Článek
Státní svátky jsou všeobecně akceptovaným jevem. Většina z nás je má za stejně přirozené jako střídání dne a noci, podzimní opadávání listí a nevyžádané rady od rodičů. Obecně je máme rádi za to, že dostaneme volno v práci, a proklínáme kvůli zavřeným obchodům. Ačkoli nám však dávno zevšedněly (což je u esenciálně nevšedních dnů trochu ironické), nepochybně jsou hodny zamyšlení. Už jen proto, abychom zjistili, co stojí našemu státu za to, dopřát svým občanům den oddychu, což dělá z principu nerad.
Svátek je od slova svátost, poukazuje tedy k něčemu, co má být svaté. Je úsměvné si uvědomit, že si náš sekulární stát s nábožensky vlažným obyvatelstvem vydržuje svůj panteon národních světců. Ještě úsměvnější je představa všech těch osob a událostí jako živého obrazu: Svatý Václav oznamuje konec druhé světové války, zatímco Jan Hus zakládá Československo. Krásná podívaná…
Tyto ikonické symboly, ke kterým se stát oficiálně (a veskrze hrdě) hlásí, nejen připomínají historii, ale především reprezentují určité hodnoty. Rýpavou otázkou je, nakolik je tento jejich účel zřejmý. Ještě drzeji se lze ptát, nakolik je relevantní. A do třetice se nabízí: Zajímá vůbec někoho? Nalijme si čistého vína, kdo z nás si v Den slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje otevře Proglas, aby se dojal jeho přínosem české kultuře, a později seřízne husí brk, aby s dětmi potrénoval cyrilici? Jakmile běžný Čech opustí školství, s lehkým srdcem uloží oba pány do spodních šuplat paměti a dál se o ně zajímá asi tolik, co politik o své předvolební sliby.
Neplatí to však pro všechny svátky stejně. Bližší vztah máme logicky k těm mladším, které se přímo týkají světa, jak ho známe. Založení Československa má na naši každodenní realitu o dost zřejmější vliv než zavraždění svatého Václava. Výjimečné postavení pak má nejmladší ze všech státních svátků – 17. listopad, Den boje za svobodu a demokracii. Sametovou revoluci, k níž se váže, si totiž nejen jasně spojujeme s přítomností, ale mnoho z nás ji dokonce pamatuje. Srozumitelností a významem pro současnost poráží ostatní státní božstva na hlavu a právem se k němu upíná více pozornosti. Upněme k němu svou pozornost i my.
Sametovou revoluci vnímá velká část české společnosti výrazně pozitivně. Ono sousloví „velká část“ je zde stěžejní a znamená nejen „ne celá“, ale také „nezbytně ani ne většina“. My, kteří sametovou revoluci slavíme a dojatě na ni vzpomínáme (ač jsme ji třeba ani nezažili), máme někdy tendenci přehlížet, že to všichni naši spoluobčané nevidí stejně. Každá změna má své „vítěze a poražené“, ne každému porevoluční poměry sedly a zdaleka ne každý je spokojen, kam se země vyvinula od té doby. Tento rozdílný pohled vytváří podstatný společenský rozpor, který může být buď umenšován anebo živen.
Má-li být režim stabilní, potřebuje mít co nejvíce lidí „s sebou na palubě“, tedy s ním spokojených nebo alespoň vlažně souhlasících. Tím spíš to platí pro režim demokratický, který se o souhlas svých občanů opírá ve větší míře než režimy jiné. Den boje za svobodu a demokracii může na naše názorově různorodé obyvatelstvo působit dvojím účinkem. Ve šťastnější variantě pomáhá přesvědčit ty, kteří o demokratické cestě pochybují, že se vyplácí a je dobrou volbou. V nežádoucí formě může dále zarývat klín do propasti mezi stoupenci demokracie a skeptiky tím, že prvním dává za pravdu a druhé opomíjí. A v souvislosti se 17. listopadem chci kromě této propasti zmínit ještě jednu, která se v ČR občas pootevře: Praha versus zbytek země.
Z mého pohledu není tato propast velká a v některých případech ani skutečná. To je ale uzounký obzor rodilého Liberečana, který má Prahu rád a už několik let v ní žije. Pocit mnoha lidí, zvláště ze vzdálenějších regionů, že „Pražáci“ …jsou jiní než my, …se mají lépe než my, …žijí v jiném světě než my, …se starají o úplně jiné věci než my, je však dlouhodobý a vážný. Není dobré ho ignorovat, není dobré ho nechat růst. S tímto pocitem roste i příkop mezi Pražany a ostatními obyvateli ČR, který je možná zčásti založen na iluzorních dojmech, ale sám o sobě se stává skutečným, pokud v něj lidé věří.
V Praze se 17. listopad slaví mohutně, komplexně a okázale. Desítky tisíc lidí proudí skrz Národní ulici a její okolí, konají se desítky drobných akcí a několik velkých a ani jejich maximalizované kapacity nejsou schopny uspokojit obrovskou poptávku Čechů (a zejména Pražanů) po pořádné sametové nostalgii v centru matky měst. A zde se dostávám ke své buřičské myšlence: Je to vůbec dobré a správné?
Je to správné v kontextu toho, jak málo (či vůbec) se tentýž den slaví jinde? Je to dobré, když to žene vodu na mlýn těm, kdo chtějí vidět Prahu odtrženou od zbytku země? Nedělá Praha chybu, když si (snad nevědomky) „přivlastňuje“ něco celonárodního pro sebe? Na jednu stranu dává smysl, že Praha slaví 17. listopad nejvíc velkolepě. Jednak je sama největší, jednak se v ní nachází ikonická místa revoluce. Na druhou stranu mi přijde rozdíl mezi oslavami v Praze a takřka kdekoli jinde výrazný, ne-li (a jsme u toho) propastný.
Komukoli, kdo by chtěl tendenčně vykládat sametovou revoluci jako událost víceméně pražskou a nikoli celonárodní, by hrál tento nepoměr do karet. A jste-li člověk s vlažným vztahem k demokracii, záporným vztahem k Pražanům, žijící na místě, kde se 17. listopad nijak neslaví, a v televizní reportáži pak vidíte, jak tisíce lidí v Praze dojatě zapalují svíčky a zpívají Kubišovou, můžete poměrně snadno nabýt dojmu, že se vás ta demokracie vlastně netýká, ba dokonce jste z ní jaksi vynecháni.
Chceme-li předejít vážným problémům, které mohou z výše nastíněného plynout, měli bychom k našemu svým způsobem nejdůležitějšímu státnímu svátku přistupovat lépe. A nechceme-li umenšit oslavy pražské, pusťme se do budování oslav mimopražských. Ukažme našim spoluobčanům, že sametová revoluce nebyla jen pražskou epizodou dějin, že demokracie není dobrá jen pro „pražskou kavárnu“, ale i pro ně, a že Den boje za svobodu a demokracii má být i jejich dnem.
Mají-li mít státní svátky i jiný smysl než den volna, ať zkouší celospolečensky posilovat vyznávání společných hodnot. Toho se však těžko docílí na pár hektarech na Praze 1.
