Jarda je lesa pán. Konášův folk horor Město v mlze funguje

Jaroslav „Jarda“ Konáš je hudební a herní publicista na volné noze. Město v mlze je jeho druhou knihou, předcházela jí Dominika (Take Take Take, 2018), mystická novela v žánru magického realismu. Také Město v mlze je rozsahem a prostou, jednotnou dějovou linkou spíš novela než román. Má 192 stran a nakladatelství Argo připravilo její vydání na konec roku 2023.

Protagonistou příběhu je Robin Verner, kreativec z reklamní agentury, který přijíždí do fiktivního města Rozklava, ležícího kdesi na severu Česka v pohraničních horách a lesích. V rozhovoru pro Nerdopolis mluví Konáš o tom, že základním modelem příběhu, který zpracovával, je cizinec v podivném městě, jež je vůči tomuto člověku zvenčí, outsiderovi, svým způsobem nepřátelské. Tento model lze sledovat v literatuře napříč historií, mj. v Kafkově Zámku nebo v povídce Stín nad Innsmouthem od H. P. Lovecrafta.

Konáš si chtěl vyzkoušet, jestli prostor odříznutého města, izolovaného od moderních technologií a také pravidel „normálního“ světa, může fungovat i v parametrech současného Česka. Takto specifické kulisy potřebuje pro vybudování příběhu v žánru folk horor, dosud v tuzemské kultuře ne tolik zpracovávaného. Proto umisťuje Rozklavu do Sudet. Ale nejde o exploataci Sudet coby v popkultuře často stereotypizovaného, jediného „hororového“ kraje u nás. Rozklava není výsměchem zaostalým, podfinancovaným či vylidněným místům, není ani složeninou z několika konkrétních měst. Rozklava je město až moc divné i na Sudety.

To, že jde o město bez telefonního signálu a dalších výdobytků moderní doby, je důsledek autorské hry – vytváření děsivého odříznutého prostoru, který v rámci příběhu vládne fatální gravitační silou. Protagonistu vcucne a svou magií odmítá propustit. Čtenář pak sleduje jeho marný zápas o to vymanit se ze spárů tohoto monstra. Úhlavním nepřítelem Robina Vernera je tak Rozkava sama.

Je to taková mnohochapadlatá bestie, místo-postava, obří organismus, jehož orgány a buňkami jsou všichni lidé (a jak se později dozvídáme i ne-lidé), kteří v něm žijí. Stejně jako v Lynchově Městečku Twin Peaks nebo Městečku Pines od Blakea Crouche se i zde dějí divné věci, a chce-li si hlavní hrdina zachovat svou autonomii a příčetnost, jedinou možnou cestou ven je pokusit se jim přijít na kloub. Porazit onu bestii. Pokud si chcete takový oživlý prostor připodobnit k něčemu dobře známému z české literatury, vzpomeňte si na Foglarova všemocná a všehoschopná Stínadla.

Město v mlze je velmi čtivé, je znát, že autor-publicista má ve vytváření publiku přístupných textů mnohaleté zkušenosti. Řečeno hudebním žargonem, všechny pasáže zařezávají, jak mají, text se nezadrhává a dobře odsýpá. Popisy jsou působivé, dialogy přirozené, uvěřitelné.

Co dle prvních ohlasů na knižní databázi čtenáři Městu v mlze vyčítají, je malá propracovanost postav nebo motivů, které se příběhem jen mihnou bez dalšího rozvíjení. Podle mě je to ale záměr autora, tyto epizodní postavičky se ani nemají chovat jako plnotučné figury. Jediným důstojným protihráčem je Robinovi opravdu jen Rozklava sama. Všechno ostatní jsou projevy, symptomy rozklavské nemoci, oné choroby, která způsobuje podivnost tohoto místa. Vykolejené figurky a jevy, na něž tu Robin naráží, ale nedostává se mu od nich uspokojivých odpovědí, jsou vskutku kafkovské.

Folk horor staví na tom, že strach vyvolává střetem moderního člověka s iracionalitou folklorových mýtů, které se konkretizují, zhmotňují ve formě nějakého kultu, tajné venkovské sekty, vzývající často nějaké přírodní pohanské božstvo – v kontrastu s křesťanskou vírou nebo vírou ve vědu a racionalitu.

O základních filmových kamenech tohoto subžánru píše třeba Antonín Tesař v tomto článku. Konášovo Město v mlze žánrovou definici folk hororu do puntíku splňuje. Máme tu Pána lesa Drulůcha, jehož se rozklavská sekta pokouší vyvolat lidskými obětmi. Konáš však přidává i něco navíc.

Co může čtenáře užívající si Robinovo nevyrovnané potýkání s Rozklavou zarazit, je přímý a jasně nasvícený vstup fantastických prvků na scénu zhruba v poslední čtvrtině knihy. Doposud je Konáš umně skrýval ve stínech a mlhách, a vytvářel tak napětí z nejistoty „co se to tady sakra děje?!“, kterou jsme sdíleli s Robinem. Zásadní problém příběhů na tomto principu tkví v tom, jak je smysluplně uzavřít.

Zde se Konáš vydal – a podle mě opět zcela záměrně – cestou odkrytí karet a přímého střetu Robina s rozklavskými bubáky. Mně osobně to nevadí, ale chápu, že některé čtenáře může takové rozhodnutí rozlatit, případně naštvat – tohle ve Městě v mlze neočekávali nebo nechtěli. Neměli by však přestávat číst až do úplného závěru, ten je zcela uspokojivý a hraje se čtenáři férovou hru. Aniž bych víc prozrazoval děj, můžu jen říct, že je to rozřešení, které si Robin i Rozklava po absolvovaném duelu oba zaslouží.

Jedna starší povídka klasika moderních hororů Stephena Kinga se mi v souvislosti s Městem v mlze drala na mysl, možná proto, že jsem si ji nedávno připomněl díky podcastu Stanice hrůzy. Jsou to Děti kukuřice (1977), povídka, která dala vzniknout celé franšíze filmů (bohužel s dost diskutabilní kvalitou). Původní krátká povídka je však čisté zlato a porovnání s Konášovým dílem (i když se toto srovnání nemusí zdát fér) poukazuje drobné nedostatky, které snad Konášova novela může mít.

V Dětech kukuřice se manželský pár na cestách ztratí na americkém zapadákově uprostřed kukuřičných polí, kde je následně zmasakrován dětmi, vzývajícími krvavé zlo, označované jako Ten, jenž kráčí mezi řádky. Kingovi se daří tuto povídku uzavřít, aniž by ono zlo bezprostředně ukázal, dal nám pohlédnout do jeho tváře, čímž je závěr povídky o to působivější a dává prostor jak fantazii čtenářů, tak případným pokračováním a rozvíjením tohoto konceptu. Z toho by si Konáš mohl vzít příklad.

Další věcí, která je diametrálně odlišná od Města v mlze, je propracovanost postav. I na malém prostoru povídky je King dokáže představit neuvěřitelně živě skrz dialogy a vnitřní myšlenkové pochody. Konášův kreativec Robin Verner je duchovně mnohem chudší. Konáš v něm vytvořil modelového normálního člověka naší doby, s nímž se může ztotožnit každý.

Chová se tak, aby se na jeho místo mohl dosadit kdokoliv z nás. Má sice základně nastíněný background, s nímž přijíždí do Rozklavy a který si s sebou vleče jako bagáž, ale o tom, jaký je Robin Verner člověk, se mnoho nedozvíme. Nemá klady ani zápory, nedává nám důvody, proč mu fandit ani proč ho nenávidět. Je stejně jako sama motivace jeho příjezdu takovým příběhovým vehiklem – uvádí do chodu děj, nicméně nezpůsobuje u čtenářů emocionální zájem.

To jsou nicméně jediné dvě zásadní výtky, které k Městu v mlze mám. Těch drobných by se našlo víc, třeba práce s hororovými klišé mohla být subtilnější, méně okatá, například varování ve formě nápisu OTOČ SE A UTÍKEJ PRYČ! (str. 12) na zdi u nádraží je jako z učebnice a působí trochu lacině. A pasáž (kniha není rozdělena na kapitoly, jen části oddělené grafickými předěly), v níž autor vzdává hold Stokerově Draculovi a upírským hororům je možná nadbytečná.

Přesto je Město v mlze solidní příspěvek k tuzemské fantastické literatuře, originálním počinem v rámci žánru i subžánru, za který se jeho autor rozhodně nemusí stydět. Čte se víc než dobře a díky živému jazyku, krátkému rozsahu a dynamicky rozvíjenému ději je to kniha neodložitelná. Nebudete se u ní třást strachy, ale také z tohoto folk hororu nebudete zklamaní.

Hodnocení: 70 %

KONÁŠ, Jaroslav. Město v mlze. Vydání první. Praha: Argo, 2023. 192 stran. ISBN 978-80-257-4236-5.