Článek
V květnu 2026 si připomínáme 81 let od chvíle, kdy se nad Tachovskem rozplynul dým druhé světové války. Pro tento region, který byl tehdy součástí říšské župy Sudety, byl konec války specifický a v mnohém odlišný od zbytku země. Nebyl to jen vojenský střet, ale okamžik obrovského napětí, kdy se střetávaly zbytky fanatického odporu wehrmachtu s touhou místních po klidu a postupující silou americké 3. armády.
Příchod osvoboditelů: Pattonovi hoši na obzoru
Zatímco sovětská vojska se probíjela k Berlínu, na západní hranici Čech operovaly jednotky legendárního generála George S. Pattona. Pro Tachovsko byla klíčová zejména 97. pěší divize americké armády.
Postup z Bavorska nebyl pro Američany procházkou růžovým sadem. I když byla německá armáda v rozkladu, v členitém terénu Českého lesa docházelo k lokálním přestřelkám. První američtí průzkumníci překročili hranice regionu už koncem dubna. Samotný Tachov byl osvobozen 1. května 1945. Atmosféra ve městě byla tíživá – většina obyvatel byla německé národnosti a na osvoboditele nečekala s kyticemi šeříků tak, jak tomu bylo později v českém vnitrozemí. Přesto byl odpor minimální; město bylo obsazeno v podstatě bez boje.
[Obrázek: Archivní fotografie amerických vojáků na džípu před historickou branou v Tachově]
Bor a Planá: Cesta k demarkační linii
Postup pokračoval směrem do vnitrozemí. Planá u Mariánských Lázní zažila příjezd Američanů 4. května. O den později, tedy v den vypuknutí Pražského povstání, dorazily americké jednotky do Boru.
V Boru u Tachova byla situace dramatická především kvůli strategické poloze na křižovatce cest. Američané zde narazili na ustupující německé kolony, které se zoufale snažily dostat do amerického zajetí, aby unikly postupu Rudé armády z východu. Právě zde se jasně ukázala rozporuplnost konce války na západě: na jedné straně úleva z konce bojů, na straně druhé obrovský chaos uprchlíků a zajatců.
Temný stín války: Pochody smrti
Historie konce války na Tachovsku má však i svou velmi temnou kapitolu, na kterou nesmíme zapomínat. Regionem procházely v posledních týdnech války tzv. pochody smrti. Vězni z koncentračních táborů Buchenwald nebo Flossenbürg byli hnáni směrem do vnitrozemí.
Tachovsko je poseto masovými hroby těchto obětí. Největší tragédie se odehrály v samotném Tachově, kde je dnes na vrchu Mohyla uctěna památka stovek obětí, které nepřežily vysílení, hlad nebo brutalitu stráží SS těsně před osvobozením. Právě nález těchto zubožených těl byl pro americké vojáky, kteří do té doby o hrůzách táborů jen slyšeli, největším šokem.
Demarkační čára a čtyřicet let mlčení
Mnoho lidí se i dnes ptá: „Proč Američané nepostupovali až do Prahy?“ Odpovědí je demarkační čára – dohoda mezi spojenci, která určila, že Američané se zastaví na linii Karlovy Vary – Plzeň – České Budějovice. Tachovsko tak zůstalo v americké zóně, což mělo pro místní obyvatele zásadní význam pro první poválečné měsíce.
Po roce 1948 se však o americkém osvobození Tachovska muselo mlčet. Historie byla přepisována a zásluhy Pattonových vojáků byly bagatelizovány nebo zcela vymazány z učebnic. Památníky byly odstraňovány a pravda se směla říkat jen šeptem v rodinách.
Závěr: Odkaz v roce 2026
Dnes, v roce 2026, je historie osvobození západních Čech opět živá. Tachovsko si své osvoboditele připomíná s úctou, kterou si zaslouží. Bílá hvězda na amerických tancích pro tento kraj znamenala konec nejděsivějšího konfliktu v dějinách lidstva.
Při procházce po borském náměstí nebo kolem hradeb v Tachově si vzpomeňme na ty mladé muže zpoza oceánu, kteří zde v květnu 1945 zastavili svá vozidla, a také na ty, kteří válku nepřežili v krutých pochodech smrti. Tato historie je pevnou součástí identity našeho regionu.
Máte ve své rodině nějaké vzpomínky nebo příběhy, které se tradují o setkání s americkými vojáky v květnu 1945, nebo jste navštívili některé z pietních míst pochodů smrti na Tachovsku? Podělte se s námi o své dojmy v diskusi.
