Když se rýmy rozběhnou do světa a nakukují za zatáčky

Kniha, která nejednou vyzývá k vykročení na cestu: za hranici všedních dnů, všedních slov, známého prostředí a známých vět. Na první pohled působí lehce, barevně, hravě a nenuceně. Možná až dětsky, naivně. Jenže co když trochu klame tělem? Prozradím dopředu: ano, klame.

Recenzi si můžete poslechnout také jako audio v rámci podcastu Proč je to bestseller.

Po jarní pauze, kterou jsem věnoval dopsání vlastního detektivního románu, se v rámci PJTB podcastu vracím k mikrofonu. Pro rozjezd jsem si vybral knížku, kterou s sebou vozím při dojíždění vlakem do práce. Sem tam ji vytáhnu, přečtu si báseň či dvě, na chvíli se ztratím v jejich světech nebo si je v hlavě zkusím zazpívat na nějakou známou melodii.

Když člověk jako já běžně recenzuje hlavně prózu, může se přitom opřít o příběh, zápletku, tempo nebo postavy. U básniček a říkanek mu obvyklé postupy nepomůžou. Rychle se u nich ukáže, jestli text opravdu žije. Má rytmus, nápad, zvuk, pointu? Obstojí při čtení nahlas spolu s dětmi?

U této sbírky je důležité nečekat pouze klasickou knížku básniček pro malé děti. Už název slibuje zapojit do hry „malé i velké ptáčky“ a samotná kniha to potvrzuje. Kateřina Minková skládá texty, které připomenou dětskou říkanku, slovní hříčku pro dospělé, drobnou glosu k současnosti i osobnější básnický záznam.

Nejde o poezii, která by se chtěla tvářit vznešeně. Spíš připomíná počmáraný sešit nápadů nebo nástěnku s lepíky, která se časem zaplnila více či méně bláznivými úlovky. Slovo se chytlo slova, vznikl neotřelý rým či obraz, spojení mířící „do zatáčky“, nečekaným směrem. A většina finálních úlovků ze třiceti básní za tu dobrodružnou výpravu stála.

Jedním ze základních principů sbírky je radost z jednoho nápadu. Kateřina Minková často staví báseň jako jazykovou hračku, kterou bere do ruky a otáčí ji ze všech stran. Někdy stačí slovo, někdy rým nebo podobnost dvou výrazů, které spolu významově nesouvisejí, ale zvukově se k sobě přitahují jako magnety.

Právě na tom stojí básně jako Kapitán Emo nebo Kleopatra, která „šla do patra“. Není třeba je následovat do žádné filozofické hloubky, ale musíte mít ochotu následovat jazyk tam, kam se sám rozbíhá. A někdy opravdu zahne překvapivě ostře, jako v Kapitánu Emovi:

Sleduje tě jedním okem,
do zpěvu mu není.
Schovává se pod hladinou,
kde se den v noc mění.

V těchto chvílích sbírka připomíná, že čeština není jen nástroj k předávání informací, ale také prostor ke hře. K blbnutí, překrucování, spojování nespojitelného a hledání významů, které by bez rýmu možná vůbec nevznikly.

Dobře je to vidět v básni Doga, která si pohrává s ustálenými spojeními kolem psů a psí říše: psa by nevyhnal, tam chcíp pes, kdo chce psa bít, pes přítel člověka atd. Takové prozkoumávání nejen pobaví, ale také nově nasvítí něco, co jsme si navykli vnímat automaticky.

To je u dětské poezie cenné. Dítě nemusí pochopit všechny principy hříček hned a beze zbytku. Může ale vnímat rytmus, chytit se zvukové podoby, která mu zůstane v hlavě, dokud ve správné chvíli nerozklíčí a malý-velký člověk ji nerozklíčuje.

Ne každý text ale funguje stejně. Básně postavené hlavně na jednom nápadu jsou riskantní disciplína. Když se trefí, působí lehce a samozřejmě. Když minou, nezůstane po nich víc než pousmání. Třeba u básně Hard Core jsem ústřední nápad vnímal spíš jako jednorázovou slovní atrakci.

Přesto právě ochota zkoušet, kam až se dá s jedním nápadem dojít, dává sbírce živost. Není uhlazená do jednoho tónu. Občas poskočí, občas ujede, občas se příliš zasekne na vlastním šprýmu. Spíš nechává češtinu, aby ji chvíli vedla sama.

Nejpřesvědčivější jsou pro mě Rýmovačky ve chvílích, kdy se za slovní hříčkou, rýmem nebo jedním ústředním nápadem objeví skutečný prožitek. Je to patrné hlavně v textech spojených s cestováním, krajinou a pohybem světem. Sama autorka o sobě uvádí, že ráda poznává nové země a lidi, chodí po horách, leze po skalách, jezdí vlakem, autem, lodí i stopem. Tato zkušenost do některých básní prosakuje a dává jim pevnější půdu pod nohama než pouhé rýmování.

Výborně to funguje v básních Mapy a především Moře. Právě Moře považuju za nejsilnější text celé sbírky. Ne proto, že by bylo nejvtipnější nebo nejefektnější. Spíš proto, že se v něm Rýmovačky nejvíc nadechnou. Báseň jako by na chvíli opustila pevně nalinkovaný břeh očekávatelné říkanky a nechala se nést vlastním přílivem. Opakovaný refrén „Moře je…“ nepůsobí jako povinná pointa, ale jako návrat vlny.

[…] Poklidnou hladinu
kameny roztříští,
jemně se chvěje zem.
Moře je osudem.

[…] I hvězdy padají
do jisker červených.
Co je to napadlo?
Moře je zrcadlo.

Nahoře na skále
maják se otáčí,
světlo se zachvěje…
Moře je naděje.

Moře tu prostě je.

Odpusťte tu delší ukázku – zrovna u Moře je důležité slyšet, jak text šumí. Jak se vrací, jak se převaluje, jak se v něm jednoduchá formulace najednou otevírá do něčeho hlubšího. Je to báseň pořád srozumitelná dítěti, ale dospělému čtenáři se do ní přidává vlastní zkušenost: vzpomínka na dovolenou, na samotu, na dálku, na návrat, na něco krásného i trochu neuchopitelného. Na něco přesahujícího.

Sbírka tedy není jen veselým leporelem slovních vtípků. Má v sobě i tišší nebo temnější polohy. Básně jako Dospělost nebo Do deníku ukazují, že autorka umí v jednoduchém tvaru zachytit i křehčí vrstvy lidství. Do této hloubky nejde vždycky, a vlastně by to ani nebylo fér od knihy čekat. Ale když se jí podaří spojit lehkost s přesným postřehem, vznikne text, který ve vás doznívá i po dočtení.

Právě tady sbírka nejlíp naplňuje titulní slib, že je pro malé i velké ptáčky. Ne každá báseň je stejně srozumitelná tříletému dítěti i dospělému. Spíš nabízí různé možnosti výstupu: dítě si odnese rytmus, obraz nebo otázku, dospělý kontext, zkušenost, ironii či tiché pousmání.

Vedle jazykové hry a osobnějších poloh se Rýmovačky vydávají také směrem k poučení a společenské glose. Autorka se nebojí přivést do veršů přírodopis, zeměpis, ekologii, techniku, umělou inteligenci nebo občanskou odpovědnost. Je sympatické, že dětská poezie v jejím pojetí nezůstává uzavřená v bezpečném světě zvířátek, kytiček a dalších zdrobnělin.

Na druhou stranu právě tady sbírka občas naráží na hranici mezi básní a veršovanou lekcí. Některé texty jako by chtěly čtenáře nejen pobavit nebo překvapit, ale také ho něco naučit. Samo o sobě to není problém. Jen je rozdíl mezi básní, v níž se poznání přirozeně vyloupne z obrazu, a textem, kde máte pocit, že se rým stal hlavně prostředkem pro předání informace.

Otázkou je aktuálnost některých textů. Básně reagující na umělou inteligenci nebo společenské nešvary mají výhodu okamžité čitelnosti. Jsou tady a teď. Jenže právě u těchto témat hrozí, že zestárnou rychleji než básně o moři nebo dospívání. U Skřeta zájmů by si člověk skoro přál, aby zestárl co nejdřív. Ne proto, že by byl slabý, ale protože by bylo hezké žít ve světě, kde děti už nebudou chápat, na jakou realitu naráží.

Nejméně na mě zafungovaly některé delší básně, především Pletky naší tetky a Škola v přírodě. Obě podle mě trpí zahlcením jmény a vztahy. Chápu, že právě v tom má být jejich vtip. Jenže za mě tato energie závalu začala brzy pracovat proti samotné básni. Místo aby se humor stupňoval, spíš mě zaplácl.

To je spíš připomenutí, že Rýmovačky jsou kniha rozkročená, pestrá a místy nevyrovnaná. Ne každou zatáčku vyberou stejně elegantně. Některá serpentina překvapí krásným výhledem, jiná vás trochu rozhodí v jízdě.

Samostatnou pozornost si zaslouží ilustrace Kateřiny Menšíkové. Nestačilo jen doprovodit příběh nebo nakreslit konkrétní scénu. Často musela výtvarně reagovat na slovní hříčku, jazykový posun, nadsázku nebo abstraktní nápad. Jinými slovy: kresba odrážela něco, co se odehrávalo hlavně v řeči.

Ilustrace nejsou jen milým barevným doprovodem. Místy jdou do výtvarné zkratky, nadsázky nebo lehké abstrakce. Podobně jako básně si občas schovávají drobný vtip, detail nebo mikropointu. Dobře je to vidět u ilustrace k už zmiňovanému Skřetu zájmů, kde výtvarná složka působí jako další čtení textu.

Celkově knize sluší barevnost a čtvercový formát. Působí přístupně, láká k prohlížení a čtení po menších dávkách. A možná právě tak Rýmovačky fungují nejlépe: jako sbírka, ke které se dá vracet.

Když jsem nad Rýmovačkami přemýšlel v širším kontextu, vybavovali se mi autoři, kteří také dokázali brát jazykovou hravost vážně. Kateřina Minková se pohybuje v podobném prostoru radosti z rýmu, slovního kotrmelce a nečekané pointy. Někde v dálce mohou zaznít Písničky bez muziky Emanuela Frynty, jinde slovní hravost Karla Plíhala z knihy Jako cool v plotě. A možná nejvíc jsem si připomínal současnou českou básnířku Danielu Fischerovou, třeba její Ochechuli s ukulele nebo texty z Milionu melounů, které zhudebnil folkař Slávek Janoušek na albu Dušičky. Ostatně i mainstreamovější písničkář Pokáč se ve svých nedávných písních pro děti Koriandr šel na vandr nebo Ovce na pohovce této poetice blíží.

Komu bych Rýmovačky doporučil? Ne čtenářům, kteří od dětské poezie čekají jen jednoduchou roztomilost a okamžitou srozumitelnost. Sbírka je místy hravější, divočejší, dospělejší i neposednější. Některé básně děti pobaví hned, jiné budou potřebovat dovysvětlit. Některé možná víc ocení dospělý než malý posluchač. A některé budou fungovat právě proto, že se nad nimi dítě a dospělý potkají v rozhovoru.

Doporučil bych ji těm, kdo mají rádi češtinu jako živý materiál. Těm, kdo se nebojí číst s dětmi básně, které nepůsobí jen na první dobrou, ale vyzývají k zastavení, otázce nebo vysvětlení. A také dospělým čtenářům, kteří si občas rádi připomenou, že jazyk nám nemusí jen prodávat, co nepotřebujeme, nebo přinášet špatné zprávy. Může si také hrát.

Je patrné, že sbírka nevznikla z kalkulu, ale z dlouhodobého pobývání mezi slovy. Z papírků, poznámek, nápadů, rýmů, které se pletou do života tak dlouho, až si nakonec řeknou o vlastní báseň, vlastní knihu.

A právě v tom je její kouzlo. Nejlepší Rýmovačky jsou malé výpravy do míst, kam se čeština rozběhne, zahne za roh a najednou ukáže něco, co bychom na rovné cestě přehlédli. Ať už je to moře, pes zakopaný v úsloví, skřet schovaný ve společenském nešvaru, nebo obyčejná radost z toho, že slova k sobě nacházejí cestu úplně nečekaně.

Děkuju všem, kdo jste po této cestě došli se mnou až sem, a předem díky taky za vaše reakce. Podcast Proč je to bestseller se brzy vrátí s plnou epizodou o knižním hitu Profesorka. Sledovat a poslouchat jej můžete na YouTube a Spotify nebo v dalších podcastových aplikacích.

Minková, Kateřina: Rýmovačky do zatáčky pro malé i velké ptáčky. Ilustrovala Kateřina Menšíková. Vydala Pointa (Albatros Media) v roce 2025.