Výstup na Hochschwab

Je 3:50 a já se budím v poloze skrčence na zadních sedačkách staré fabie. Jsem na parkovišti v rakouské vesnici Seewiesen a kdybych měl hádat, jak strávím noc před třiatřicátými narozeninami, tohle by mě nenapadlo.

Mám v plánu vystoupat na vrchol Hochschwab, který leží ve výšce 2277 metrů nad mořem. Je to plán z doby, kdy jsem začal hledat nějakou pěknou dvoutisícovou horu a zcela jsem při tom tehdy opomněl kopce na Slovensku. Od té doby jsem už sice párkrát navštívil Nízké Tatry a dvoutisícovou hranici překonal. Nápad však zůstal v hlavě i záložkách internetového prohlížeče.

Kdoví, kdy bych si sen o téhle hoře splnil, kdyby se v práci všechno nezačalo stavět na hlavu. Takhle jsem se jen naštval, vyprosil si od bráchy stařičkou fabii Máňu, kterou dostal od rodičů na vyježdění a vydal se na cestu.

Kromě auta mi brácha na cestu půjčil prkno (na podložení prohnilého podvozku) a kladivo (na povolení zarezlých šroubů), kdybych někde píchnul. Dále taky seznam instrukcí, jak se k Máni chovat. Ten obsahoval například pokyn neřešit, když do zatáčky svítí a pípá kontrolka oleje, což bylo v alpských serpentinách k popukání.

Máňu bylo sice ve stoupáních občas potřeba pohladit po volantu, ale 300 kilometrů dlouhou cestu, i se zajížďkou k jezeru Lunzer See, zvládla na jedničku.

Ještě před uložením k spánku se u mě zastavila policejní hlídka, zkontrolovala těstoviny, které jsem si na vařiči chystal k pozdní večeři a zřejmě je vyhodnotila jako neškodné. Popovídali jsme si o mých plánech a policisté odjeli lovit horší živly, než jsem já.

Policejní návštěva mě přivedla k myšlence, jestli s sebou mám řidičák. Na chvíli mě polilo horko, ale učinil jsem rozhodnutí, že být daleko od domova a stresovat se tak něčím, co už stejně nemohu ovlivnit není dobrý nápad. Alespoň nebudu muset hrát překvapení, kdyby mě někde zastavili.

Se spaním to nebylo nic moc. Většinou potřebuji mnohem víc místa, než kolik zadní sedačky nabízejí, ale nakonec se mi povedlo usnout a oněch 3:50 dokonce znamenalo, že jsem o dvacet minut zaspal.

Zatímco se vařila voda na kafe, oblékl jsem se na cestu, do batohu sbalil 4,5 litru vody a něco k snědku. Po kávě nebyl důvod se dále zdržovat. Rozloučil jsem se s Máňou, minul monument říkající, že tohle je ta pravá brána do pohoří Hochschwab a v kapličce poprosil o šťastnou cestu.

Jak se černá kolem mě postupně měnila v šedou, zůstávaly vysoko nade mnou černé obrysy z nichž mě na chvíli přepadl pocit stísněnosti doplněn větou „Ty kráso, to je vejška.“

Stoupal jsem já, stoupalo slunce a stoupala i mlha, kterou jsem na začátku údolí Untere Dullwitz měl doslova pár metrů pod sebou. Stoupala sice mnohem rychleji než já, ale jako kouzlem se zastavila a odrážela se zpět od skály na kraji údolí, čímž ukončila tento nerovný souboj.

Teď už byly vápencové hory po obou stranách vidět v celé kráse, ale praskání v jejich stěnách mi na klidu nijak nepřidávalo. Vše však rozptýlilo stádečka kamzíků, kteří se přišli zblízka podívat, kdo jim tu ruší ranní klid. Fascinuje mě, jak jsou krotcí a jdu za nimi jako Alenka za králíkem.

Na Voisthaler Hütte se právě podává snídaně a já rád přijímám možnost dát si také.

Za chatou kamzíci zmizeli a není divu. Pískání svišťů se tu nese takovým způsobem, že bych po chvíli nejraději zmizel i já.

U rozcestníku konečně vidím celou jižní stěnu hlavního vrcholu. Strmá, majestátní, krásná a mnohem vyšší, než na fotkách. Na vrcholu se v ranním slunci sotva patrně blyští vrcholový kříž. Házím do sebe müsli tyčinku, trochu ořechů a cestou vlevo pokračuji dále. Do skály vylámaná, místy zajištěná pěšina je dobrou rozcvičkou před tím, co mě čeká dál.

A-B ferrata Das G'hackte je od začátku něčím, z čeho mám opravdu respekt. 1,4 kilometru žebříků, řetězů, stupů natlučených do skály a různých zábradlí si o respekt říká. Doma jsem našel a viděl snad každou fotku, která se na internetu najít a vidět dala. Usoudil jsem z toho všeho, že to zvládnu, ale přesto se mi teď trochu zatřásla kolena. Když jsem však do stoupání nastoupil a krok za krokem odkrajoval výškové metry, šlo to samo. I tak jsem rád, když zase chvíli stojím na rovné a pevné zemi, a před sebou spatřím nouzovou útulnu. Znamená to, že mě čeká posledních sto výškových metrů k vrcholu a teď už zase poklidnou cestou.

Vrchol samotný mám na chvíli jen pro sebe a snad jsem si na něm i trochu zavísknul. Výhled je parádní do všech stran. Vrcholky vystupující z mlhy, která zakrývá údolí, něco co bych chtěl vidět každý den.

Rychle fotím a užívám si každou chvíli. Mnoho se však nezdržuji, vypadá to, že předpověď nelhala a blíží se bouřkové mraky, brzké vstávání bylo dobrou volbou.

Dolů sestupuji lehčí cestou kolem Schiestlhaus. Mraky mě ženou k občasným seběhům a víc, než co jiného sleduji cestu pod nohami. Když zase jednou zvednu hlavu, málem mě mrskne. Koukáme na sebe ze tří metrů s kozorožcem. Tím se naplňují všechna má přání ohledně fauny a tohoto místa. Když zase ovládám nohy, obezřetně a s očima navrch hlavy, ho obcházím a svištím do údolí svišťů pod jižní stěnou.

Ani tady nijak nezpomaluji a mířím mezi kamzíky. I přes rychlost si to tu užívám, co se do mě vejde.

Na konci znovu zastavuji u kapličky v Seewiesenu a děkuji za klidnou cestu. Ne, že bych byl nějak zatížen vírou, ale kdyby náhodou, tak je určitě lepší mít vyšší moc na své straně.

Po deseti hodinách a třiceti kilometrech jsem zpět. U auta se převlékám, a když sednu za volant, padají první dešťové kapky, možná to s tou kapličkou funguje.