AI Saturnin a 10 důvodů, proč je Syndikát nejlepší kotletovka od Leoše Kyši

Článek si můžete poslechnout také jako epizodu knižního podcastu Proč je to bestseller (na YouTube a Spotify):

„Všechny postavy v tomto příběhu jsou skutečné,“ uvádí text na zadní obálce knihy Syndikát, přičemž následuje šest začerněných řádků evokujících utajený spis a pak už jen dovětek: „a jejich i naše osudy se brzy naplní.“ Připsáno jakoby rukou: „Autor si nepřeje publikovat.“

Také knižní marketing byl před i po vydání Syndikátu ohledně druhého románu Leoše Kyši, který vyšel u Dobrovského pod značkou Vendeta, tajemnější než hrad v Karpatech. Snad jen knihkupecká anotace byla o něco sdílnější: „Tohle není sci-fi. Tohle je příběh, co se stane. Kriminální. Nový detektivní příběh z pera autora Sudetenlandu. Příběh z budoucnosti tak blízké, že než knihu dočtete, určitě se stane. Možná, že každému z vás.“

Je Syndikát sci-fi? Ano i ne. Je to ta nejbližší sci-fi, jakou si dovedete představit. Ta sci-fi, která je takříkajíc za rohem. V Syndikátu je sci-fi teď – je to budoucnost, kterou už žijeme. Příběh se odehrává nějakých pět až sedm let od současnosti. To hlavní, co ze Syndikátu dělá sci-fi, je rozvinutější úroveň umělé inteligence neboli AI. Ta je ve světě románu všudypřítomná, neodmyslitelně spjatá s životy lidí. Komunikují s ní prostřednictvím počítačů a mobilních telefonů, tedy něčeho, co už dnes prakticky nedáme z ruky.

Hlavním hrdinou je Jan Tyler, pojmenovaný (podle autorova poděkování) podle Jana Tyla, „mága umělé inteligence“. Do světa Syndikátu by se dobře hodil kontrastní protagonista, který by byl staromilec, vyznavač analogu, starých dobrých časů, jako je tomu například ve filmu Já, robot (2004) v případě detektiva Spoonera (Will Smith). Ale Jan Tyler je naopak odborníkem na AI, špičkou ve svém oboru.

Dvacet let starý film Alexe Proyase (volně podle Asimova) nezmiňuju náhodou. Já, robot se Syndikátu v mnohém blíží – žánrem, tématem, dějem i náladou, jakousi paranoiou z umělé inteligence. Akorát že v Syndikátu není AI v podobě robotů s designem prvního iMacu, ale je to spíš neviditelná virtuální entita organicky spjatá s internetem, která s lidmi komunikuje textem nebo hlasově. Jak to známe dnes.

Co je na Syndikátu unikátní a skvěle to funguje, je zasazení do českého prostředí. Nejen to, že se odehrává v (takřka současné) Praze, obecně v kulisách, jež si dovedeme velmi dobře představit, ale navíc je prošpikovaný odkazy na českou kulturu, které jsou důležité i pro příběh.

Například je jednou z postav AI asistent hlavního hrdiny, který je naprogramovaný tak, aby s ním mluvil jako Saturnin z notoricky známé Jirotkovy humoristické knihy. Ačkoli je to umělá inteligence, je to postava, protože se tak chová a ostatní postavy – ty živé, lidské – s ní takto interagují. Je k popukání, jak AI Saturnin (Janem Tylerem překřtěný na Karla) suchým humorem komentuje počínání svého tvůrce a děj, který se kolem nich odehrává.

A na nějakých 270 stránkách se toho odehrává opravdu dost. Žánr, který rámcově určuje strukturu, je kriminální příběh nebo detektivka. Iniciační problém, jenž musí Jan Tyler se svým společníkem z firmy řešit, je krádež peněz – neznámý pachatel jim vyluxuje firemní účet. Protože se zabývají vývojem zemědělských dronů, podezírají čínskou konkurenci.

Zpočátku si počínají velice logicky. Zajdou do banky, spolupracují s policií, hledají majitele účtu, kam odešly jejich prostředky. Nicméně, brzy se objeví první mrtvola, a i jim začne jít kdosi po krku. A tak se chtě nechtě musí odříznout od nepřetržité on-line existence, jež za nimi zanechává digitální drobečky, a operovat v polostínu. Cestou nabírají spojence i nepřátele, aby si to mohli v závěrečném aktu rozdat s titulním zločineckým Syndikátem.

Syndikát je nejlepší kotletovka od Leoše Kyši. Perfektně v sobě spojuje jeho dvě autorské osobnosti, dva přístupy k tvorbě. Z novináře a popularizátora vědy Kyši má naprosto uvěřitelný technologický background. V Syndikátu není nic fantasmagorického, nic, co by odporovalo současnému stavu a prognózám do nejbližší budoucnosti.

Zároveň má to nejlepší z Kotlety, z jeho záměrně brakového stylu psaní. Nebojí se vulgarit, ale nepoužívá je samoúčelně, nýbrž jako prostředek charakterizace jedné z postav. Nebojí se akčních scén, ale dávkuje je uměřeně, s vyvrcholením v závěru, kde se to přesně hodí. Nebojí se ani erotiky, přičemž když k sexu mezi postavami dojde, jde o jejich spojení i na hlubší úrovni – od té chvíle si mohou důvěřovat, spolehnout se na sebe. Veškerá brakovost, ve které se Kotleta obvykle marinuje, je v Syndikátu Leoše Kyši použita střídmě, jen jako koření na dochucení.

Na základě analýzy, se kterou mi pomohla umělá inteligence (ChatGPT) a ve které vstupní data tvořily dosavadní čtenářské ohlasy na Syndikát z Databazeknih.cz, můžeme sestavit seznam deseti věcí, co jsou na Syndikátu dobré a proč stojí za to jej číst. Odráží se v nich i mé poznámky výše a vzhledem k tématu samotného románu se nebojím AI použít jako vhodné shrnutí recenze:

Hodnocení: 80 %

LEOŠ KYŠA: SYNDIKÁT
OBÁLKA Daniel Pocar
VYDAL Dobrovský s.r.o. v edici Vendeta, Praha 2024
STRAN 280 / CENA 399 Kč

Dejte mi vědět do komentářů, jestli s mým hodnocením Syndikátu souhlasíte.