Obrozenecký western ze Slovenska

Juraj Červenák (*1974) je jeden z nejprodávanějších slovenských autorů u nás. Spolu s druhým bestsellerovým Slovákem Jozefem Karikou (*1978) mají mnoho společného – vedle generační spřízněnosti a toho, že oba u nás vydává nakladatelství Argo, i to, že v rámci českého knižního trhu dominují žánrům, kde se na ně tuzemští autoři nechytají.

Červenák s Karikou okupují niky žánrového mainstreamu, který hledí za středoevropský obzor a je populární globálně, nejen v tvorbě literární, ale také filmové a seriálové. U Kariky jsou to mysteriózní thrillery, u Červenáka akční historické příběhy s více či méně nadpřirozenými prvky. Tu zabředávají více do fantasy, tu do detektivky anebo jako v případě novinky Zakletý klášter do westernu. Pro Červenáka je typická multižánrovost. Nebojí neobvyklých skloubení a ve svých dílech propojuje to, co sám miluje.

V rozhovoru pro Lužifčák podcast přiznává, že záměrně tvoří v sériích. V oblíbenosti mezi čtenáři vyčnívá série rudolfinských detektivek Stein-Barbarič-Jaroš, která začala před 10 lety dílem Mrtvý na Pekelném vrchu a má již 9 částí. Právě těmito detektivkami se Červenák vymanil z čistě žánrové literatury, zařadil se do mainstreamu a začala ho číst kvanta čtenářů. Tvorba v sériích mu umožňuje mezi nimi přepínat a neunavit se stále stejnými hrdiny nebo typy příběhů. Každý nový díl obnoví zájem čtenářů/zákazníků i o ty předešlé, a tak se i Mrtvý na Pekelném vrchu i po 10 letech stále vydává a prodává, což je celkem ojedinělé.

Červenák v postavách Steina a Barbariče zajímavě využívá rozkolů mezi hlavními hrdiny, způsobených odlišnou vírou, stylem života a vůbec náhledem na svět. Ty se mohou zdát v podstatě nepřekonatelné. Autor ale dokáže toto napětí mezi postavami ždímat a využít k pohánění příběhu a také k psaní živých dialogů. Z nich cítíte, že si postavy skutečně mají co říct, že ve svých promluvách nejen předávají informaci (jeden druhému nebo čtenářům), ale že v nich prozrazují i něco o sobě a svých emocích.

Červenák se nebojí sáhnout ve slovní zásobě ke šťavnatým, peprným a vulgárním výrazům, což jeho dialogům dodává na autentičnosti. V kontrastu k tomu vyvstává mluva notáře Barbariče, který si potrpí na slovní tanečky a náznaky v komunikaci s měšťanstvem nebo šlechtou.

V roce 2023 si Červenák rozjel ještě jednu sérii s názvem Šarkanovy poklady, podle hlavního hrdiny Adama Šarkana. Posouváme se v ní v čase do 2. poloviny 19. století, kdy se rodilý Slovák Adam Šarkan vrací coby amerikán, tedy navrátilec z Ameriky, z tzv. Divokého západu, kde nejprve bojoval v občanské válce Severu proti Jihu a později se živil jako lovec zločinců. První kniha této série nese název Zakletý klášter.

I v Zakletém klášteře se projevuje Červenákova multižánrovost. Mísí jednak western, pak dobrodružný příběh s hledáním pokladu ve stylu Indiany Jonese a celé to umisťuje do prostoru Gemeru, oblasti na Slovensku, kde se pohybují skutečné historické osobnosti jako Pavol Dobšinský, kněz, buditel, literát, překladatel, sběratel lidových písní a příběhů – takový slovenský Karel Jaromír Erben. Velice zábavné je, že Červenák dělá z Dobšinského jednu z hlavních postav a jeho sebranými příběhy, pohádkami a vyprávěními je celý román prodchnutý. Dává mu to takovou starosvětskou pohádkovou atmosféru – je to fiktivní obrozenecký western ze Slovenska s reálnými osobami.

Červenák dokáže ze svých postav vytvářet efektivní týmy. Jeho postavy jsou samy o sobě silné. Nejsou jen do počtu, mají vlastní motivace a ve spojení s ostatními se buď dobře doplňují, nebo se vůči sobě vymezují, čímž zase dobře pohánějí příběh (jako v případech Steina a Barbariče).

I když by se mohlo zdát, že Červenákovy knihy jsou rubačské příběhy o chlapech pro chlapy, není tomu tak. Červenák má silné i ženské postavy; často to bývají „femme-fatálky“, kolem kterých celé případy krouží a ony jsou v jejich centru. Platí to i v Zakletém klášteře, kde jsou dvě hlavní ženské postavy: Zuzana, Dobšinského chráněnka, a Júlia, sestra Adama Šarkana, která mu posílá do zámoří dopis s žádostí o pomoc.

Červenák výborně ovládá řemeslo psaní strhujících příběhů. Projevuje to například na jeho schopnosti charakterizovat postavy skrze popisy. U každé postavy si vybere jeden důležitý, takřka nepřehlédnutelný detail, a neustále ho čtenářům připomíná. Šarkan má každé oko jiné a jako jediný na Slovensku je oblečený jako kovboj, takže na něj všichni zírají. Zuzana má na krku jantar, zlaté vlasy a sama vyzařuje zlatou záři (ze Šarkanova pohledu). Dobšinský má divnovous, kulhá a opírá se o valašku. A nejen protagonisté mají takové signifikantní detaily, ale i jejich protivníci. Jednoho nám Šarkan označkuje tím, že mu ustřelí prsty. Druhý je plešatý baron, jehož neobvyklý zjev, i když sám o sobě není příznakem nebo nositelem zlé povahy, vyvolává podivení a otázky.

Popisy a vlastnosti postav nejsou samoúčelné nebo nahodilé, ale hrají roli i v příběhu. Šarkanovy různé oči jsou důvodem pro jeho zvláštní schopnosti, kterých využívá. Zuzčina zlatá záře taky příběhem zahýbá. Dobšinského valaška se nejednou mihne vzduchem, aby někoho praštila, a tak dále.

Poměrně dost stránek hned ze začátku ještě se Šarkanem strávíme na Divokém západě, kde chytá lumpy, vrahy a překupníky s bílým masem, kteří prodávají unesené ženy do nevěstinců. S tím, co se bude dít později v knize, s oním obrozeneckým dobrodružstvím v Gemeru, to zdánlivě nesouvisí. Mohli byste si říkat, že tu je celá kapitola jen proto, aby nám Šarkan dokázal, jaký je borec. ALE! Červenák tento úvod používá velice funkčně k několika věcem najednou:

Boris Hokr ve své recenzi k Zakletému klášteru píše, že Červenák se „postupně vypracoval v dost možná nejlepšího autora historických knih na Slovensku i v Čechách“. Jeho znalost historických reálií je až neuvěřitelná, navíc je dokáže tak přirozeně skrz slovní zásobu a nenápadné vysvětlování, co je co, zapojovat do svižného příběhu, dobře čitelného pro moderního čtenáře.

Ještě jedna věc je pro Červenáka typická, a sice fantastické prvky a nadpřirozené motivy. Najdete je v každé knize, ale ne vždy jsou tam jakoby skutečné. V cyklu Stein-Barbarič postavy na duchy a všelijaké pověry věří, ale vysvětlení detektivky je vždy realistické. Přesto se to tam nadpřirozenem jen hemží, protože se o něm mluví v dialozích a vypravěč je používá jako prostředek k přirovnání nebo popisu atmosféry. Červenákovy knihy mají vždycky nádech jakéhosi tajemna a díky těmto prostředkům i mystickou atmosféru.

V Zakletém klášteře se s fantastickými prvky pracuje jemně – na úrovni zvláštních schopností, jimiž postavy oplývají, ale neprojevují se nijak dryáčnicky. Šarkan, sám neví proč, vždycky pozná, když mu někdo lže. Jeho sestře se zjevují duchové. Ale je to ve spánku, v rámci snění, nebo „doopravdy“? Úroveň je přesně trefená jako v onom Indianu Jonesovi. Doktor Jones je archeolog, vědec, vždycky hledá nejdřív reálné vysvětlení, ale když ho člověka přesahující síly nakonec přemůžou a nezpochybnitelně zasáhnou, musí před nimi smeknout nemetaforický klobouk. Jen úplný epilog nás v Zakletém klášteře vezme na exkurz do zcela jiných světů.

Pokud si Červenák odskočil k Šarkanovi, aby si odpočinul od Steina s Barbaričem, tak i čtenáři, kteří mají rádi jeho historické detektivky, můžou s klidným srdcem tuto odbočku využít a prožít si s Adamem Šarkanem jedno rychlé, dobře odsýpající dobrodružství.

Hodnocení 75 %
Juraj Červenák: Zakletý klášter
Obálka a ilustrace Michal Ivan
Překlad Robert Pilch
Nakladatelství Argo, Praha 2023
304 stran