Článek
V Národním divadle uvedl premiéru ruský režisér Dmitrij Krymov, známý svou originální vizuální poetikou. Na scéně se otevírá velkolepý dětský svět, jaký nám kdysi babičky zprostředkovávaly četbou — dveře do fantazie. Tentokrát konkrétně do světa Tří mušketýrů, Dvaceti tisíc mil pod mořem… a snad i do kuchyně Pejska a Kočičky, kteří kdysi vařili svůj legendární dort.
Přesně tak inscenace působí: trochu z toho, trochu z onoho, všechno za sebou, bez ladu a skladu, promíchat (ale hlavně nemíchat moc!) — a co z toho vznikne? Něco mezi koláčem z perníku, uheráku a mýdla. Jak to dopadlo u Pejska a Kočičky, víme. A jak to dopadlo u Krymova? Inu, taky jsme to snědli… ale radost z toho nebyla.
Inscenace připomíná slepenec obrazů, jež spolu příliš nekomunikují. Příběh, děj, vývoj? Kde nic, tu nic. Kdybyste libovolnou scénu vyhodili nebo změnili pořadí, nikdo by si toho ani nevšiml. Nějaká linka tam sice je – vnouček a babička si čtou knížky a utíkají z nudné reality do světa fantazie – něco jako Nekonečný příběh, jen o dost nudnější. Spíš nekonečné čekání, kdy už se konečně začne něco dít.
Scény zasazené do realistického rámce jsou rozvleklé; například scéna pojídání polévky působí jako záměrná zkouška divácké trpělivosti. Občas zafunguje nějaká manželská hláška, ale spíš jako jemné cuknutí koutků — a těch je málo. Dialogy jsou často zbytečné, mnohdy improvizované, což se mimochodem ukáže krásně na anglických titulcích – ty se prostě na chvíli odmlčí, protože herec právě „jede freestyle“.
Dominantním prvkem inscenace je scénicko-technologická složka, která zahrnuje pohyblivé prvky, světelné efekty a práci s párou. Věci jezdí, blikají, pára se line, něco svítí a něco smrdí (cigarety, bohužel dost výrazně a bez zjevného smyslu).
Další rovina – herci hrají, že hrají. A taky komentují, co právě dělají. Mohlo by to být vtipné – ale není. Až na jeden dobře mířený fór to vyšumí do prázdna. Tím je vrchol „sebeuvědomění“, kdy babička (výtečně ironická Veronika Lazorčáková) řekne herečce-nápovědě: „Co tady chceš napovídat, když si to teď vymýšlím?“
Po jevišti se potuluje hromada postav, které tak nějak… prostě jsou. D’Artagnan s kámoši trousí vulgarismy, a člověk si říká – to má být rodinné představení od pěti let? Atmosféra je často dosti tísnivá a temná. Spíše nesympatická babička chvílemi připomíná postavu z norského psychodramatu. Vrcholem děsu je scéna, kdy mušketýři setnou hlavu jedné dámě a pak si s ní vesele hrají, jako by nic.
Dvacet tisíc mil pod mořem tu představuje jen jediná scéna – pár ryb a kousek ponorky, co se tak nějak objeví. Mušketýr pak tančí balet na Prokofjeva. A na závěr – proč by ne – ještě přihodíme Karla Kryla a můžeme jít domů. Tři mušketýři a já. A já taky. Bohužel.
Psáno z předpremiéry 28.5.2025
