Přechod Hrubého Jeseníku

Je 4:30, když vyjíždím z Brtnice u Jihlavy a o dlouhých 7 hodin později jsem konečně tady. V Ramzové, kde pro mě začíná túra přes hřeben Hrubého Jeseníku.

Cesta to byla úmorná. Autobus, vlak, vlak, vlak a na závěr, kvůli výluce, zase autobus. Vyjel jsem úmyslně v pondělí s myšlenkou, že po horách bude pobíhat méně lidí než přes víkend. Možná i bude, ale já si to mnohonásobně vybral už během dopravy. Děti do školy, děti na školní výlety, střední generace do práce, střední generace na výlety, děti, důchodci, děti, nerudní důchodci, děti…hadi rozcapení. Naštěstí jsem při přestupu v Kolíně nakoupil něco vína (původně jako uspávadlo na noc v přírodě) a zbytek cesty raději strávil v lehkém ale příjemném opojení.

Start v Ramzové volím z dvou hlavních důvodů. Za prvé jsem četl, že druhá část je „hezčí“ a chci si tedy to hezčí nechat na konec. To druhé je, že v té druhé části už jsem se kdysi potulovat na kole, takže alespoň teoreticky vím, kam jdu a co mě tam čeká.

Sluníčko šajní, kopce se tyčí, je tedy čas začít stoupat.

Beru to přes Vražedný potok, který si málem vyžádal svoji oběť. Přesně na přechodu potoku cítím, jak se začíná odvazovat spacák přivázaný na batohu. První myšlenka - to ještě vydrží, druhá myšlenka - sakra, nevydrželo, třetí - vážně klika, spacák, jak padl, tak zůstal ležet, to asi jak jsem do něj nacpal všechnu vinnou zásobu. Pořádně ho zauzlím a vydávám se cestou pod Obří skály a na Šerák.

Znám to tady, dojde mi. Bylo mi asi 13 a v nehorázně špatném počasí jsme na Šerák stoupali s tátou. Pamatuji si, že tehdy mě brzdil, abych nebláznil a zpomalil. Teď funím jako dvě lokomotivy a zase jednou se zamýšlím nad tím, jestli už není čas, abych seknul s kouřením.

Na vrcholu mířím hned na zahrádku chaty Jiřího na Šeráku, kde vychutnávám výhledy a produkt hanušovického pivovaru. Oproti jihlavskému je to jako z bláta…do bláta.

Pokračuji cestou na Keprník a přemýšlím o těch, kteří psali o té druhé, hezčí, části. Jakože tohle jim přijde málo, co by ještě chtěli, je to tu jedna nádhera.

Dále přes Vřesovou studánku a Červenohorské sedlo na Kamzík a místní rescue point. Ten je místem, kde dnes hodlám spát. Je sice teprve kolem páté odpolední, ale dnes už se mi dál nechce, jsem v polovině, a hlavně jsem prostě s jinou spací variantou na dnešek nepočítal.

Ještě vybíhám na Malý Jezerník, poté shlížím na dolní nádrž Dlouhých strání a sotva si loknu vína, propadám spánku. Naprosto bez obvyklých problémů, bez pocitu nejistoty a strachu. Kdo může procházet okolo, kdo mě může kuchnout a co mě může sežrat? Dnes je mi to snad poprvé všechno jedno. První den pořádné túry po delší době mi dal očividně zabrat, i když jsem si to nechtěl připustit.

Ve 3 v noci mě budí bouřka, sleduji přes údolí úžasnou scenérii, kdy to buší do protějších vrcholů. Moc pěkná podívaná. Když přejde, říkám si, jaké mám štěstí. No dobře, asi zas tolik ne. Do půl minuty se pekelná tlama otevřela přímo nade mnou. Ne, že bych měl o střeše rescue pointu nějaké valné mínění, ale že to bude vypadat, že nade mnou žádná není, to jsem si nepředstavoval. Než vytáhnu plachtu, je už stejně všechno durch. Příští hodina je odporně dlouhá. Když je po všem, balím, na spánek nemám pomyšlení.

Kolem chaty Švýcárny kráčím Pradědu vstříc. Zbožňuji to tu od chvíle, co jsem tu byl poprvé a užívám si každý krok. Mlha stoupá z údolí a vše je boží. Když se výhledů dostatečně nabažím, slibuji u sochy Praděda, že zase brzy vrátím. Chci se vrátit co nejdříve a co nejvíckrát.

Počasí se znovu horší, a tak volím snídani v chatě Barborce. Párky a vajíčka jsou dobrý základ dne a čaj zahřeje před další cestou.

Mlha, slota, déšť a čert ví, jestli ne i vločky, mě ženou přes Vysokou holi až k útulně u Jelení studánky. Hned, jak jsem uvnitř, ze sebe sundávám všechno promočené oblečení a jen v trenkách vyrazím dopřát znaveným nohám trochu ledové vody u studánky. Cestou zpět si říkám, že z té „hezčí“ části jsem zatím neviděl vůbec nic. Znovu v útulně usínám hned, jak zalezu do spacáku.

Poprvé mě budí přítomnost pána s holčičkou sotva školkového věku. Holčička je nebojácná a během nepozornosti tatínka mě přes spacák šťouchá prstíkem. Po chvilce příjemného tlachání se zvedají a já znovu usínám ještě, než za nimi zapadnou dveře. Podruhé mě budí dívčí část školního výletu čůrající za útulnou. Při třetím probuzení koukám ven a najednou si připadám jako v horách z reklamy na hory.

Rázem jsem úplně probraný. Je sice sotva po druhé odpoledne, ale kvůli mlze jsem byl odhodlaný tu zůstat i přes noc a doufat, že zítra to bude lepší, a přece jen si tu „hezčí“ část užiji ve full HD. Náhlá změna však mění plány. Do pytle sbírám rozvěšené mokré prádlo a oblékám záložní navlhlé.

Jdu, užívám si cestu a cítím se skvěle. Výhledy jsou úžasné, a protože mi záhadně umřel mobil i powerbanka, nemám je rušené tím, že bych cítil povinnost fotit. Ještě mockrát se ohlížím zpět k Pradědu, až mi definitivně zmizí z dohledu.

Přes Pecný a Ztracené kameny dojdu až ke Skřítku.

Pořádně se tu najím, oživuji mobil, ale jinak smutním, že celá cesta pomalu končí. Do Šumperku, odkud ráno pojedu domů, mě špinavého, a ne úplně voňavého veze v novém superbu majitel motorestu.

Ještě dlouho do noci se procházím spícím městem, než se nakonec usadím na vlakovém nádraží, kde vyčkám do příjezdu prvního vlaku a vydám se na další dlouhou cestu.