávní chovanci než jako sebevědomí voliči?
Fenomén infantilizace politické komunikace není náhodným výstřelkem několika populistů. Je to promyšlená strategie, která v posledních letech ovládla veřejný prostor. Když politik použije familiérní oslovení „Čau lidi“ nebo začne složitý státní rozpočet přirovnávat k nákupu rohlíků, nedělá to proto, že by byl nevzdělaný. Dělá to proto, že chce zbourat bariéru mezi „námi“ a „jimi“. Problém je, že při tom bourání často srovná se zemí i důstojnost instituce, kterou zastupuje.
Strategie mikiny a smajlíka: Proč to dělají?
Analytický pohled na politický marketing odhaluje jasné motivy. V době informačního přetlaku je pozornost voliče tou nejcennější komoditou. A nejsnadnější cestou, jak ji získat, není hluboká analýza, ale emoční zkratka.
- Budování falešné blízkosti: Tykání a familiérnost mají navodit pocit, že politik je „jeden z nás“. Že je to ten fajn soused, se kterým byste šli na pivo. Tím se obchází racionální kritika – přece nebudete přísní na někoho, kdo vám virtuálně „plácá po zádech“.
- Redukce složitosti: Svět v roce 2026 je neuvěřitelně komplexní. Psychologie říká, že lidé v nejistých dobách podvědomě touží po jednoduchosti. Politik-infantilista jim ji nabízí. Mluví jazykem, který nevyžaduje přemýšlení. Složité kauzy mění v černobílé příběhy o zlých lidech a hodných zachráncích.
- Obcházení médií: Tradiční média kladou nepříjemné otázky. Sociální sítě umožňují politikům mluvit přímo k „lidu“. A v digitálním prostředí algoritmy přejí emocím, fotkám se zvířátky a krátkým, úderným větám bez vedlejších vět.
Česká specifika: Proč jim to dovolíme?
Otázka „proč jim to dovolíme“ míří hluboko do české národní povahy a historie. Máme v sobě zakořeněnou určitou skepsi k elitám, která se v kombinaci s moderním populismem stává výbušnou směsí.
1. Kult „obyčejného člověka“
V české tradici (včetně té komunistické, která v nás zanechala hlubší stopy, než si přiznáváme) je postava „obyčejného člověka“ stavěna nad „intelektuála z kavárny“. Politik, který mluví spisovně a používá cizí slova, je podezřelý. Politik, který mluví jako v hospodě u pátého piva, je vnímán jako „upřímný“. Familiérnost je u nás mylně zaměňována za lidovost.
2. Švejkův stín a humor jako obrana
Češi mají tendenci politiku ironizovat a dělat si z ní legraci. Když se politik chová infantilně, my se mu zasmějeme, uděláme z něj „meme“ (vtipný obrázek) a tím to končí. Jenže tento humor je zároveň naší slabinou. Místo abychom se rozhořčili nad tím, že s námi někdo jedná jako s dětmi, my to přejdeme vtipem. Tím politikům dáváme tichý souhlas k dalšímu snižování úrovně.
3. Absence občanského sebevědomí
Historicky jsme byli často objektem moci, nikoliv jejím subjektem. Pocit, že stát jsme „my“, je u nás stále slabý. Pokud se necítíme jako skuteční spolumajitelé státu, nevadí nám, když k nám správce našeho majetku (politik) mluví neuctivě. Jako bychom podvědomě přijímali roli dětí, o které se má „stát-tatíček“ postarat, a děti přece nepotřebují slyšet složité argumenty.
Cena za „pohádkovou“ politiku
Tato infantilizace má však děsivé dopady na kvalitu demokracie. Pokud přestaneme od politiků vyžadovat věcnost a odbornost, dočkáme se státu, který se řídí podle aktuálních nálad na TikToku, nikoliv podle dlouhodobých strategií.
- Eroze kritického myšlení: Pokud jsou nám problémy servírovány jako kaše pro batolata, ztrácíme schopnost chápat souvislosti. Volič, který je zvyklý na pohádky, je pak snadnou obětí dezinformací a manipulací.
- Ztráta autority státu: Stát, jehož představitelé se chovají jako baviči, ztrácí u občanů respekt. A stát bez respektu má problém vyžadovat dodržování pravidel v krizových situacích.
- Vyloučení odborné diskuse: V infantilním světě není místo pro experty. Expert je „nudný“, „složité věci jen komplikuje“ a „nerozumí obyčejným lidem“. Tím se ale odřezáváme od řešení, která skutečně fungují.
Jak z toho ven? Návrat k dospělosti
Změna nemůže přijít od politiků – ti budou používat jakýkoliv nástroj, který jim přinese hlasy. Změna musí přijít od nás. Musíme se přestat chovat jako publikum v mateřské školce a začít se chovat jako dospělí občané.
Co to znamená v praxi? Znamená to vypnout video, kde politik hladí koně, a místo toho si přečíst jeho volební program (i když je dlouhý). Znamená to nenechat se opít familiérním tykáním a trvat na tom, že ve veřejném prostoru se dodržují určitá pravidla etikety a úcty k občanovi.
Pokud nám politik tyká, aniž bychom s ním pásli krávy, uráží nás. Pokud nám lže do očí pomocí zdrobnělin, podceňuje naši inteligenci. Je na čase politikům vzkázat, že už jsme vyrostli a že chceme slyšet pravdu, i když není zabalená v barevném papíru a doprovázená veselým smajlíkem. Demokracie je systém pro dospělé lidi. Chovejme se podle toho.
Máte pocit, že se tato tendence k infantilizaci v posledním roce ještě zrychlila vlivem nových sociálních sítí, nebo vidíte někde v české politice záblesky návratu ke kultivovanější a věcnější diskusi?
