Hřebenovka Nízkých Tater

Je to dobrých pět let, kdy jsem poprvé zatoužil vydat se na tuto cestu. Nějak to vyšumělo a až vloni, kdy jsme s přítelkyní trávili týden na Slovensku, a mimo jiné se vydali z Demänovské doliny do sedla Polany přes Chopok a Ďumbier, jsem si ji znovu připomněl a koncem roku ji připsal na seznam plánů na rok další. Abych ke splnění tohoto plánu zavázal nejen sebe, ale i bráchu, přidal jsem mu k vánočním dárkům poukaz na červnový přechod Nízkých Tater.

A tak se stalo, že jsme jedno červnové ráno seděli v Jihlavě ve vlaku, taženým mašinkou Míša a na rozloučenou mávali svým blízkým.

Míša frčela jako drak a v Brně nás předala Metropolitanu, který by jistě frčel také, ale opravy kolejí nám nadělily zpoždění. Tím nám v Bratislavě vzniklo hodinu a půl dlouhé okno, které bylo tak akorát dlouhé, abychom stihli navštívit památník na Slavíně. Doufám, že se tam jednou vrátím a budu mít v nohách přes 700 kilometrů cesty SNP.

Urpínem jsme dorazili do Banské Bystrice. Podle cestovatele a místního rodáka Marka Slobodníka není na světě hezčího města, ale my neměli čas tu krásu hledat, protože nám jel bus do Donoval.

Devět kilometrů dnešního dne bylo navštívenkou a drobným přičichnutím pro dny příští. Vystoupat na Kečku a Kozí chrbát jsme hravě zvládli, užili si prvních dalekých výhledů a před blížící se tmou se zabydleli na půdě přístřešku v Hiadelském sedle, kde se nás sešlo sedm Čechů.

Ujedli jsme něco ze zásob, večerní hygienu odbyli u blízkého pramene a šli na kutě. Zatímco brácha vedle mě už pochrupoval, já stále hledal polohu, která bude na prknech půdy aspoň trochu dobrá k spánku. Ne, že bych nechtěl nést karimatku, mě to ani nenapadlo. Na všechno, co jsem dosud chodil mi stačil 20l batoh maximálně s připnutým spacákem, takže už koupi krosny jsem v tomto ohledu bral jako velký ústupek a při balení byl nešťastný z toho, kolik životně důležitých věcí najednou s navýšeným objemem potřebuji.

Do chladného rána jsem se vzbudil z útulny první a měl tak čas obhlédnout okolí a najít zdejší geokešku. Když jsem se vrátil byl už brácha na nohou a vařil čaj na plynové bombičce (další zbytečná a naprosto skvělá, boží a…prostě bombová věc tahle bomba), k tomu se mi vysmál za to, jak jsem prý celou noc zimou drkotal zuby.

Po snídani nás čekalo 600 výškových metrů na horu Prašivou. Včera se to ještě nestihlo ukázat, ale moje nezkušenost (narozdíl od bráchy) v chození s velkým nákladem na zádech mě dost limitovala. Ujít 100 kiláků jedním vrzem mi nepřišlo tak těžké jako vylézt ten kopec s báglem na zádech. A tak jsem si procházel svým malým peklíčkem, zatímco brácha už čekal na vrcholu, aby mi později mohl sdělit, že ho to fakt baví, a že se mu tady líbí. A o to šlo, takže čert vem krosnu.

Druhý den byl dnem několika ztrát. Na Prašivé jsem zjistil, že jsem v útulně nechal láhev s limonádou, tu jedinou láhev, na kterou jde nasadit filtr. Inu zbytek cesty jsme pili, co kde teklo a přišlo nám to dobré, a vždy to dobře dopadlo.

Další postup vypadal velice podobně. Po rovině jsme šli vždy spolu a do kopce mi brácha prchnul. Za Latiborskou holí jsem ho alespoň trochu přibrzdil pod záminkou, že bych si strašně rád dal čaj, což se mi vymstilo. Ač si přesně pamatuji, jak jsem svůj krásný červený plecháček, ve kterém doma rozpouštím čokoládu na buchty, přivazoval na batoh, bylo to naposledy, co jsem ho viděl. (Příběh další cesty plecháčku je v komentářích)

Vystoupali jsme na Ďurkovou, abychom následně podlehli chuti a klesli ke stejnojmenné útulně, kde jsme si dali pivo a doplnili vodu. Zpět na hřeben jsme stoupali místy, kde ještě ležel sníh a brácha si postavil svého prvního červnového sněhuláka.

Dnešním cílem byla Kamenná chata pod Chopkom, kde jsme měli domluvené spaní. Jak přibývaly kilometry a výškové metry, začalo bráchovo nadšení vadnout. Uklidňoval jsem ho tím, že až budeme stát na Polaně, bude v podstatě vyhráno. Když jsme na ní nakonec stanuli, měl jsem pocit, že tady ty kopce někdo přeskládal jako kostičky lega. V mojí hlavě byly vzpomínky takové, že ze sedla Polany se obejdou Dereše a mírným stoupáním se dojde na Chopok, který je se 2024 metry nejvýše položené místo naší cesty. Asi to byly vzpomínky odjinud. Z bráchy vypadlo něco ve smyslu „Až se mnou budeš chtít příště trávit čas, tak si můžeme třeba zahrát Minecraft“.

Týden dopředu jsem každý den sledoval, jak se na webkamerách z Chopku střídá padesát odstínů šedi, dnes však bylo krásně, jenom chladno. V tom chladu jsem si střídavě nandával a sundával rukavice, a když jsem si je chtěl zase jednou nandat, zjistil jsem, že mám už jen jednu. Tady už jsem se styděl, že za sebou nechávám bordel, ale přes veškerou snahu jsem druhou nenašel.

Kamenná chata pod Chopkom třeba není úplně přátelská k peněžence, ale pokud někdo zvolí druhou etapu, tak jako my, tedy 30 kilometrů a 2 tisíce výškových metrů, tak ji lze jen doporučit. Přátelská obsluha, hovězí guláš, pivo, sprcha, postel, teplo a snídaně jako by byla plná chata, ačkoliv jsme na ní byli ubytováni pouze čtyři, to byl luxus, který jsme si tu užili. Ještě k tomu dostanete 9 euro slevu na ubytování, pokud jdete hřebenovku.

Ráno třetího dne hlásí brácha z vedlejší postele minus dva stupně. Těžko věřit. V chatě je teplíčko a za okny modro a slunce. Otevírám okno a konečně uvěřím.

Po opulentní snídani vyrážíme tím mrazivým ránem k Ďumbieru. Jdeme po chodníku, který tu v roce 1976 skládalo 406 vysokoškolských studentů a jsme vděčni za jejich dřinu. Samotný vrchol obcházíme a jdeme rovnou na kofolu do chaty Štefáničky. Na dalších vrcholech si, na nějaký čas naposledy, užíváme výhled na to, co nás čeká, a co už máme za sebou. Naše kolena trpí sestupem do sedla Čertovica a následuje nepříliš vzhledná cesta k útulně Ramža, která se pro dnešní noc stane naším domovem. Máme tu pět kolegů, ale dnes nejsme příliš společenští, protože ráno chceme pokračovat co nejdříve, a tak jsme už před šestou ve spacáku.

Na nohou jsme po čtvrté, balíme a vaříme čaj. Nevzhledná cesta pokračuje, a tak se bavíme závody v lovu klíšťat, ve kterých mě brácha drtí 12:4.

Někde kolem Zadné hole se opět otevírají výhledy a přicházíme do světa motýlů tak barevných, že to moje barvoslepé oči nebyly schopny pojmout.

Těžký sestup do sedla Priehyba i následný výstup na Velkou Vápenicu přijímáme s pokorou a tentokrát se bavíme hrou „Nešlapej na zmiji“. Jako dítě jsem ji hrával s prasklými dlažebními kostkami, tady máme zmije živé.

Ač se kolem nás často honí nehezké mraky, tak máme vždy kliku a jsme tam, kde neprší. Pár kapek nás dohnalo až dnes, ale k Andrejcové to naštěstí bylo sotva 200 metrů. Než jsme se napili a snědli výbornou klobásu počasí se vybralo a my mohli frčet dál. Před Královou holí se nám předvedl páreček svišťů, a pak už jsme šli do finiše.

Stožár na kopci samotném nám už z dálky ukazoval, kam budeme stoupat naposledy a teď jsme tady. Po sto kilometrech dálkových a nějakých pěti výškových už nebylo kam stoupat, zbývala jen kilometrová díra dolů mezi pozemšlapky.

Původně jsme sice plánovali na vrcholu spát, ale když jsme viděli stav předsíně meteostanice, přešla nás chuť na spaní. Uvařili jsme gulášovku, čaj a pustili se do úmorného sestupu. Pokud jsme někdy během cesty měli strach, že potkáme medvěda, bylo to právě v tomto klesání. A tak jsme do úmoru zpívali skákal pes a kočka leze dírou, aby ten medvěd věděl, kde nás hledat.

Do Telgártu jsme přišli po desáté večerní, asi 8 hodin před příjezdem autobusu, kterým máme odjet. Můj malý bráška, který si cestou často zaremcal, že by se rád vykoupal, a že mu vadí jak je ulepkaný, neváhal ani vteřinu, a než jsem se vzpamatoval měl na parkovišti za zastávkou rozloženou pláštěnku, na ní karimatku a spacák. Do třiceti minut vytuhnul a já mu záviděl. Coby starší jsem celou noc chodil koukat, jestli je s ním vše O,K a jestli ho nechodí okusovat kočky, co se tu nocí proháněly. Nutno říct, že jedna vypadala, že se hodlá zavrtat k němu do spacáku.

Asi bych se tu mohl rozplývat nad všemi těmi výhledy a krásnou přírodou, ale to je věc, kterou zná každý, kdo byl v horách a já ji rozhodně nedokáži vylíčit tak barvitě, aby se to alespoň částečně blížilo ke skutečnosti a přiblížilo to hory lidem, co v nich nebyli.

Po šesté ráno jsme opustili Telgárt a za dalších deset hodin, dva autobusy a tři vlaky jsme byli zpět, kde jsme začínali, ovšem vzpomínky, které jsme cestou sebraly, zůstávají.