Článek
Já, který jsem ještě tak dvě minuty zpátky tvrdil kamarádovi Milanovi, který mě do tohohle celého navezl, že nehodlám běžet ani metr a jdu si hledat místo někde na konci startovního chumlu. Člověka to prostě strhne. Hymna, lidi na tribunách, odpočet startu, vědomí, že něco, na co strašně dlouho čekal, hodně se těšil a stejně tak bál, je konečně tady. A tak, vzdor vlastním slovům a tomu, že běh nesnáším, běžím.
S oběhnutím třineckého stadionu to nekončilo, lidi stáli a fandili i podél trasy a já se vezl na vlně euforie, což mi vydrželo prvních pět kilometrů. To jsem zachytil slova o tom, že si někdo radši zpomalí před prvním kopcem. A ta slova mě konečně zkrotila a začal jsem zase používat mozek, který se mi už nějakou chvíli snažil říct, že jestli hodlám vykapat už na startovní čáře, tak to dělám skvěle. Zpomalil jsem a snažil se trochu vydýchat.
A pak už jsem stál na úpatí Javorového, koukal na světelného hada, kterého vytvářely čelovky těch rychlejších, a který mizel někde v nekonečnu. Odhodlaně jsem se pustil do stoupání a mnohem dřív, než jsem ochoten si přiznat, jsem si řekl „Co tady sakra dělám?“ Náraz do reality tohoto závodu byl neskutečně prudký. Na tohle bych nebyl připraven ani kdybych při tréninku na sjezdovce na Šacberku strávil jakýkoliv čas. Velice rychle jsem pochopil, proč jednou z rad k tréninku je „Jeď trénovat do Beskyd“.
Odpočívám během prvního stoupání už tak po sedmé. Zavěšen mezi hole, hlavu u kolen, koukám na svítící Třinec pod sebou a říkám si, že to asi ještě není tak úplně v háji, když had světla pode mnou je pořád dost dlouhý. Sice jsem sem rozhodně nepřijel závodit, ale být teď někde na chvostu, tak si asi rovnou hledám bus do Frenštátu, na psychiku to určitě není nic moc.
Když se to konečně zlomí a není kam dál stoupat, neztrácím čas a snažím se jít co nejrychleji. Můj původní plán, že půjdu pořád tak nějak stejně rychle, rozbil tenhle kopec jak cikánské hračky. Nový plán je jediný, co mi zbyl - vyštrachat se na kopec a pak to bombit tou nejrychlejší chůzí, co svedu.
Je tady Řeka, první občerstvovačka a s ní zášprc. Něco, čeho jsem se taky před startem bál. Běžně nevyhledávám davy lidí, tak jsem si říkal, jak to tady snesu a kupodivu to bylo naprosto v pohodě. Doplňuji vodu a ionťák, pouštím se do dalšího stoupání a následuje kus cesty, který v mých vzpomínkách neexistuje. Podle toho soudím, že jsem nijak zvlášť netrpěl a nic zásadního se nestalo. Přeci jen tisíc lidí vepředu, tisíc vzadu, není potřeba myslet ani na to, kudy vede cesta, asi ideální čas vypnout.
Na občerstvovačce v Morávce to beru postupně podél stolů. Meloun, pomeranč, jablko, chleba se škvarkovou. Všechno do sebe narychlo tlačím, abych se nezdržoval. Jen ten chleba se mi pomalu kouše, takže ho zajídám melounem. Jindy bych si tuhle mňamku asi nedal, ale účel to plní, tak to dělám stejně i celý zbytek závodu. Jediné cigáro, které jsem si na cestu vzal, jsem si chtěl dát v Ostravici, ale teď sedím na asfaltu kousek za občerstvovačkou a tahám z plných plic. Příliv nikotinu, přes 25 km za sebou a ještě kousek rovinky před sebou, prostě pohoda.
Nějak přešlo svítání a nějak si toho zase až do občerstvovačky u Malenovic moc nepamatuji. Tam mě vytrhlo z letargie to, že bylo jen sušené ovoce, které mi nejede a tak jen nabírám tekutiny a bez zdržení šlapu směr Lysá Hora. Na tu jsem se těšil a navíc se stoupáním na ni nikdo moc nestrašil. O to víc mě asi zaskočilo, jaký to je Mordor. Však taky potkávám lidi, kteří si řekli, že dál už to nepůjde a balí to. Tak zle na tom ještě nejsem, ale znovu mockrát vydechuji v, teď už mé oblíbené, poloze netopýra mezi holemi. Těšil jsem se. až tu budu, ale nějak mi teď na vrcholu nejde si to užít. Výhledy jsou jen o trochu lepší, než když jsem tu byl kdysi poprvé, a tak není proč se tu příliš zdržovat. Na druhou stranu se tu kolem utvořila skupina lidí, ve které jsem se cítil fakt fajn, tak sestup aspoň hezky utíkal.
Na občerstvovačce v Ostravici se poprvé od startu potkávám s kolegyní Lenkou a jejím manželem Jirkou, kteří mě sem přijeli podpořit a užít si atmosféru závodu. Když mi Jirka donese kafe, jsem vděčný na maximum, tohle je něco, na co se těším už dobrých pár hodin.
Přede mnou je Smrk, se kterým, narozdíl od Lysé, spousta lidí strašilo. Možná je to kávou, možná Ibalginem nebo koňskou mastí, kterou jsem se natřel, kde to šlo, ale já se tady cítím z celé cesty úplně nejlíp a stoupání uteče jako nic. To se ale vůbec nedá říct o Čertovu Mlýnu.
Stojím na začátku kopce, koukám vzhůru a říkám si, jak se tam ti lidi dostali. Reálně se mi chce brečet. Vzdát ne, to mě nenapadlo za celou cestu ani jednou a jsem na to pyšný. Od začátku mám jasno, že jediná věc, kvůli které můžu nedokončit, je časový limit. Ale brečet fakt jo. Zastavuji po pár krocích, desetkrát, dvacetkrát, třicetkrát. Final boss, řekne sympaťák Vietnamec, který vydýchává vedle mě. Tak pojď bojovat, odvětím mu, ale je to krátká společná cesta, než se zase pověsím mezi hole.
Až na Pustevny je to pak vcelku pohodová cesta, ale tam přichází těžké rozhodování. Jít přes Ráztoku a bojovat na hraně časového limitu, nebo využít zkratku a jít po hřebeni na Radhošť. Nakonec volím hřebenovku jako drtivá většina okolo mě, čas nás tlačí. S Lenkou a Jirkou, kteří na mě v Ráztoce čekají se domlouváme, že se uvidíme v cíli.
Kamenitou cestu z Radhoště přes Velký Javorník až do ulic Frenštátu jsem ze srdce nenáviděl. Čertův Mlýn byl sice krizovka, ale tyhle kameny to bylo samo peklo osobně.
Když v ulicích Frenštátu sleduji, jak pomalu cedule odpočítávají poslední stovky metrů, nechce se mi věřit, že jsem takhle mohl ujít 100 kilometrů a přece je to, po více než 27 hodinách, pravda.
Lenka na mě čeká už před cílem, Jirka si se mnou plácne v cíli, a pak. Luky, Luky… No ty kráso, brácha, který sem nechtěl jet, mi sem uprostřed noci dovezl přítelkyni. Teď to celé dostalo korunu. Polibky, objímačky a pak konečně vystoupat na cílovou rampu, kterou jsem si tady byl už ve čtvrtek prohlédnout. Medaili na krk a honem pryč, někam bokem a užít si to s lidmi, kteří mi v cíli připravili super překvapení.
Obrovská radost z toho, že jsem to zvládnul, že jsem si splnil tenhle cíl a zároveň jistota, že už do toho nikdy nepůjdu. Slyšel jsem a četl, že tohle říká spousta lidí a za dva dny už zjišťují, kdy bude další ročník. Říkal jsem si, že přesně takový člověk já nejsem, že si klidně dám další stovky, ale tahle už mezi nimi nebude. A byly to přesně dva dny, kdy mě napadlo, a tak týden, kdy jsem vyslovil nahlas, že chci jít znovu.
Tak na konci srpna na viděnou v Třinci.
