Lapenini Lháři: Napětí, od kterého se nemůžete odtrhnout

Kdo z nás ví, jací jsou ve skutečnosti manželé odvedle? A jsou tam za zdí vůbec oni? Možná je u nich někdo cizí v domě. Že by nějaký nevítaný host? Možná vrah? Co když je to někdo z našeho městečka, zkrátka jeden z nás? Pokud naše hrdinka včas neodhalí pravdu, bude to nejspíš její konec. A zbyde po ní jen nepříliš šťastná rodina… Jedno je jisté, jsou tu všude samí lháři.

Našli jste v úvodním odstavci všech 7 názvů českých vydání knih současné kanadské autorky, která nemá na poli rodinných thrillerů konkurenci? Pak už taky víte, čím se zabývá aktuální epizoda podcastu Proč je to bestseller. Je to Shari Lapena a její poslední u nás vydaná kniha Všude samí lháři.

Lapena se ve svém 7. thrilleru rozhodla rozčeřit zajeté konvence a očekávání, se kterými jako čtenáři přistupujeme k jejím románům. Pokud četli všech 6 předchozích děl této autorky, možná jste zaznamenali jednoduchý a opakující se recept. A teď už jen odhadujete, která z postav je nespolehlivá a lže ostatním, a očekáváte, že někde v půli knihy dojde k odhalení, jež děj překlopí do něčeho krapet jiného.

Lháři toto nabourávají tím, že na začátku nemáme žádnou mrtvolu. Žádnou vraždu k řešení. Jen pohřešovanou holčičku – 9letou Avery. My ale nevíme, jestli je mrtvá, unesená nebo ztracená. Nevíme vůbec, co se s ní stalo. Sledujeme jak vyšetřování z pohledu policie, tak rozvrat v rodinách, které měly s Avery co do činění.

Jednak je to její vlastní rodina – otec William, matka Erin a starší bratr Michael – a pak také rodina Williamovy milenky Nory, která má: mladší dceru, problémového syna Ryana a také zamlklého manžela Ala. Zmizení Avery na všechny přitáhne nechtěnou pozornost, tajemství vyplouvají na povrch a vztahy se hroutí. Asi jako když rozhrábnete mraveniště a ve společenství pohodlně usazených hmyzů vypukne panika.

V rozhovoru pro magazín Knihkupec z května letošního roku popsala Shari Lapena svou novinku následovně: „Rozčilený muž se vrátí domů a najde tam svou devítiletou dcerku. Jsou tam sami, on ztratí trpělivost a uhodí ji. O pár hodin později dívka zmizí, ale brzy se ukáže, že otec není jediný, kdo něco tají. (…) Původní nápad na tuhle knihu byla scéna, kdy otec udeří dítě, a to nedlouho poté zmizí. Na začátku jsem měla jenom tohle. Chtěla jsem ukázat, jak náročné je někdy rodičovství, jak nevhodně někdy i dospělí mohou zareagovat a co všechno může následovat. Pamatuju si, jak mě od samého začátku tahle rodina fascinovala, protože tady všichni něco tají a mají své problémy a nezdravé vztahy.“

Jako základní výchozí bod je tato situace dostatečně silná a poutavá, aby čtenáře chytla a nepustila.

V podcastu Proč je to bestseller se spoilerům nevyhýbáme, ale v případě Lapeny by byla škoda, kdybych vyzradil to nejdůležitější. Podstatné pro Lapenu je dávkovat odhalování postupně. První WOW moment přichází v polovině, možná lehce za půlkou knihy. A druhý těsně před koncem. Mezitím, než čtení – potažmo psaní – dospěje k těmto bodům odhalení, je potřeba pořádně utahovat šrouby napětí a tlačit na pilu stále s jednou otázkou, na kterou chce čtenář znát odpověď: Co se ksakru stalo s Avery?

Když se to konečně dozvíme, ústřední otázka se změní. Tu druhou si teď neprozrazujme, protože obsahuje odpověď na první, nicméně není o nic míň strhující. Je tam přesun fokusu od minulosti na budoucnost: už netoužíme vědět, co se stalo, ale co se stane.

Podle ohlasů recenzenti knihy Všude samí lháři za velký klad považují čtivost a napětí. Oceňují Lapeninu schopnost strhujícího vyprávění, které vám způsobí, že se od příběhu nemůžete odtrhnout – od začátku do konce. Počáteční háček je opravdu výrazný a silný. Možná není tak bombastický jako v Manželích odvedle, kde na konci 1. kapitoly zalapáte po dechu nad prázdnou dětskou postýlkou. Ale zase zde není žádný prolog z pohledu pachatele jako v Jeden z nás. Lháři jdou rovnou na věc, na 2 hlavní postavy, které jsou v největším konfliktu. Sledujeme, jak William dostává kopačky od Nory, své milenky, vrací se naštvaně domů a tak dále…

Tempo a touhu číst dál udržují nejen velké otázky, ale i řada dílčích, malých, chytře zřetězených podotázek. Každá odpověď přináší další otázku. Například postava Ryana, Nořina syna, je představena jako někdo s tajemstvím, démony z minulosti, kvůli kterým nemá s rodiči dobrý vztah. Později se dozvíme, že jde o drogy. Pokud s Lapenou hrajeme hru na hádání pachatele, Ryan je pro nás v určité fázi knihy podezřelý číslo 1. Pak přijde anonymní tip, že s ním Avery skutečně odjela v autě. Můžeme mu věřit? Jak to tedy bylo?

Naše pozornost je celou dobu udržována dílčími problémy k řešení a hlavní záhadou zároveň. V této souvislosti je zajímavá odpověď Shari Lapeny ohledně plánování děje v rozhovoru pro blog Luxor.cz: „Nemám při psaní plán, takže sama nevím, co se bude dít. Vlastně se dá říct, že jsem sama často vzrušená a bojím se, co se stane dál. A to se nejspíš do příběhů otiskne. Samozřejmě existuje spousta spisovatelských technik, jak vystavět v krimi příběhu napětí. Od těch jednoduchých, jako jsou krátké kapitoly zakončené momentem překvapení, až po ty složitější, kdy čtenářům prozradíte zásadní informaci teprve ve chvíli, kdy už je pro ně zvědavost a očekávání téměř k nesnesení. Mám také zásadu, že s mými postavami to jde v knize od deseti k pěti, dělají horší a horší věci. Procházejí totiž peklem, kde to vře tajemstvím. Odhalení pak čtenářům dopřávám vždy jen po malých dávkách, kterých si sotva všimnou.“

Druhým často oceňovaným kladem Lapeniných knih je jednoduchý a přehledný styl psaní. Používá dokonavá slovesa a přítomný, respektive budoucí čas. Tvary jako: vstane, usměje se, pohrozí, vyhodí. Kapitoly jsou krátké a střídají postavy, z jejichž perspektivy příběh sledujeme. Vždy ale hned poznáme, o koho se jedná, protože Lapena dodržuje jednotu v jejich označování.

Vícero postav čtenářům umožňuje hlouběji porozumět vztahům mezi nimi a tajemstvím, která mezi sebou mají. Povahy jsou popsány komplexně a rozhodně nejsou dokonalé. Není mezi nimi žádný vyloženě kladný hrdina nebo hrdinka. Ve Všude samí lháři fandíme asi nejvíce Erin, matce zmizelé Avery, nebo Noře, vlastně její sokyni v lásce, která do všeho spadla svým způsobem nevinně. Ale ani ony nejsou bez poskvrnky.

Lapena se zaměřuje spíše na temné stránky lidských povah. Když už je v románu někdo neutrální, třeba Averyin bratr Michael, je nám ho spíše líto a soucítíme s ním. Postavy vyšetřovatelů jsou v zásadě bez vlastností, profesionální, více či méně emocionálně zainteresovaní, ale často na případ nemají vliv. Děj ovlivňují členové rodin, kterých se nejvíce týká.

Lapeně nejvíc svědčí popisování prostředí a atmosféry maloměsta. Bývá to neutrální město nebo předměstí, ulice, kde jsou domky jeden jako druhý a kde se za zdánlivě bezproblémovou fasádou skrývají problémy a rodinná dramata, o nichž sousedé nemají ani tušení. A pak to jednoho dne praskne.

Na její preferenci z hlediska zasazení románů se Shari Lapeny ptal Jaroslav Šulák v rozhovoru pro Novinky.cz (při příležitosti autorčiny návštěvy Světa knihy 2022):

JŠ: O vašich knihách se píše jako o sousedských thrillerech. Co si o tom myslíte?

SL: Podle mě to sedí. V mých příbězích hrají podstatnou roli vztahy v rodinách, v komunitách, v sousedství. Je to mé oblíbené prostředí. (…) Má parketa jsou mezilidské vztahy v malých komunitách.

Pokud má román Všude samí lháři nějaké zápory, můžete mít občas pocit, že už jste to někde četli. Lapenina novinka je jako mix Manželů odvedle a Jednoho z nás. Pokud máte Lapenu načtenou, budete i předvídat způsob, jakým vás hodlá vodit za nos. Každá kniha je svým způsobem inovativní, ale autorčin rukopis je ve všech patrný.

U postav z Všude samí lháři jsem cítil malou emoční investici z mé strany – žádná z nich mi nepřipadala natolik lidská, abych s ní soucítil. Co se týče konce příběhu, završení celé knihy, některé čtenářské reakce hovoří o tom, že jim to připadalo useknuté. Finále funguje na principu rozbušky, ale výbuch samotný si musíme domyslet sami. Já bych se i bez té rozbušky obešel. Celá poslední pětina až čtvrtina mi přišla zbytečná.

Nejvíce mi vadila nadbytečnost vedlejších postav. Třeba Adam, kluk s autismem, a jeho matka Gwen. Ti tam byli vyloženě účelově naroubovaní, aby autorka mohla podat stanovisko „nepodezírejme autisty ze zločinu jenom protože jsou jiní“. Toto poselství je tlačené vyloženě na sílu, což je podle mě nehodné autorčiných kvalit. Až jsem si říkal, že z toho nebohého kluka nakonec udělá pachatele, protože to by bylo něco, co opravdu nikdo nečeká. Ale ne, je to jen falešná stopa, navíc ne moc dobrá, protože málokoho svede na scestí. Zbyde po ní jen pachuť, že nás jako čtenáře chce autorka poučovat.

Celkové hodnocení: 70 %

Lukáš Vlasák