Český knižní Vřískot? Metahoror Druhý dech drhne, ale má silnou pointu

Debutující Daniel Krásný, který se živí marketingem, posílá v románu Druhý dech tři hlavní hrdiny coby zástupce reklamní agentury do České Kanady, aby se tu v odlehlém hotelu utkali v tendru o megazakázku na zprvu záhadnou kampaň. V lesích se ale trio Adolf, Julie a Jiří zvaný Švejk střetne hlavně s vlastními přízraky.

Druhý dech, do kterého je snadné se začíst, stojí na několika nohách:

V recenzi pro Knihkupec.net Lucie Bednářová píše, že Druhý dech je kniha prošpikovaná pop-kulturními odkazy na filmové a knižní trháky. Ano, to sice je, ale je jich tolik, že se všechny nedají nejen usledovat, ale kolikrát ani identifikovat a v důsledku docenit.

Jsem stejný ročník jako autor, vyrůstali jsme ve stejném prostoru a jazyce, dokonce máme podobné záliby v knihách a ve filmu. Přesto ani já nejsem s to všechny narážky stíhat a cítím se jimi spíš zavalený. Nemůžu se zbavit pochybnosti, na kolik lidí NA SVĚTĚ (!) by tyto odkazy zapůsobily a kolik z nich se ke čtení Druhého dechu dostane?

Nechávám stranou otázku, zda je s nimi vůbec vhodné čtenáře otravovat; jestli to není náhodou spíš slovní vata, milostný dopis od autora pro autora. Když budu echt zlý, tak takové autorské pohoněníčko nad tím „ach, jak jsem sečtělý“.

Ale já zlý být nechci. Chci vyjít Druhému dechu vstříc, a tak to beru jako vypravěčskou strategii. Vedlejším efektem knihy je, že v ní vypravěč vytváří (pop)kulturní encyklopedii současných třicátníků.

Vypravěč ve Druhém dechu není nenápadný, je to entita, která má hlas a má i svou agendu. Tím encyklopedickým machrováním konzervuje jakousi časovou kapsli, ani ne tak sumu vědění jako spíš zeitgeist zachycený do bubliny. Pro případ, kdyby náhodou – já nevím – nastala nějaká katastrofa a svět už nikdy nebyl jako dřív.

V tom se Druhý dech do ducha doby skutečně trefuje: zpřítomňuje nám hrozbu – pravdivou a hororovou zároveň –, že apokalypsa může nastat každým dnem.

Kryštof Eder se v recenzi v on-line Reflexu pozastavuje nad tím, že z hlediska žánru visí nad knihou několik otazníků. Mně by předně zajímala odpověď na otázku, zda to je, či není horor.

To je žánrová nálepka, která Druhý dech od vydání provází. Zhruba do dvou třetin knihy jsem měl pocit, že největší napětí vyvolává soutěž marketingových týmů. Čili… dokáže Adolf Majer přijít s dostatečně chytlavým sloganem (a celkovým pojetím kampaně)? Jakkoli mě tato linka bavila nejvíc a Adolfův triumf v klání byl sice očekávaný, ale zasloužený a neodbytě podaný, uznávám, že na horor je to málo.

Tři hlavní postavy – Adolf, Švejk a Julie – zastupují agenturu Craven, pojmenovanou po legendárním hororovém režisérovi Wesi Cravenovi. Ten stojí, mimo jiné, za filmem Vřískot. A s Vřískotem toho má Druhý dech dost společného.

Ani u Vřískotu se bát nebudete (pokud to není váš první film v životě). Jestli máte rádi horory, spíš budete žasnout nad tím, jak chytře si pohrává s žánrovými klišé, jak na vás jejich prostřednictvím sofistikovaně pomrkává ve stylu „já vím, že ty víš“ nebo „já něco znám a doufám, že ty to znáš taky, pojďme si to teda společně užít“. O totéž se snaží Druhý dech.

Druhý dech tak využívá hororové tropes jako třeba final girl – postavu (v románu je to Julie) nevinné dívky, která vydrží až do konce.

Co budovanému napětí podsekává nohy, je nadužívání principu kroniky ohlášené smrti. Tedy věty ve smyslu: to ještě netušila, že se sem už nikdy nevrátí; byl to začátek konce jejího života apod. Přišlo mi to laciné. Od jalovosti to naštěstí zachraňuje nečekaná pointa a závěr románu, který tyto temné předpovědi aktualizuje. Že se tím bohužel smazává smysl veškerého předešlého snažení postav, je věc jiná.

Zamrzely i další „pušky, ze kterých se nevystřelí“ (kokain), nadbytečnost postav (Ostraváci) a dějové odbočky do nikam zejména v první části knihy, v expozici. Nebo fakt, že jeden z antagonistů zůstane v podstatě nepotrestán.

Vypravěč, který se několikrát obrací přímo na čtenáře (boří „čtvrtou stěnu“), si udržuje od postav emocionální odstup. Bohužel se to při čtení přeneslo i na mě, nebyl jsem schopen nikomu plně fandit. Vypravěč, spíš než že by s postavami příběh prožíval, jen komentuje jejich počínání. A činí to svérázným způsobem, který může čtenářům připadat zábavný, když na jeho hru přistoupí.

Vypůjčím si hlášku porotců literární soutěže Vidoucí: PŘÍLIŠ MNOHO PÍSMENEK NA TAK PROSTÝ PŘÍBĚH. To v případě Druhého dechu podepisuju a dvakrát podtrhávám. Nápad, na kterém stojí, je dobrý, ale podle mě je to materiál tak akorát na povídku, ne na román.

Jádro příběhu mi přišlo jednoduché, ale šíleně rozňahňané pro mě až nesnesitelným množstvím metafor a přirovnání. Jejich užívání chápu tak, že si tím Daniel Krásný coby debutující autor definuje svůj styl, svůj autorský hlas.

Nezastírám, že jsou místy vtipné, nápadité, neotřelé, ale je jich zkrátka moc. Ani obyčejná činnost není popsána normálně, lidsky; pro samá kreativní vyjádření nejsme schopni pomalu dešifrovat sdělení, že postava vejde do pokoje a sundá si košili.

Pro mě je román zamořený copywriterštinou, jakou na LinkedInu exhibují „kouzelníci se slovy“ a „nejostřejší tužky“ mezi textaři. V blogovém příspěvku se taková koncentrace stylistických parádiček snese, ale v románu?! Já vtipná obrazná pojmenování miluju, ale i kdyby jich v Druhém dechu byla polovina, bylo by to pořád NADužívání.

Daniel Krásný 100% úspěšně naplňuje poučku: piš o tom, co znáš nejlíp. Naprosto mu věřím autentičnost světa reklamních agentur a instagramových influencerek a líbí se mi, že se nebojí ironicky šlehat do vlastních zad. Druhý dech funguje jako trefná satira na dnešní společnost, a česká společnost z něj vychází jako obzvlášť povrchní. Marketing, sociální sítě… Závěr románu ukazuje, jak je to všechno krátkodeché, nepřetrvá to a vlastně na tom v důsledku či delším časovém horizontu nezáleží.

Když přemýšlím, jak knihu celkově zhodnotit, mám tendenci spíš ubírat body z pomyslného maximálního skóre za to, co se autorovi – za mě – příliš nepovedlo. Protože si myslím, že je to v jádru dobrá knížka se silnou pointou; dobrý příběh, který se vymknul kontrole, nabobtnal a bohužel trochu ubližuje sám sobě tím, jak je napsaný.

Takže minus bod za:

Nezbývá mi než fandit tomu, aby se Daniel Krásný v další tvorbě „napravil“ (fuj, to zní hrozně, já vím). Tak radši ne, ať se na moje remcání vykašle, ať naopak na svůj styl, který si definoval, ještě přitlačí a získá si další čtenáře, u kterých je Druhý dech zatím celkem úspěšný. Krásný asi ví, co dělá, protože navzdory všemu, co jsem mu vytknul, musím románu přiznat tu nejdůležitější kvalitu: Nenudí.

Lukáš Vlasák

Moje hodnocení: 60 %

Krásný, Daniel: Druhý dech. Praha: Argo, 2024.