Článek
V české demokratické praxi se vžila představa, že společenská úloha plnoletého občana, který není aktivním politikem, spočívá pouze v tom, že zhruba jednou za rok dorazí k volbám a dá svůj hlas straně či osobnosti, kterou považuje v danou chvíli za nejlepší. Dovolím si nabídnout jiný pohled. Takřka opačný. Domnívám se, že síla a kvalita demokratického státu se netvoří u voleb, nýbrž mezi nimi. Že více než o to, která partaj posbírá nejvíc hlasů, či o to, kteří konkrétní lidé zasednou v křeslech funkcionářů, záleží na tom, jaký je každodenní vývoj státu, jeho institucí a společnosti jako takové. A že k tomu může přispět každý z nás.
Představme si stát, kde všichni „řadoví“ občané pro společnost nedělají nic jiného než to, že poctivě chodí k volbám. Žádný politický ani jiný aktivismus, žádná veřejná diskuse o běžných problémech, žádná polemika o aktuálním dění, žádné satirické glosy na adresu politiků, žádné kritické dotazy na státní správu. Od toho máme přece své volené zástupce, aby za nás vyřešili všechny palčivé otázky naší doby, proč bychom se tím trápili ještě my sami? Není snad svobodná volba politiků všespásným aktem demokracie, který sám o sobě zajišťuje hladký běh systému? Samozřejmě není a celá tato představa je stejně naivní jako děsivá.
Všichni asi vnímáme, že volit nestačí a že všechny ty občanské aktivity, které jsem v předchozím odstavci zrušil, nutně potřebujeme, nechceme-li rychle upadnout do ještě větší společenské krize, než ve které zrovna jsme. Přesto si často dovolujeme (včetně autora textu) sledovat své neschopné či vyloženě nám škodící politiky s hněvivým výrazem ve tváři, ale rukama v kapsách. Přijímáme osud bezmocných voličů, kteří kromě svého hlasu ve volbách nemají žádnou moc nad děním ve vlastním státě. Uvěřili jsme iluzi, že mezi volbami nic nezmůžeme a vše záleží jen na svévoli politiků a jiných státních činitelů.
Jde o omyl. Omyl pohodlný, neboť nás zbavuje odpovědnosti, a podporovaný politiky, kterým dokonale vyhovuje. Vůbec totiž nestojí o to, aby jim miliony lidí koukaly pod ruce, kontrolovaly jejich práci, montovaly se do toho a vyžadovaly konkrétní výsledky. Přesně to bychom ale my občané dělat měli, neboť na to jednak máme nárok a jednak je to pro naše společné dobro.
Nelze se spoléhat na kvalitu práce někoho, kdo není kontrolován. Nelze se spoléhat, že mocní nebudou zneužívat moc ve svůj prospěch a uzurpovat i tu, na niž nemají nárok. Nelze se spoléhat, že politici budou hrát podle pravidel, když nebude rozhodčích a v prvé řadě pravidel samých. Je na nás, abychom tato pravidla nastavovali a abychom se hlasitě ozývali, když dochází k jejich porušování. Spousta takových pravidel je uzákoněna, ale další spousta není a ani ty, které jsou, leckdy není snadné vymáhat. Proto musíme být ve střehu a dbát na dodržování zejména těch, které zákon z různých důvodů neohlídá. Nyní přichází tři konkrétní doporučení, jak na to.
První: Jelikož není v silách nikoho z nás dohlížet na všechny politiky a veškerou jejich činnost, vyberme si ty, jimž dáváme svůj hlas ve volbách, neboť oni jsou skutečně námi volení zástupci. Přijměme za ně část zodpovědnosti a hlídejme je. Jsou-li naším hlasem, ať ten hlas zní čistě. Nenahlížejme na ně jako na ikony, které bezpodmínečně hájíme a jimž fandíme, ani se jich okázale nezříkejme, pokud nás něčím zklamou. Jsou nedokonalí, ale naši.
Druhé: Hlídejme je zejména ve dvou oblastech. Zaprvé, zda skutečně dodržují či naplňují to, kvůli čemu jsme je volili. Ať už bylo rozhodujícím faktorem mé volby daňové nastavení, rovnost před zákonem, ochrana životního prostředí, zahraniční politika či cokoli dalšího, měl bych se zajímat, zda mnou volená strana plní to, k čemu se zavázala. Zadruhé, zda dodržují všeobecné zásady respektu, lidskoprávního přístupu, odmítání násilí, nešíření nenávisti a dalších aspektů „slušného chování“, na kterém bychom se měli shodnout všichni bez ohledu na to, koho volíme.
Třetí: Nabízí se otázka, jak tuto svou „dohlížitelskou“ funkci vykonávat. Nabízím na ni nedokonalou odpověď vycházející z mé omezené zkušenosti. Doporučil bych tedy zaujatým čtenářům, aby mé následující rady konfrontovali s pohledem někoho poučenějšího a v občanském aktivismu zběhlejšího. Pro inspiraci však uvádím následující stručný návod:
Případ A: Politik dělá něco, co je v rozporu s jeho programem či hodnotami, které zastával před volbami.
Možná reakce: 1) Konfrontuji politika, poukážu na rozpor jeho jednání s jeho sliby, vyjádřím svůj nesouhlas a požádám ho o nápravu. 2) Pokud politik své jednání nenapraví ani neobhájí (odpoví-li politik na můj vzkaz slušnou a nepohrdavou argumentací, je dobré s ním nejprve diskutovat), zvýším tlak na něj veřejnou výzvou, která může mít formu např. otevřeného dopisu zaslaného politikovi a publikovaného na sociálních sítích nebo v médiích. 3) Pokud politik stále relevantně nereaguje, dalším krokem může být petice nebo svolání demonstrace proti jeho jednání. Je dobré začít s mírnějšími a méně konfliktními formami nátlaku a zvyšovat intenzitu pouze v případě nedostatečné odezvy, předejde se tím předčasnému a zbytečnému vyhrocení situace.
Případ B: Politik nedělá něco, k čemu se zavázal.
Možná reakce: 1) Kontaktuji politika a vyjádřím nárok, aby splnil svůj závazek. Mám-li užitečnou expertizu v daném či příbuzném oboru a ochotu se zapojit do realizace onoho závazku, můžu politikovi nabídnout pomoc. 2) Pokud je politik v dané věci i nadále nečinný, zvýším tlak na něj veřejnou výzvou. 3) Pokud politik nejedná ani poté, dalším krokem může být petice nebo dokonce svolání demonstrace za danou věc. I zde je dobré začít s mírnějšími a méně konfliktními formami nátlaku a zvyšovat intenzitu pouze v případě nedostatečné odezvy.
Případ C: Politik poruší pravidla slušného chování, například se velmi nevhodně vyjádří.
Možná reakce: 1) Veřejně vyjádřím nesouhlas s politikovým chováním a vyzvu ho k omluvě za něj. 2) Pokud se politik omluví, přijmu jeho omluvu, případně ocením jeho sebereflexi. Pokud se neomluví, ale jeho prohřešek nebyl tak vážný, vyjádřím zklamání nad nedostatkem jeho sebereflexe, ale dál se tím již nezabývám. Pokud se politik neomluví za vážný prohřešek, je na místě přistoupit k výraznějšímu projevu nespokojenosti, který může mít formu osobního protestu, svolání demonstrace nebo čehokoli nenásilného, co považuji za adekvátní.
Případ D: Politik použije násilí proti občanům nebo podniká kroky narušující a ohrožující demokracii nebo prosazuje protiústavní legislativu, která má okleštit lidskoprávní principy české demokracie.
Možná reakce: 1) Veřejně vyjádřím silný nesouhlas s politikovým jednáním a spojím se s dalšími občany ke společným protestním krokům jako jsou petice, demonstrace nebo stávka. 2) Pokud politik rychle nepřijde s nápravou, vytvářím společně s dalšími občany silný tlak na politikovo odstoupení ze všech veřejných funkcí. Využíváme k tomu všech dostupných nenásilných prostředků.
Říkal bych tomu princip zodpovědného voliče. Angažovaný přístup občana, který ví, že volby nejsou samospásným mechanismem demokracie, a dokáže si najít čas, aby se postavil za to, co považuje za důležité. Není to snadný úkol, přijde mi však smysluplný. Člověk je vždy zodpovědný za své rozhodnutí a měl by tuto zodpovědnost přijímat. Ne tím, že se bude stydět a mrskat, jedná-li jím volený zástupce zrovna hanebně, ale tím, že se zasadí o nápravu.
Většina života nás, našeho státu a naší společnosti se odehrává mezi volbami. Vlády se sestavují a zákony se schvalují mezi volbami. Charakter státu se mění mezi volbami. Jsou to politici, kteří rozhodují o podstatných věcech, jsme to však my, na koho se při tom ohlíží. Proto považuji za lepší přistupovat k politikům ne jako k válečníkům, které posíláme, aby porazili ty druhé, ale jako k vyslancům, kteří mají splnit určitý úkol, a my je v tom kriticky podporujeme.
Před naší vlastní spoluzodpovědností se dají zavírat oči, nelze se jí však zbavit. Nepůjdete-li raději k volbám, uděláte si to ještě horší, neboť tím schvalujete jakýkoli výsledek, který odhlasují ostatní, a berete na sebe odpovědnost nikoli jen za jednu stranu, ale za všechny zvolené. Ani to, že je vámi podporovaná strana zrovna v pozici slabších, neznamená, že není třeba od ní vyžadovat kromě slušného chování i výsledky. Ve sněmovní opozici bývá 90 až 99 poslanců, kteří tvoří 45 až 49,5 % hlavního zákonodárného orgánu ČR a jsou velmi dobře placení za to, aby posouvali legislativu správným směrem. U vládních stran je role konstruktivně kritických voličů ještě větší a zásadnější, neboť jsou spoluzodpovědní nejen za své poslance, ale i za ministry a předsedu vlády.
Závěrem tedy apeluji, abychom nepřijímali pasivní roli bezmocných svědků politického dění, ale byli jeho sebevědomými aktéry. Buďme si vědomi vlastní zodpovědnosti a také vlastní síly, abychom v onom zásadním čase mezi volbami dokázali českou demokracii nejen „zachránit“, ale vylepšit, posílit a rozšířit. Prostředky k tomu máme.
