Podzimní toulání Osoblažským výběžkem

Pro mě je Osoblažský výběžek zajímavý už svým názvem, je v něm něco, co mě do této oblasti vábí, něco, co říká, že vůbec nebude špatné to tam prozkoumat.

Dny se s postupujícím podzimem krátí, a tak je plánování tentokrát jiné. Na můj vkus z něj vyjde poněkud mnoho popojíždění autem a pomálu chůze. Ale díky tomuto kompromisu bych měl za víkend stihnout vidět vše, co si přeji.

Z Jihlavy vyjíždím už před čtvrtou hodinou ranní a mým cílem je stihnout východ slunce na rozhledně na Hraničním vrchu. Vše jde, jak má až do Rýmařova. Tady zjišťuji, že se mnou přestala mluvit navigace, a tak dělám krátkou zastávku na náměstí. Obnovuji navigaci a posílám domů uklidňující info o tom, že jsem v pořádku a blízko cíle.

O tři minuty později už, vcelku vyjukaně, vystupuji z auta. Předchozích pár vteřin bylo vyplněno spoustou světla z pravé strany, a ještě větší spoustou snahy vejít se do jednoho pruhu s dodávkou, která mi nedala přednost. Vše zakončené lehkým ťuknutím dodávky o mé zrcátko.

Z dodávky vyskakuje mlaďoch s formulářem pro záznam o nehodě v ruce. Buď zrovna prošel školením řidičů nebo se mu tohle nestalo poprvé. Vzhledem k tomu, že i za půl hodiny papír takřka zeje prázdnotou, vyhodnotil jsem to na to školení. Mně by ta trocha modré barvy, která se přesunula na dodávku, byla docela jedno, ovšem dodávka je služební. A tak tu jeden kluk nestíhá domluvenou montáž kuchyně, druhý východ slunce na rozhledně, a oba zoufale hledí do lejstra.

Hodinu a čtvrt po začátku téhle komedie se shodujeme, že lepší to nebude, a jedeme si po svém. Slunce samozřejmě na nic nečekalo a vyšlo i beze mě.

Když však konečně zaparkuji na parkovišti pod rozhlednou a začnu stoupat, vypadá to, že výhled bude přesně takový, jak jsem si přál. Vystoupám až nahoru a tušení se potvrdí. Slunce je stále nízko, v údolích se povaluje mlha a vidět je daleko, vše je tak, jak to mám nejraději.

Rozhleden je všude spousta, tato je však odlišná. Jde o dvojrozhlednu. Dvě věže, které jsou ve výšce 17 metrů spojeny lávkou.

Výhledům bylo učiněno za dost, a tak se ženu z kopce zpět dolů, v autě čapnu batoh a vydávám se na nejdelší pěší cestu těchto dvou dní.

Dalším místem, které chci navštívit jsou Pelhřimovy. Vesnice, která se kdysi rozléhala na obou stranách hranice. Zatímco na polské straně se stále bydlí a mají tu zříceninu zámku a kostela, na straně české je kostel to jediné, co zůstalo alespoň trochu zachováno a momentálně prochází rekonstrukcí.

Když projdu bránou před kostelem, ozve se „dobrý den“. Protože tu nevidím živáčka, trochu to se mnou škubne, ale pozdrav ostýchavě opětuji. O pár chvil později vyjde ze dveří kostela chlapík v letech. „Já tady zrovna zaměřuju okno“, vysvětluje a nabízí, ať se jdu podívat i dovnitř, což nelze odmítnout.

„Tady tu betonovou podlahu postupně měníme za dřevěnou, vždycky stihneme vykopat tak tři metry betonu za rok“ začíná výklad uvnitř, a zatímco já koukám, jak zoufalý je ten kousek prken oproti betonovému zbytku, pokračuje. „Teď tu děláme to okno a tady se nám podařilo zachránit nástěnnou malbu…“

Měníme, stihneme, děláme, nedá mi to, abych se nezeptal, kolik jich na to vlastně je. „No teď jsem tady sám“, přichází tušená odpověď. Dostává se mi však i vysvětlení. V létě se tu pořádají tábory a lekce jógy. „Snažíme se sem vrátit život a mladí i starší vždycky přiloží ruku k dílu. Je vypracovaný i plán na obnovu vesnice, toho já se asi nedočkám, ale je to takový moje přání“ uzavírá už zase venku před kostelem. Ještě chvíli si povídáme o mých plánech a poté, plný dojmů z tohoto setkání, odcházím.

Zpět u auta rozjíždím své kulinářské umění, když na vařiči uvařím vodu na instantní těstoviny a čaj.

Projíždím vesnicemi, zastavuji u zámku v Dívčím Hradě, vystoupám na rozhlednu Strážnice u Liptaně a západ slunce sleduji z další rozhledny, tentokrát u Slezských Pavlovic.

Z toho, co jsem zatím viděl, byl kostel či kaplička ve většině obcí dominantní stavbou. Na Boha tu tedy zjevně nezapomínají. Přesto, pokud bych měl nějaké z míst, která jsem navštívil, označit jako Bohem zapomenuté, byl by to právě tento výběžek.

Už za tmy přijíždím do obce, po které je výběžek pojmenován, tedy do Osoblahy. Mé mínění se tu ale nijak nelepší. Osoblažskou je nazvána i úzkokolejka, která je v současnosti po povodních mimo provoz. Mé první kroky tedy vedou na místní nádraží, kde právě parta romských dětí slaví převrácení mobilního záchodu. Dělám rychlou fotku a vracím se k autu, kde beru čelovku. S ní prozkoumávám židovský hřbitov, na němž se cítím nejbezpečněji z celé Osoblahy.

Na noc se vracím zpět na začátek cesty. Kousek od dvojrozhledny je kaplička s parkovištěm a posezením pro turisty, vedle kterého je místo tak akorát na malý stan. Věřím, že tu budu mít naprostý klid a nebudu nikomu překážet. Domněnka je to správná, mladému páru, který si sem přijel zasouložit v autě, moje přítomnost zjevně nijak nevadí a o pár minut později už mám i ten klid.

Poprvé se budím kolem páté a rozhodně ne dobrovolně. Chvíli tápu, ale po chvíli mi dojde, že to co mě vzbudilo je chrochtání kolem stanu. Čekám, jestli prase odejde samo, ale vidina teplého spacáku ho asi láká, a tak je vytrvalé. Nahmatám klíče a po tom, co s nimi zazvoním, slyším už jen úprk čuníka do dáli.

Druhé probuzení o půl osmé už mi přijde tak akorát. Vařím čaj a po snídani vyrážím směr Slezské Rudoltice.

Místní zámek působí v tomto kousku země jako zjevení. Opravený, i teď na podzim s udržovanou zahradou a jezírkem, připravený na zájem turistů. Nezbývá než přát majitelům, aby si sem lidé našli cestu.

Moje poslední zastávka je v Bohušově, odkud se nejprve vydávám na zříceninu hradu Fulštejna a následně k místní křížové cestě. Tím se moje cesta končí a já budu odjíždět se vzpomínkami na mnoho pěkných míst a krásnou krajinu, ale i s těmi v nichž bude neutěšený stav některých míst v této části naší země.