Výstup na Plechý

Plechý je s nadmořskou výškou 1378 metrů (1379 dle vrcholového kříže) nejvyšším vrcholem české části Šumavy.

Sobotní ráno mě a přítelkyni Šárku už tradičně zastihne na cestě. Tentokrát to máme festovně daleko. Z Jihlavy do Nové Pece na Šumavě je to 200 kilometrů. Vzdálenost byla asi hlavním důvodem, proč šumavské vrcholy dosud ležely mimo náš zájem. To změnilo objevení geocachingové výzvy „Koruna České republiky“, která spočívá v navštívení nejvyššího vrcholu v každém kraji ČR. Pokud se nic nezkazí a podaří se nám na Plechý vystoupit, stane se pro nás pátým zdolaným vrcholem a budeme si moci odškrtnout Jihočeský kraj.

Vykládáme vtipy, plácáme se, když vidíme žluté auto, když žlutého brouka, tak dvakrát, a tak cesta hezky uteče.

Auto necháváme v Nové Peci na parkovišti u horské služby a začínáme ukrajovat první metry směrem k vrcholu.

Cestu nám lemuje Schwarzenberský plavební kanál. Dříve tu v délce 52 kilometrů sloužil k plavení dřeva z těžko přístupných míst. Dnes je jeho zrekonstruovaných 15 kilometrů prohlášeno technickou památkou.

S kanálem se loučíme na rozcestí Rossbach a dál jdeme podél Koňského potoku. Přicházíme k nouzovému nocovišti pod Plešným jezerem. Pravidla šumavských nocovišť jsou jasně daná. Slouží pro jedno přespání mezi šestou hodinou odpolední a devátou ranní. K nocovišti jsou přistaveny i dva mobilní záchody. Nějak mi to přijde lepší než vystavět množství útulen, a pak si stěžovat, že v nich turisté přespí.

Stoupáme až na rozcestí „Pod kamenným mořem“, kde mé děvče prožívá nefalšovanou radost, když sbírá borůvky, které tu rostou listopadu navzdory.

Cestou kamenným mořem přicházíme k Plešnému jezeru. Hladina jezera se třpytí pod slunečními paprsky a protější svah vystupuje vysoko nad jezero. Umím si to představit, viděl jsem to na fotkách. My máme mlhu všude okolo a výhled sotva na pár metrů. Šárka do toho pronese „Počasí jako když Šárka vyrazí do hor“. Nejde s ní nesouhlasit. Na Králickém Sněžníku vichr a kroupy, na Sněžce vichr a déšť… a takhle by se dalo pokračovat. Nezbývá než doufat, že se jednou hory smilují a dopřejí nám ty výhledy, ve které vždy doufáme.

Pokračujeme „Zážitkovou naučnou stezkou Duch pralesa“, která nás seznamuje s tím, jak to v tomto smrkovém lese pralesovitého charakteru funguje. Bohužel žádná z tabulí neřeší pro nás největší záhadu. Proč se na několika málo stromech sráží mlha takovým způsobem, že z nich v podstatě prší, zatímco zbytek stromů je takřka suchý.

Stezka nás přivádí k monumentálnímu obelisku věnovanému spisovateli Adalbertu Stifterovi. Na vyhlídce u pomníku si děláme fotku, abychom doma mohli ukázat, jak krásnou mlhu jsme viděli.

Posledních pár set metrů na vrchol vede pohodovou cestou a fantastický vrcholový kříž nelze přehlédnout. Nemůžeme nepřiznat, že fotka u tohoto kříže byla jedním z důvodů, proč jsme tento vrchol chtěli navštívit, a tak se rychle fotíme, gratulujeme si k výstupu a nijak dlouho se tu nezdržujeme, protože k mlze se přidává déšť, vítr… klasika.

Nás navíc nečeká rychlý návrat do míst krytých stromy. Pokračujeme hřebenovou cestou na Trojmezí. Místo, kde se česká hranice potkává s hranicemi Rakouska a Německa.

Počasí se nelepší, takže v rychlosti přidáváme další fotky a míříme zpět, znovu přejdeme Plechý a po česko-rakouské hranici pomalu klesáme k hranici lesa.

Než jí však dosáhneme, stane se malý zázrak. Trvá něco mezi jednou a druhou minutou, a bereme ho jako odměnu za naši vytrvalost. Mlha se z ničeho nic rozestoupí a nám se naskytne krásný výhled. Na tu krátkou chvíli se zastavíme, zastaví se dvojice kousek pod námi i holky několik metrů nad námi. Všichni rychle hledáme foťáky a snažíme se tu krásu zvěčnit. Jak rychle se mlha rozestoupila, tak rychle se zase zacelila a všichni jsme se dali jako na povel do pohybu.

S hranicí listnatého lesa se skrýváme před větrem, přináší nám to však jiné trápení. Listí spadané na kameny tu vytváří parádní klouzačku. Já se bavím, ovšem Šárce, která má pár týdnů po operaci kolene, to zas tak vtipné nepřijde. Když proud nadávek protne žuchnutí, vypadá to zprvu zle. Když ji ale postavím zpět na nohy a nadávky pokračují, chápu, že to zas tak špatné není, a tak si dovolím ji upozornit, že by to chtělo míň se válet a trochu přidat, abychom se z téhle části dostali před setměním. Lasery z jejích očí mě v mžiku, nepochybně láskyplně, sežehnou.

Na rozcestí Pod kamenným mořem se napojujeme na cestu, kterou jsme přišli. U nocoviště začíná být plno lidí, kteří sem dnes doputovali a berou zavděk tímto způsobem přenocování. To mě vcelku zaskočilo. Sice jsem také ochotný snést nějaké to nepohodlí během putování, ale že se tu v téhle zimě sejde tolik lidí, to bych nečekal.

My se však nijak nezdržujeme. Na zpevněné cestě se nám už zase dobře ťape a před sebou máme vidinu toho, jak sedíme v teple auta. Tuhle vidinu měníme ve skutečnost krátce před tím, než se definitivně setmí a po devatenácti kilometrech chůze spokojeně ukončujeme tuto šumavskou expedici.